Pán je to!

	Pán je to!	18:21
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.81 MB]

Bratři a sestry, svatý Jan si dal tu práci, že ke svému evangeliu vytvořil předmluvu a doslov, jak se cizím slovem říká, prolog a epilog. V té předmluvě, úvodu, která začíná známými slovy: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh,“ vlastně vysvětluje, říká, kdo je to Ježíš Kristus, odkud přišel. A v tom závěru, v doslovu vlastně říká, kam se má ubírat svět po odchodu Ježíše Krista.

Celé to zjevení probíhá u Genezaretského jezera, ale Židé buď tomu jezeru říkají Genezaretské nebo tomu jezeru říkají Kineret. Nikdy mu neříkají Tiberiadské. A v té době, kdy vznikl tento spis, už vůbec ne, protože Tiberias bylo město, které založil král Herodes Antipas, a pojmenoval ho po císaři Tiberiovi, kterému se chtěl zalíbit. V tom městě byl pohanský hřbitov a pravověrní židé do toho města vůbec nechodili. V evangeliích taky nemáme jedinou zprávu, že by kdy do toho města zavítal Pán Ježíš. A nebyl daleko. Byl v Kafarnaum, v Betsaidě, ale do Tiberias nešel.

A proč tedy svatý Jan říká, že to zjevení se událo u Tiberiadského jezera, nebo u Tiberiadského moře? On staví celou tu scénu do protikladu vůči tomu, co se odehrálo o Velikonocích v Jeruzalémě. Jeruzalém je hlavní město Izraele. Jenom v Jeruzalémě bylo možné slavit starozákonní paschu, starozákonní velikonoce. Všechno to bylo navázáno na jeden národ, ale nyní přichází Ježíš ke svým učedníkům do volného prostoru. Začíná se znovu, od začátku. Už ta víra v Boha nebude navázána takhle striktně na nějaká pravidla, která by platila pro jeden národ, ale bude přístupná pro všechny. Je to nový začátek, opravdu od toho bodu nula, a začíná to tím, že člověk svou svobodnou vůlí řekne: „Ano, Ježíši, ty jsi můj Pán.“

To označení Pán v evangeliích se objevuje až po Ježíšově zmrtvýchvstání. Do té doby je to rabi, učitel, mistr, ale po zmrtvýchvstání si učedníci uvědomují, že je to ještě někdo víc, že on může nabídnout ještě něco víc.

Jak jsem říkal už o Velikonocích, ten titul Pán, Kyrios, si často pro sebe vyhrazovali římští císaři, a křesťané se tím dostávali často do konfliktu tady s tou, jak se říká, světskou mocí. Ale oni si stáli za tím a říkali: „Ten skutečný Pán byl ten rabi z Nazareta. On je ten, kterému já mohu svěřit svůj život. Ne římskému císaři, to je člověk jako já, ale tomu rabimu z Nazareta.“

Přichází za nimi v okamžiku, kdy oni vykonávají své občanské povolání. Tedy nejsou v chrámu, nemodlí se, nejsou v synagoze, nekonají žádné náboženské úkony, ale pracují. Pracují, aby uživili sebe, aby uživili svoje rodiny. Navíc se jim ta práce nedaří. My si často myslíme, že Bůh k nám přichází jenom tenkrát, když se modlíme, když něco prožíváme, když něco slavíme a málokdy si uvědomujeme, že Bůh k nám přichází, když jsme na dně.

Uvědomme si, tam se vracelo v noci a oni se vracejí z toho nočního rybolovu, nic nechytili, je jim zima, jsou mokří. To, že nic nechytili, je smutné, ale ještě horší, než si uvědomujeme. To znamená, nebude co prodat na trhu a rodiny se budou muset uskromnit. A kdyby to takhle pokračovalo, tak to bude hodně špatné. Jsou tedy na dně, jsou přitlačeni někam dolů. Rozhodně nemají náladu k tomu, aby si nějak výskali. Ta lodička, která se houpe na vlnách Genezaretského jezera, je symbolem všech našich prací, všech našich námah, ale také všeho neúspěšného, všeho zmařeného, všeho, co se nám nepovedlo, všeho, co nás tíží. A ta lodička směřuje ke břehu – ke břehu, na kterém stojí Ježíš.

