Každý z nás se tam může najít

	Každý z nás se tam může najít	16:50
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.50 MB]

Bratři a sestry, svatý Jan nás provázel Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, a tak je i logické, že nás provází v neděli, kdy začíná další dějství. Skončí velikonoční třídenní, ale úmyslně říkám, že začíná další dějství toho příběhu. Ten příběh má své pokračování – pokračování, ve kterém už hrajeme, figurujeme i my. Ale v to velikonoční ráno je to příběh lidí, kteří se vydali na cestu ke hrobu.

Výslovně Jan zmiňuje Marii Magdalénu. Svatý Marek, jak jsme to slyšeli v noci, zmiňuje i další ženy. Proč Jan je nejmenuje, nevíme, ale že tam ty ženy byly, je celkem jasné, protože je to z toho druhého verše, kdy už tam Marie Magdaléna říká Petrovi a Janovi: „Vzali Pána z hrobu a nevíme,“ tedy stojí nás tam víc a nevíme, kam ho položili. Jan také nezmiňuje důvod, proč ty ženy, nebo výslovně Marie Magdaléna šla ke hrobu. To je vedlejší. Důležité je to, že hledá Ježíše, chce být s ním. A když přijdou ke hrobu, tak první, co je napadne, není to, že by mohl vstát z mrtvých. Oni se drží při zemi. První věc, která je napadne, je to, co se zřejmě stávalo a stává, že hrob, hrobka byla vykradena.

V tehdejší době to byl veliký zločin. Proč? Protože pro Židy a Řeky hrob, hrobka, to není jenom místo uložení ostatků někoho, ale oni to místo chápou jako místo setkávání. Zvlášť Řekové a Římané chodili na ta místa, kde byli pohřbení jejich předkové, ve sváteční dny, strávili tam minimálně půl dne, připravili si jídlo a v blízkosti těch hrobů pojedli, a byly to často slavnostní hostiny. Oni to brali jako vzpomínku, jako společenství s jejich drahými, kteří už nežijí. Tedy jako to, čemu my říkáme „tu památku“.

A Marie Magdaléna tady cítí: „Někdo nám chce vzít památku na našeho Mistra a Pána. I to poslední, co máme, nám chtějí vzít.“ Vidí tady tento důvod, to je první, co ji napadne, vidí taky ty nepříjemnosti, které z toho budou. Jak jsem říkal, byl to zločin, který byl velmi přísně trestán. Ale znamenalo to obrátit se na autority, vyšetřování a takhle. Musíme si uvědomit, že to jsou autority, které Ježíše odsoudily k smrti, a tak vidí zase jenom těžkosti. Vůbec ji nenapadne, že by to mohlo být jinak. Víte, tím nám ale prokazuje velikou službu, protože kdyby Magdaléna, apoštolové, ti další, kteří tam přišli v neděli ráno, kdyby hned mluvili o zmrtvýchvstání, o zázraku, o nějaké nové existenci, vypadalo by to velmi podezřele a rozhodně by někdo přišel s tou myšlenkou a řekl by: „A náhodou, nehrajete tady na nás něco? Nezinscenovali jste tady nějaké představení?“

Tím, že všichni ti Ježíšovi nejbližší jsou skeptičtí k té otázce zmrtvýchvstání, ale hledají nejdříve, řekli bychom, ty lidské, přirozené důvody, tím nám všem prokazují velkou službu a říkají: „My jsme tomu na začátku taky nevěřili, a dalo nám to dost práce, než jsme tomu uvěřili.“

Marie Magdaléna, když vidí tyto komplikace, utíká zpátky do Jeruzaléma. Archeologové víceméně přesně určili večeřadlo, kde je Boží hrob víme, a víme tedy, že to nebyla vzdálenost zrovna nejkratší. Nejdříve tedy ke hrobu, potom utíká do Jeruzaléma, a potom zpátky s Petrem a Janem. Doslova cítíme z toho vyprávění, jak je to zadýchané, jak je to hektické.

Zase ze zmínky, která je tady o Petrovi a o Janovi, utíká ta Marie Magdaléna k nim: „Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval.“ Exegeté z toho vyvozují, že tu noc Petr a Jan, každý z nich, že spal v jiném domě. Bylo to logické. Protože se báli, že se bude zatýkat, tak nechtěli být všichni pohromadě. O to víc ale Magdaléna měla práce, aby je všechny oběhla.

