Rubrika
HomilieDnes se vám narodil Spasitel
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.12.2011 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Narození Páně
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 62,11-12; 2. čtení Tit 3,4–7; evangelium Lk 2,8-20;
Bratři a sestry, textům, které jsme právě slyšeli, se někdy také říká Pastýřská mše. V dřívější tradici se tyto texty čítávaly za svítání, tedy v okamžiku, kdy končí noc z 24. na 25. prosince, kdy se objevují první paprsky slunce, kdy se objevuje první světlo. Tak církev vzpomíná, ráda vzpomíná na pastýře, kteří bděli, protože měli nějakou povinnost. Tu svou povinnost konali dobře a byli za to odměněni. Odměněni způsobem, který vůbec nečekali, který by je asi vůbec nikdy nenapadnul.
Samozřejmě tou hlavní postavou, kterou dnes slavíme, je Pán Ježíš, Ježíš, který přichází. A potom? Potom jsou to pastýři, kteří jsou první, kteří ho vítají. Všimněme si, že pro tuto chvíli dokonce i ti Ježíšovi nejbližší – Marie a Josef – ustupují do jakéhosi pozadí, a to místo je vyhrazeno pastýřům.
Kdo jsou tito pastýři? Lidé, kteří v tehdejší společnosti nepožívali nějaké velké vážnosti. Byli považováni za lidi hrubé, neznalé Písma, neznalé Zákona, za lidi hrubých mravů, a pokud šlo o náboženství, tak v tom žebříčku jakéhosi prožívání víry a náboženství byli někde úplně vespod, protože nechodili v sobotu do synagogy, nechodili na svátky do chrámu, protože často nezachovávali Mojžíšův zákon. A tedy s těmito lidmi na okraji náboženské společnosti, o kterých my bychom dnes řekli, že zrovna nechodili často do kostela, zrovna těmto lidem andělé oznamují, že se narodil Spasitel.
Oni tomu uvěřili, a proto jdou. Jdou do Betléma, aby to dítě viděli. Můžeme říci, aby si na ně sáhli. Totiž smyslem této bohoslužby je uvědomit si, že náš zachránce není jenom nějaká myšlenka, že to není něco ve vesmíru, něco abstraktního, ale že náš zachránce je osoba, a dokonce dítě.
Svatý Anselm říká, že jakkoliv budeme mluvit o Bohu, že je veliký, tak že to nikdy nebude stačit. Evangelium, které jsme slyšeli, nám ale říká něco trošku jiného. Nikdy nebudeme schopni pochopit tu prostotu a tu pokoru, do které Ježíš přišel.
Položila ho do jeslí. Proč? No, protože tam nic jiného nebylo. Jinak by ho asi musela dát na zem. Dala ho tedy na místo, kde zvířata dostávají potravu. Asi si to v tu chvíli Maria vůbec neuvědomila, ale bylo to velmi symbolické a bylo v tom naznačeno, co Ježíš bude dělat celý svůj život – bude sytit svým slovem. Budou za ním chodit lidé a budou se ho ptát: „Mistře, co mám dělat?“ Budou za ním chodit nemocní a budou ho prosit: „Mistře, uzdrav mě. Smiluj se nade mnou.“ A nakonec na Zelený čtvrtek promění chleba ve svoje tělo, víno ve svou krev. A to už je naznačeno v Betlémě – v Betlémě, kam za ním přicházejí ti nejobyčejnější. Můžeme říci, že opravdu ti poslední.
Pastýři mají velký úkol. Anděl jim říká: „Zvěstuji vám radost – radost pro všechen lid.“ Těch pastýřů je troška a je to radost pro všechen lid. To znamená, že oni dostávají úkol jít se tam podívat a pak to říct všem. To je i úkol, který si odneseme my, až tato bohoslužba bude končit – úkol zvěstovat pokud možno co největšímu počtu lidí, co jsou to ty Vánoce, protože mnoho lidí je slaví a neví, co slaví. Mnoho lidí nemá odvahu je slavit.
Mluví se o tom, že si Vánoce máme užít. Já jsem to dnes slyšel asi čtyřikrát: „Užij si to.“ Ne, Vánoce máme prožít. Mluví se o Prvním svátku vánočním, o Druhém svátku vánočním. Málokdo má odvahu říct: „Slavíme Boží hod a svatého Štěpána.“ Pastýři ve své prostotě všem vyprávěli, co slyšeli, a byli z toho nadšeni.
Mezi beduíny, mezi kočovníky se vypráví takový příběh. Jedna karavana táhla ze západu na východ, a teď uslyšeli hlas: „Změňte svůj směr. Jestli půjdete dál na východ, tak do večera se dostanete mezi lupiče, a ti vás o všechno oberou. Když změníte svůj směr a půjdete na západ, tedy jakoby se vracet, dojdete do oázy, a tam prožijete velkou slavnost.“
Karavana se zastaví a lidé se začnou ptát: „Co to je? Je to halucinace, nebo to byl opravdu hlas? Zdálo se nám to? Máme poslechnout? Co máme dělat?“ A, jak to tak bývá, tak se lidé rozdělí. Jedni říkají: „Byla to halucinace. Jdeme dál. Máme svůj směr. Musíme jít, nemůžeme se zastavit tady.“ A šli dál. A než zapadlo slunce, dostali se mezi lupiče, padli do jejich léčky a přišli o všechno.
