Neděle 11.05.2025, sv. Ignác z Láconi, Svatava
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Všichni jsme pozváni, abychom přijali Božího Syna

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.12.2011 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Boží hod vánoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,7-10; 2. čtení Žid 1,1-6; evangelium Jan 1,1-18;

Všichni jsme pozváni, abychom přijali Božího Syna17:28
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.68 MB]

Bratři a sestry, vraťme se teď k těm textům, které jsme slyšeli. Kdo jste tady byli v noci, tak jsme četli o pastýřích, kteří přicházejí k jesličkám, nalézají dítě, které leží na seně ve chlévě. Ten obraz, který jsme viděli v noci, tak je pro nás takový pochopitelnější, lehčeji se s ním ztotožňujeme. Teď jsme slyšeli jiný obraz, který je pro nás hůře pochopitelný, ale oba dva obrazy mluví o stejné události.

Můžeme říci, že to, jak jsme o té události, o narození Spasitele, slyšeli v noci, to je ten pohled lidí, pastýřů, kteří přicházejí a vidí. Je to pohled člověka, který se setkává se Zachráncem. Pohled, který nám předložil začátek Janova evangelia, to je pohled, který má Bůh. Je to pohled z Boží strany, od Otce, který posílá na svět svého Syna.

Tomu, co jsme četli, se říká prolog, předehra, úvod. Je to jako u každého velkého hudebního díla. Každá symfonie má svůj úvod, svůj prolog, předehru. A v tomto úvodu ten skladatel ve zkratce předloží posluchačům všechny motivy, všechna témata, která se potom v té symfonii budou opakovat. A stejně tak to udělal svatý Jan tady v tomto úvodu ke svému evangeliu. Nazývá Božího Syna Boží Moudrostí, Božím Slovem.

Svatý Jan chce říci takovými těmi vzletnými slovy jednu prostou pravdu, skutečnost, a sice to Boží Slovo se stává člověkem, tělem. My to máme slyšet a přijmout. Ne úplně pochopit, to nám nejde, ale přijmout jako ten vánoční dar. Děti o Vánocích neřeší, kde jejich rodiče ten dárek koupili, kde na to vydělali, kde na to vzali peníze a podobně. Oni ho s díky, s radostí přijímají, a to je postoj, který my máme zaujmout.

Svatý Jan má ve znaku orla právě kvůli tomuto prologu. On se tam doslova vznáší. Jako ten pták nás vytáhl do výšky a teď nám ukazuje svět z jiné perspektivy. Ale myslím, že snad budu mluvit za všechny, když řeknu, že člověku je v té výšce dobře. Někdy se totiž výšek bojíme, máme z nich strach. Ale tady se cítíme tak nějak dobře, obklopeni bezpečím, obklopeni péčí.

Tedy přijmout, přijmout tu skutečnost, že Ježíš přichází a stává se nám podobným úplně ve všem. Na začátku tady toho prologu ho Jan nazývá Slovo, řecky Logos. Slovo je skutečnost, která odlišuje člověka od zvířete. Slovo je základem všech našich znalostí a je také základem naší komunikace. Slovo proměňuje. Slova mají velký a mocný účinek. Slovo dokáže probudit přátelství, lásku, vyzvat k pomoci. Slovo dává svobodu, ale také, pokud se slovo zneužije, tak se z něho stává lež, podvod, sobectví a další zlo.

Slovo je něco co formuje člověka po všech jeho stránkách. Slovo formuje charakter člověka, inteligenci člověka, ovlivňuje jednání člověka. Slovo je jako semínko. Ze semena vyroste to, co v něm je. Ze semínka obilí vyroste obilí. Ze semínka bodláku vyroste bodlák. Tam už k žádné změně nedojde. Takže tedy to, co je tam zaseto, to z toho vyroste. Slovo předpokládá nejméně dvě bytosti – jednu bytost, která mluví, a druhou bytost, která poslouchá.

Ten text, který jsme přečetli, byl v originále celý napsán řecky, a tak mnozí říkají: „Svatý Jan se tady přirovnává k řeckým filosofům.“ Ani tak ne. Svatý Jan navazuje na Starý zákon. Navazuje na první knihu Mojžíšovu, kde se říká: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. A my jsme slyšeli: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha. Bůh řekl a stalo se. Svatý Jan chce připomenout čtenářům svého evangelia, že na počátku nestála žádná nutnost, žádný osud nebo žádný, jak se říká, zákon akce a reakce, ale slovo. Slovo, to je komunikace, to je rozhovor, otázka – odpověď, vůle, rozum, svoboda.