A teď oni jdou, nebo spíš běží ke hrobu. Jan doběhne první. Ale většina lidí říká, je to otázka právě stáří, protože Jan byl mladší, o dost mladší než Petr. Ale mohlo to být taky úplně jinak. Protože Petr si byl dobře vědom, v jaké je situaci, a mohl zpomalit. Jak to bylo s Petrem? No, ještě před několika dny on byl na vrcholu. On byl ten, který vždycky mluvil za apoštoly, ale teď řekl: „Neznám to člověka,“ a všichni to věděli. A teď Petr cítí, že se něco děje. Je na dně, ale jde, nebo běží. Možná zpomaluje, ale běží. A to na něm musíme ocenit, že se nezastavil, že neřekl: „Já už nemůžu Ježíšovi na oči,“ ale že tam šel. Že překonal svůj strach, že překonal svoje obavy a nevyhýbal se setkání s Ježíšem.

Naproti tomu Jan, ten byl, řekli bychom, nahoře, protože on vydržel, zůstal pod křížem, on tam stál. A mohl by říct: „Tak já jsem s Ježíšem vydržel až do konce, ať teď on přijde za mnou.“ Ne, ale běží tam.

A kdo je Marie Magdaléna? Evangelium o ní říká, že z ní Ježíš vyhnal sedm zlých duchů. Nejde o ten počet. Jde o číslo plnosti. To znamená, že Marii Magdalénu trápil nějaký hřích, nevíme jaký, měla skutečně nějaký velký problém, a Ježíš jí od toho pomohl. Ježíš ji toho zbavil, uzdravil ji. Mám teď na mysli především uzdravení duše. A ona mu za to byla nesmírně vděčná, a potom podle svých sil spolu s dalšími ženami se staraly o Ježíšovo zaopatření. Takové to běžné, aby měl Ježíš co jíst, aby měl v čem chodit, aby jeho oblečení bylo čisté. Takové ty obyčejné denní starosti. Tuto službu, o které se příliš nemluví, vykonávalo asi šest žen kolem Ježíše.

Tedy skupinka, která teď běží ke hrobu, je velmi různorodá. Řekli bychom, obrácená hříšnice, obrácený hříšník, můžeme to říct i takhle, učedník, který byl před pár dny ještě jako první, ale teď neví, jestli se vůbec může počítat mezi učedníky, a jeden z těch tří, který si může říct: „Tak já jsem nějak vydržel podle toho, jak jsem to cítil.“ Skupinka tedy velmi různorodá s různými náladami. Proč běží právě tato skupinka? Protože každý z nás se tam může najít. Pro každého z nás je místo u Ježíše – u Ježíše zmrtvýchvstalého. Ať máme radost, ať se cítíme dobře nebo ať se cítíme, že jsme zklamali. Ať se cítíme provinile nebo že jsme věrnými učedníky, všichni máme utíkat k hrobu. Tam začíná další dějství.

Co je zvláštní, je zajímavé to, že Jan se do hrobu jenom podíval a počkal, až Petr doběhne. Ježíš v nich budoval smysl pro kolegialitu. Když posílá učedníky, posílá je po dvou a říká jim: „Nechoďte sami, ale buďte jeden s druhým. Tedy tvořte to, čemu se říká to společenství, kolegium,“ a Jan to tady respektuje a až společně jdou do toho hrobu a Petr první.

Jan zmiňuje teď tu scénu, jak to tam vypadalo, a staví do kontrastu Ježíšovo zmrtvýchvstání, tady tu neděli, se vzkříšením Lazara. Lazar, když vyšel z hrobu, byl omotán pruhy plátna, roušku měl přes obličej. Jan to schválně takto zmiňuje a chce říct: „Bylo jasné, že Ježíšovo mrtvé tělo nikdo neukradl. Kdyby ho ukradl, tak se nebude zdržovat tím, že by rozmotával plátna, ale odnesl by to všechno vcelku.“

Jde tam zvlášť o tu roušku, která zakrývala obličej. Šlo o takové technické zařízení, vlastně zvláštně uvázaný takový veliký kapesník, který udržoval ústa toho zemřelého, aby byl zavřená. A Jan zmiňuje a říká: „Tato rouška byla složena na jiném místě.“

Výraz místo pro židy má zvláštní význam. Pro ně v Jeruzalémě bylo jedno místo, které bylo nade všechna místa – Chrám. Když se mluví o místě, tak se tím myslí Chrám, místo, kde se člověk setkává s Bohem. V Jeruzalémském chrámu se konaly obřady, konaly se tam oběti, modlitby, ale čas Jeruzalémského chrámu už vypršel, protože tam ty oběti a to všechno končilo smrtí. Ale teď tady v hrobě, který je nedaleko Jeruzalémského chrámu, je nové místo, kde se Bůh setkává s člověkem, a setkává se proto, aby mu dal život.