Jiní zůstali zmateně stát. „Kam jít? Co dělat? Nevím. Nic, to bude nejlepší.“ A noc je zastihla na poušti a dravá zvířata je připravila o život.
A ta třetí, poslední skupina poslechla ten hlas, změnila směr cesty a došli do oázy, kde se slavil velký svátek.
Co tento příběh vypráví? Mluví o zvěsti. O zvěsti, která dorazila ke každému z nás: „Dnes se vám narodil Spasitel.“ Svatý Lukáš má to slovíčko dnes velmi rád. Použije ho celkem sedmkrát, když mluví o narození. Nemyslí se tím ten okamžik, ten historický den, kdy Ježíš se narodil v Betlémě, ale myslí se tím ten okamžik, kdy to přišlo ke mně, kdy já jsem se to dozvěděl, kdy jsem to začal vnímat, kdy jsem nad tím začal uvažovat. Otázka je, co s tím udělám. Mám tři možnosti: buď změním svůj směr, svůj program, nebo zmateně zůstanu stát, anebo si půjdu po svém. Pastýři zřejmě na tu noc měli nějaký program. Někdo měl spát, někdo měl bdít, ale oni změnili svůj program, a setkali se s Ježíšem.
Ta zvěst má význam pro nás jenom tenkrát, jestliže na ni budeme reagovat. Pokud ji necháme bez povšimnutí, tak je to, jako bychom Vánoce neslavili. Kdo neposlouchá, pro toho ta zvěst nemá účinek.
Šli a nalezli dítě, malé dítě. Ježíš v tomto slova smyslu zůstane pořád malým. On nikdy nebude velkým vojevůdcem, nebude mocným králem, nebude velkým vzdělancem, nebude velkým boháčem. Až bude viset na kříži, tak zas nebude mít nic tak, jako v těch jeslích, jenom jeho tělo bude větší. I tady v tomto je hluboká souvislost, hluboké spojení.
Když odešli andělé, řekli si pastýři mezi sebou: „Pojďme tedy do Betléma podívat se na to, co se tam stalo.“ Oni se povzbuzují ve víře: „Tak teda pojďme!“ My často se také povzbuzujeme a říkáme jeden druhému: „Tam mají to nebo ono. To je dobrá cena. Jeď si to tam koupit.“ Anebo zase říkáme: „Ne, tohle ne. Tohle bylo špatně.“ Ale víra? Ono nám bylo čtyřicet let vštěpováno, že to je naše soukromá záležitost a že o tom se nemluví. A my jsme to tak nějak přijali: „To je přece moje. To nemá cenu o tom mluvit.“ Je nám to hloupé, je nám to jaksi zvláštní. A přesto nás k tomu tato noc vybízí: „Zažil jsem to a to. Stalo se mi to a to. Potěšilo mě to, nebo mě to naopak zneklidnilo.“
Pojďme, pojďme se podívat. První krok je totiž slyšet, druhý je jít a třetí je vidět. Když to všechno viděli, tak všem vyprávěli o tom, co zažili. Oni se setkali s Božím Slovem, které pracuje, ale jenom skrze nás. Skrze nikoho jiného. Skrze nás, kteří jsme se s ním setkali.
První věc, kterou máme zažít tuto noc, je úžas. Úžas nad ním, s jakou pokorou náš Zachránce přichází mezi nás. Jak málo mu stačí k životu, jak přichází jako dítě, které říká: „Měj mě rád, měj mě ráda.“ Potom to druhé, co máme zažít, je uchovat si to v srdci jako Maria. Ne jeden, dva dni, ne dokud jsou Vánoce, ne do Štěpána, ale dál. Všechno to si pečlivě uložit do srdce, až se na nás budou valit zase naše povinnosti, abychom z toho brali sílu, radost a pokoj. A nakonec se máme vrátit.
Nevím, jestli jste si to uvědomili, jestli jste si toho všimli, ale byla tam taková zvláštní větička: „Pastýři se zas vrátili.“ Odkuď kam? No, od té betlémské jeskyně někam. My nevíme kam. Znělo to, jak když to tam nepatří, ale patří to tam a svatý Lukáš ten obrat „vrátit se“ má velmi rád. V evangeliu ho použije celkem 22 krát a ve Skutcích 11 krát. Co to znamená vrátit se? Tady to znamenalo, že se vrátili ke svým povinnostem. Ale vrátili se jiní, proměnění, pokojnější a radostnější. Vrátit se v tomto smyslu znamená vrátit se sám k sobě. Třeba odpustit sám sobě, přestat se hněvat sám na sebe. Ale znamená to také vrátit se k tomu druhému člověku. K tomu člověku, kterého mám rád, ale i třeba k tomu, kterého nesnáším, který je mi obtížný. Mít čas pro toho, kterého miluji, ale i pro toho, koho bych nejraději neviděl. Vrátit se v tomto místě znamená také vrátit se k Otci, k tomu Bohu, od kterého jsme dostali život a k němuž náš život směřuje. To všechno znamená vrátit se. Kam všude se mám vrátit, to bychom měli domyslet, rozmyslet každý osobně.
Bratři a sestry, my jsme ti pastýři, kteří dnes uslyšeli zprávu o tom, že se narodil Spasitel pro každého z nás. Když Ježíš přicházel na svět, přicházel pro lidstvo, ale přicházel také pro každého z nás. O každém z nás věděl. Poděkujme mu za to, užasněme nad tím a uchovejme to v srdci, až odsud budeme odcházet.