Víte, my nemáme žádný obraz Boha. Proč? Židé si nemohli udělat žádný obraz. Boha, bylo jim to zakázáno. Ale koneckonců, když bychom se postavili k tomuto problému a řekli si: „Tak jak to zpodobnit?“ tak budeme asi dlouho, dlouho přemýšlet, a jestli nás vůbec něco napadne. Bůh si nepřál, abychom malovali nějaké jeho obrazy. Bůh totiž učinil člověka k svému obrazu. My jsme ten obraz Boha. Potíž je v tom, že se k Bohu občas stavíme zády. Koneckonců ten první, kdo to udělal, byl už Adam. A od té doby my tady v tom pokračujeme. A Ježíš přišel proto, aby ty vztahy narovnal, aby nám postavil to zrcadlo, aby nám řekl: „Podívej se na mě, a pak se podívej na sebe.“

Tato perspektiva, kdy přirovnáme Boha ke slovu, nám pomůže vidět Boha jinak, ale taky nám to pomůže, abychom sami sebe viděli jinak.

„Skrze to slovo povstalo všechno, co je, a bez něho nepovstalo nic z toho, co je.“ Tím se myslí celý svět. Jaký je celý ten svět? Jak by se dal popsat? V prvé řadě je originální. Badatelé, vědci pořád objevují nové živočišné a rostlinné druhy. Svět je neskutečně barevný, krásný, můžeme říci, doslova fantastický, ale ten svět žije ve vztazích, v souvislostech, v naslouchání a odpovídání. A další vlastnosti, které byly vloženy už do nás, do lidí, to je inteligence a svoboda, ale také pohostinnost a odpovědnost. Bratři a sestry, toto všechno je stvoření.

„Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali.“ Tady je takový protimluv, který svatý Jan zde připomíná. Na jedné straně tu svobodu, na druhé straně možnost tedy říct ne Bohu. Bůh je tak velký grant, že připouští tuto variantu. Mnozí lidé to prostě nepřipouští: „Mně nebudeš říkat ne. Řekl jsem a basta! O tom nebudeme diskutovat!“ Bůh je tak velký, že to připouští.

Abych to trošičku odlehčil, našel jsem si tady k tomuto jeden příběh, takový úsměvný. V příběhu vystupují dva mladí – ženich a nevěsta. Ještě jsou svobodní, slaví poslední Vánoce před svatbou. Sejdou se, aby si vyměnili dárky. Možná bych dopředu měl říct, že tou zlou je tady ta nevěsta, ale klidně by to mohlo být naopak.

Ten milý jí dává krabičky, ona je rozbaluje. V první krabičce je parfém. „To je opravdu…?“ „Ano, drahoušku. To je opravdický chanel.“ „Ale drahý, to už dnes má každý, to už není žádná vzácnost.“

V další krabičce jsou rukavice. „Miláčku, modré, tak, jak jsi chtěla.“ „Ale tys zapomněl. Teď už je v módě barva bordó.“

A tak to pokračuje. Boty nebyly dost špičaté, zrcátko nebylo dost veliké, hřeben by příliš široký, ale on se pořád nezdával a říká: „Vydrž, ten hlavní dárek teprve přijde.“ Podá jí krabici, ona ji otevře, a v ní je, ano, kabelka z krokodýlí kůže. „To je skutečná krokodýlí kůže, miláčku. Dokonce jsem si na to musel vypůjčit, už jsem neměl peníze.“ „No jo, ale je příliš bachratá.“ „Ale to je skutečná kůže!“ „No jo, ale je moc bachratá.“

Něco se v něm zlomilo a začal to všechno balit, a ona mu říká: „Co budeš dělat?“ „Vyměnovat.“ Ptá se: „Co, ty věci?“ „Ne, tebe.“

Bratři a sestry, příchod Božího Syna nám chce říct hlubokou pravdu: Bůh nás nevymění. Bůh nás nevymění za nikoho, i když jsme často brblaví, i když se nám často nezdá spoustu věcí, jsme nespokojení, i když máme spousty chyb a špatných vlastností, Bůh nás nevymění, protože nás považuje za svoje vlastní. My jsme pro něho velmi důležití.