Co je zvláštní, tak zase dochází k výměně. Petr vstoupí první, Jan z jakési pokory neříká své jméno, ale připomíná, že Ježíš ho měl rád. Všimněme si, že on se nechlubí, netituluje nějakou svou vlastností, ale tím, co mu dal Ježíš, co o něm řekl Ježíš, tak Jan se přiznává, že on uvěřil první.

Někdo je první, někdo je druhý. Tady nerozhoduje pořadí. Jak vidíme, vlastně Petr, ten, který vždycky mluvil, v tuhle chvíli je zticha. Mně osobně se to velmi líbí, toto místo, protože Petr vždycky věděl, co má říct. A teď to neví. Nebo si uvědomuje, že by to bylo špatně, že je potřeba mlčet.

Nakonec? Nakonec se zde mluví o tom, že ještě nerozuměli Písmům. Kterým Písmům? Ježíš sám o sobě říká židům: „Vaše Písma mluví o mně, ale vy mi nevěříte.“ Konkrétně je to 26. kapitola z knihy proroka Izaiáše, která mluví o zmrtvýchvstání. A pak jsou to další místa. A oni si vzpomněli na to, co ve Starém zákoně bylo předpověděno o Pánu Ježíši. Vzpomněli si i na to, jak Ježíš na to upozorňoval třikrát, a oni mu tenkrát nerozuměli, tenkrát to nebrali vážně.

Písmo, Bible, to je vodítko, to je návod i pro nás, že se můžeme setkat s Ježíšem. Ale oni ještě pořád ho neviděli, ještě pořád se jim neukázal. A bude to trvat ještě dalších asi dvanáct hodin, nebo možná ještě i o něco více, než k nim přijde do večeřadla. Ježíš se jim neukáže v hrobě, ten hrob je prázdný, protože ten hrob znamená: To je jenom předěl, tady už nikdo není, ale ta cesta jde dál. A Ježíš přijde k nim, tam, kde oni se sdržují, tam, kde oni jsou v tu chvíli doma – ve večeřadle, a vyzve je, aby šli do Galileje, tam, kde bydlí, že tam za nimi zase přijde.

Bratři a sestry, Ježíš nespěchá, netlačí, dopřává čas apoštolům, ženám, prostě učedníkům, aby to všechno nějakým způsobem porovnali ve svých hlavách a aby se tomu postavili. Co to znamená? Jak se k tomu člověk má postavit, co může udělat? Mlčet. Tak, jako Petr. Mlčet, děkovat a žasnout. Tato skutečnost toho Ježíšova zmrtvýchvstání se nedá uchopit rozumem. Nikdo z nás u toho nebyl, nikdo z nás to nezažil, to přesahuje kategorie našeho myšlení, ale můžeme to přijmout. Ježíš potom dál, když se ukazuje učedníkům, tak říká: „Já se chci s vámi dál setkávat. Nejenom v chrámě, nejenom při modlitbách, ale chci se s vámi setkávat tam, kde vy žijete.“

Budeme číst o tom, jak apoštolové v Genezaretském jezeře loví ryby a Ježíš jim připravuje snídani. Toto od zmrtvýchvstalého nikdo nečeká, takovou lidskost, takový vřelý vztah. A jak jsem říkal na začátku kázání, ten příběh pokračuje a dotýká se i nás. Už my jsme jeho herci, jeho aktéry, a i pro nás platí, že Ježíš se s námi chce setkat. Dnes při této liturgii, ale i potom, když půjdeme domů a budeme cokoliv dělat, On nás chce provázet. On chce být s námi a chce nás ujišťovat: „Jsem s tebou a toužím po tom, abychom se jednou spolu setkali v životě věčném.“