Když se pohybujeme tady po zemi, po cestách, tak my jsme zvyklí spoléhat na různé ukazatele a už to známe, ale když bychom byli na moři nebo i tady na takovém velkém jezeře, kde třeba není vidět z jedné strany na druhou, tak je mnohem těžší se orientovat, protože ta voda je pořád stejná, a je lehké zabloudit. Je lehké splést se, otočit lodičku a jet k úplně jinému břehu. Je snadné minout cíl. Ježíš je ten cíl na tom břehu. Ne jenom jakýkoliv břeh, ne jakékoliv místo, ale Ježíš.

Ježíš je ten, který je oslovuje jako první. Všimněme si, Bůh, Boží Syn, začíná rozhovor vždycky. Dělal to tak v Písmu a dělá to tak i s námi. Začíná rozhovor a prosí: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ To je takové důvěrné oslovení. Bylo to oslovení, které otec používal ve vážných situacích, když chtěl svým dětem sdělit něco opravdu důležitého. Ale taky se takhle loučil otec s dětmi na smrtelné posteli, v té hebrejštině.

Ježíš je prosí, žádá. Ježíš je ten, který celý život prosí. Anděl prosí Marii, aby se stala matkou Božího Syna. Josef s Marií chodí po Betlémě a prosí, jestli by je tam nenechali přenocovat. Ale pak to pokračuje. Ježíš žádá samařskou ženu, aby mu dala napít. Pak to pokračuje přes celou řadu situací, kdy Ježíš o něco prosí. Poslední prosbou zase na kříži žádá, aby mu dali napít. A zmrtvýchvstalý Kristus znovu prosí. Nenařizuje, nepřikazuje, ale prosí. Proč? Abychom se nelekli. My si totiž často myslíme, že Bůh je ten, který přichází, aby nařizoval, aby rozkazoval. A On prosí.

Opravdu tady musíme si přiznat a říct: „Bože, takhle jsem si tě nepředstavoval.“ My máme různé falešné představy o Bohu. A on je tak krásně prosí, a oni mu téměř odbrkli: „Nemáme!“ A ono to odpovídá té jejich situaci. Opravdu neměli a neměli chuť se nějak moc se bavit. Je zvláštní, že ho nepoznali v tuto chvíli ještě, ale odpovídá to tomu, že Bůh nám dal svobodu a člověk musí hledat, aspoň trošku.

A kdo poznal první? Jan, ten učedník, kterého Ježíš miloval. Poznání Boha, poznání Ježíše není záležitostí vědomostí, toho, kolik jsem toho zeštudoval, kolik jsem toho načetl, ale je to otázka vztahu a vztahy se vyvíjejí jinak. Vztahy se nedají naplánovat v nějaké knize. Vztahy, to není návod k použití, když si koupíme nějaký spotřebič. Tady vždycky zůstává ta svobodná vůle.

Zastavme se na chvíli u těch apoštolů, kteří jsou na té lodičce. Zmínil jsem Jana. Ten je z nich nejmladší, hodně horlivý, ale taky vytrvalý. Na Janovi nenajdeme nic, co bychom mohli označit jako nějakou špatnou vlastnost, nějakou chybu. Na těch ostatních ano. Je tam především Petr, který je často zbrklý a který v tuto chvíli ještě neví, jestli s ním Ježíš bude počítat. Ví, že zapřel. Jsou tam synové Zebedeovi, kteří žádají před Velikonocemi spolu s jejich matkou, aby jeden seděl vlevo, jeden seděl vpravo, tedy chtějí zaujmout ty nejlepší posty. Pak je tam Natanael z Galilejské Kány. O něm toho mnoho nevíme. Jenom to, že když přišel poprvé k Ježíšovi, v tomto příběhu před třemi a půl lety, tak říká: „Ty jsi Mesiáš, ty jsi Zachránce!“ a Ježíš o něm říká: „To je pravý Izraelita, který není schopný přetvářky.“ A pak jsou tam dva, kteří nejsou jmenováni. Proč? Že by Jan nevěděl, kdo tam byl? Dobře to věděl, ale schválně neuvedl ta dvě jména. Dva v řečtině, v tomto jazyku už je výraz pro označení většího množství, pro mnoho, tedy jinými slovy je tam místo. Je tam místo pro každého z nás na té lodičce, která vede k Ježíšovi, která vesluje k Ježíšovi. Vlezu se tam já, vlezeš se tam ty, vlezeme se tam my všichni.