A teď se dostáváme k té ústřední větě: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Bůh se stal konkrétní osobou, zranitelným člověkem. Člověkem, který potřebuje cokoliv, potřebuje toho spousty. My toužíme po tom, abychom od nikoho nic nepotřebovali, abychom byli samostatní, soběstační, abychom nebyli závislý. A on se vědomě stává závislým. V tom je ta velikost, v tom je to něco nepochopitelného. Stává se nám podobným.

Bratři a sestry, on se nám chce připodobnit úplně ve všem a my s tím máme problémy. Nechápeme to, nezdá se nám to, nějakým způsobem nás to překračuje. Tím, že se Boží Syn, Slovo stalo tělem, tak Bůh mění způsob té komunikace s námi. On si neoblékl člověka jako nějaké šaty, ale stal se člověkem. Ne na chvíli, ale nejméně na třiatřicet let. A potom, koneckonců, to oslavené tělo má Ježíš s sebou stále i teď v nebi.

Bůh se stává křehkým člověkem. A tady v tuto chvíli svatý Jan mění způsob pojmenování. O Bohu začíná mluvit jako o Otci a o tom Slovu začíná mluvit jako o Synu, protože to Slovo sestupuje na tuto zem. A Jan chce, abychom dokázali alespoň trochu, něco z toho pochopit a přijmout, a proto používá termíny, které jsou nám známé. Termíny, ve kterých se pohybujeme, se kterými jsme seznámeni. Otec je ten, který se stará, a Syn je ten, který plní vůli Otcovu.

Bratři a sestry, všichni jsme pozváni, abychom přijali Božího Syna. Jak říkám, pochopit to úplně nemůžeme, to přesahuje náš rozum, ale můžeme to přijmout a můžeme se z toho radovat.

Nakonec bych chtěl říct ještě jednu legendu. Je velmi stará a vypráví o tom, jak anděl Gabriel dostal ještě jeden úkol po tom, co zvěstoval narození Jana Křtitele, po tom, co byl u Marie v Nazaretě, tak dostal za úkol ještě vybrat zvířata do Betléma. A tak vyhlásil konkurs.

První přišel lev. Zařval a říká: „Já jsem ten nejvhodnější. Já Ježíška ochráním, nikdo mu neublíží.“ Archanděl Gabriel říká: „To je ta potíž. Ty tam zařveš, všichni se leknou a nepřijde tam nikdo a Ježíšek zůstane sám. Budou se tě bát.“

Druhá přišla liška. Říká: „Já se o Ježíška postarám. Já všechno seženu. Vajíčka, nějakou slepici donesu ráno nebo med. Já to někde seženu.“ A Gabriel říká: „S tebou je taky potíž. Právě, že nejsi příliš čestná. Ty to všechno ukradneš.“

Jako třetí přišel páv. Roztáhl ocas a říká: „Vyzdobím betlémskou jeskyni. Roztáhnu svůj ocas a bude to tam vypadat jako v královském zámku. A Gabriel říká: „Jsi moc pyšný. Ty by ses tam nehodil. Ježíšek právě přichází ve veliké prostotě.“

A to byla všechna zvířata. Nikdo další nepřišel. A Gabriel se dívá a u jednoho sedláka uviděl oslíka a volka. Na toho oslíka, když bylo potřeba, sedlák pověsil koše a naplnil je věcmi, které jel prodat na trh. Nebo, když bylo potřeba, tak za volka zapřáhl pluh a jel orat. A Gabriel jim říká: „A co vy dva, vy byste neměli zájem?“ A oni říkají: „No, měli.“ „A tak co umíte?“ A oni říkají: „Pokorně sklonit hlavu a táhnout a nést svůj náklad. To jsme se naučili, nic víc, protože když to neuděláme, tak dostaneme nějakou ránu holí.“ A Gabriel říká: „Vy budete ti vhodní.“

Volek se na chvíli zamyslel a říká: „No, něco snad přece umím. Svým dlouhým ocasem umím dobře odhánět mouchy.“

Bratři a sestry, každý z nás něco umí a každý z nás má v Betlémě místo. Na každého z nás tam Spasitel čeká, protože my jsme jeho vlastní a on přišel kvůli každému z nás. Tak se tam během těchto svátků zastavme a přijměme všechny ty dary, které nám nabízí. Učme se radovat a učme se žasnout upřímně a spontánně jako malé děti.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.