„Pán je to!“ Tady v té jediné větě je shrnuto celé evangelium. Je tam shrnuto poslání člověka, co člověk má dělat. Stará řecká filosofie si kladla tři otázky: odkud jsme přišli na svět, co je smyslem naší existence na tomto světě a co s námi bude, až odejdeme z tohoto světa. A svatý Jan, protože píše to evangelium řecky mluvícím lidem, jim na to odpovídá: „To je smyslem, poznat Pána a ukazovat na něho.“ Ne jenom v kostele, ne jenom když něco slavím, ale když jsem na dně, ve své práci, když mi to nejde. Ale tak je tady pořád Pán, který mě zve.

Ježíš v tu chvíli jim nepředkládá nějakou nauku, ale říká to, co je potřebné, říká a dělá to, co je nutné. Je tam oheň, ryba, chléb. Pojďte snídat. Ježíš na nás nikdy nenaloží to, co bychom neunesli, a Ježíš nám dává to, co v tu danou chvíli potřebujeme. My o tom mnohokrát pochybujeme, mnohokrát se nám to nezdá, ale je to tak. Vždycky je to to: „Pojďte snídat.“ Končí noc, začíná den. Nový začátek, nová etapa. To, že jste mokří, že se vám nedařilo, to teď končí, a teď tady budete se mnou a se mnou půjdete dál.

Musím se často smát, když slyším někde v televizi nebo v rozhlase, že přijela delegace někam k nám, a že ji uvítali starým českým způsobem – chlebem a solí. To není starý český způsob. To je židovský způsob a Židé to zase převzali, buď z Egypta, nebo z Mezopotámie. Nacházíme to v bibli a v těch starých kulturách. Jíst chléb a sůl (vždycky tam ta sůl byla, i když se třeba o ní nemluví výslovně), vždycky to znamenalo uzavření nějakého společenství, uzavření smlouvy. Znamenalo to, jestliže spolu jíme, tak ty naše vztahy budou trvalé. Jinak by si ti orientálci nesedli společně k jednomu jídlu. A Ježíš, když se zjevuje svým učedníkům po zmrtvýchvstání, tak vždycky se jim ukáže, mluví s nimi a jí s nimi. To není jenom konstatování, to není napsané jenom proto, abychom věděli, co se tam dělo, ale to tam všichni ti evangelisté uvádějí proto, aby nám čtenářům bylo jasné, že ta smlouva pokračuje a že je to smlouva na dlouho. Ne na den, ale na roky.

A tak Ježíš jim říká: „Pojďte snídat. Pojďte jíst.“ Svatý Petr si v tu chvíli určitě musel vzpomenout na oheň, u kterého se ohříval v noci ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek, to mu taky bylo zima, ale to zapřel. A tady u tohoto ohně (to už jsme dnes nečetli) se ho Ježíš zeptá, jestli ho miluje víc než ti ostatní. Ježíš schválně navozuje situaci podobnou tomu, co bylo o těch Velikonocích, aby jim ukázal a řekl: „Ale půjdeme dál. To bylo, to jsme jakýmsi způsobem překonali a teď jsme zase spolu.“ Je to znamení odpuštění, je to znamení pokračování těch vztahů. Je to znamení toho, že naše slabosti nemohou ten vztah zastavit. Že Boží odpouštějící láska, milost je silnější. Ale na člověku je, aby k tomu ohni přišel. Petr skočil do moře a doplaval tam, aby tam byl, aby tam byl první. Jan řekl: „Pán je to!“ Každý z nich reagoval podle své nátury, podle své povahy, vlastností, schopností, ale všichni a ti ostatní veslovali na té lodičce k Ježíšovi.

Bratři a sestry, každý z nás je jiný, ale každý z nás se má takhle setkat s Bohem, který nám připravuje hostinu. Koneckonců Ježíš svoje rozloučení vložil do hostiny. Mše svatá je hostina mezi jiným. Jakkoliv je to svaté přijímání symbolické jídlo a malé, ale je to jídlo a je to kousek chleba. Samozřejmě vzpomínáme na Zelený čtvrtek, když jdeme k přijímání, ale měli bychom a můžeme si vzpomenout i tady na tu hostinu u Genezaretského jezera. Nebyla to mše svatá, ale byla to hostina, kterou zmrtvýchvstalý Ježíš připravil svým promočeným, promrzlým učedníkům.

Bratři a sestry, takového Boha by si nikdo nedokázal vymyslet. Takového Zachránce nikdo nečekal. My jsme ho poznali, známe ho, hlásíme se k němu, a tak mu za to děkujme. Děkujme mu za to, že se nám ukazuje, a, jak bych to ještě jednou řekl, veslujme k němu, plavme k němu, říkejme: „Pán to je!“