Budu tvým pastýřem

	Budu tvým pastýřem	15:42
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.39 MB]

Začneme takovou otázkou, kterou kladou malé děti v prvních letech školy: „Co dělá Pán Bůh celý den? Čím se zabývá Pán Bůh celé dny? Co je jeho starostí, co je náplní?“

Dnešní svátek Slavnost Ježíše Krista Krále nám odpovídá na tuto otázku. Bůh se stará o tebe. Nestačí jenom říct, že Bůh se stará o celé lidstvo, ale tam je zdůrazněn ve všech těch textech ten prvek toho, že Bůh nás vnímá jako jednotlivce, jako jednotlivé osoby, a ví o nás. Boží starostí, náplní jeho existence je člověk, a to člověk ne nějak dokonalý, ale člověk žijící na této zemi, člověk, který se i odvrací od Boha.

Svátek Ježíše Krista Krále vznikl jako taková reakce církve, papeže, aby ukázal všem autoritám, které tady existují na světě, aby jim ukázal ten správný rozměr, jak by taková autorita měla fungovat a jak by se autorita měla chovat. Protože slavnost Ježíše Krista Krále zdůrazňuje a připomíná Boží odpovědnost. Bůh povolal k bytí, k existenci celý tento svět, i všechny tvory na něm, a Bůh se nezříká odpovědnosti za svět. Bůh není takový, že by řekl: „Tak já jsem to tady udělal a teď už mě to nezajímá.“ Bůh není takový, že, obrazně řečeno, by se otočil zády, ale pořád aktivně se stará, aktivně pečuje o nás, o všechny lidi žijící na tomto světě.

A je to pravda to, co jsem řekl? Pečuje o nás Bůh? Tuto otázku si kladli Izraelité v babylónském zajetí. Prorok Ezechiel je prorok, který mluví v Babylóně. Je to někdy kolem roku 570 před Kristem. A oni si říkali: „Fakt o nás pečuje? A není to jenom prázdné slovo?“

Když jde ten běh našeho života tak, jak my jsme si to naplánovali, tak, jak si to představujeme, tak jsme náchylní říkat: „Ano, Bůh mi žehná a všechno je to v pořádku.“ Ale když to jde nějak jinak, než jsme si naplánovali, než jsme si vymysleli, tak začínáme pochybovat. A co je zajímavé, tak prvně pochybujeme o Bohu, potom pochybujeme i o sobě. Ale zpravidla prvně pochybujeme o Bohu a o jeho vztahu k nám, o jeho náklonnosti k nám. Domníváme se, že změna těch plánů, že tím nám Bůh chce naznačit, že nás nemá rád nebo že na nás zapomněl. Tak to rozhodně není.

Prorok veden Duchem svatým mluví o Bohu jako pastýři. Když my mluvíme o pastýři, tak si vzpomeneme na nějakého ovčáka támhle v Beskydech nebo někde na Slovensku v Nízkých Tatrách, taková idylka. Zelená louka, sluníčko svítí, on vyvede ty ovce, tam si sedne pod nějaký stromek. Dřív pískal pasáček na píšťalku, dneska poslouchá rádio, ptáčci zpívají, prostě bezvadný život. Ale tak to není. Jednak ta realita těch pastýřů v Izraeli je podstatně jiná. Spočívá v tom, že v Izraeli je naprosto jiné podnebí než u nás. V zimě je období dešťů, a to když skončí někdy v březnu nebo na začátku dubna, tak do nového období dešťů, do listopadu nezaprší. Na začátku jara je tam všechno krásné, zelené, ale to vydrží tak sotva měsíc. Potom velká část potoků vyschne, vyschnou i některé studny, prameny, chybí voda, tráva přestane být zelená, zežloutne, začne být taková tvrdá a každodenní realita pastýře, zvlášť v té době, v které mluví Ezechiel, byla, že pastýř nachodil denně kilometry, až i třeba to bylo deset, patnáct kilometrů s tím stádem, než našli vodu a než našli pastvu.

Být pastýřem tak, jak o tom mluví Ezechiel a tak, jak to tam oni všichni znali, to byla tvrdá dřina. To bylo zaměstnání, o které nebyl ani tak velký zájem. Uvědomme si, že být pastýřem, to není nic, o co by se lidé, jak se říká, drali. Lidé chtějí být něčím jiným. Chtějí zastávat funkce, které jsou vidět. Radši nebudu nic jmenovat, žádné zaměstnání, ale všichni cítíme, že být pastýřem, tam nestojí nějaký zástup uchazečů, to není povolání, které by mělo nějakou velikou prestiž. A Bůh o sobě říká: „A já jsem váš pastýř.“

A teď prorok jmenuje ty ovce, všechny ty, kterým něco chybí: „Budu hledat ztracené, rozptýlené, ovážu zraněné, posílím slabé,“ ale také: „Budu střežit tučné a silné.“ Tedy prorok říká: „Bůh je s tebou, člověče, ať už ti něco chybí, ať už ti toho třeba chybí hodně, anebo i tenkrát, když prožíváš úspěch a kdy se ti daří dobře. On je s tebou, on tě provází a ty si toho buď vědom.“

Po prvním čtení byl žalm. Možná jste si toho všimli – ten žalm a první čtení úzce na sebe navazovali. To první čtení, to byla Boží nabídka: „Budu tvým pastýřem,“ a žalm, hlavně ta odpověď: „Hospodin je můj pastýř,“ bylo přijetí té nabídky. Oba ty texty jsou inspirované Duchem svatým, ale oba ty texty vyjadřují to, co se tady na jedné straně člověku nabízí, a vyjadřují, vystihují reakci člověka, odpověď člověka.

Nabídka, kterou nám dnes předkládá církev a říká nám: „Ježíš může být tvým pastýřem, tvým králem. Co na to odpovíš? Budeš to akceptovat nebo to odmítneš?“

Ten svátek Ježíše Krista Krále nechce navodit atmosféru minulých dob, kdy král byl někdo víc než obyčejný člověk. Chce připomenout právě dobu starozákonní, kdy králové, koneckonců i egyptský faraón o sobě říkal: „Já jsem váš pastýř.“ Ten svátek Ježíše Krista Krále chce připomenout, že lidská péče má své limity „od do“ a každý člověk někdy zklame, protože je to člověk, chybující slabý člověk, ale ta péče Boží nezklame. Jenom jde o to, aby člověk jaksi do toho viděl, aby tomu rozuměl, aby to chápal. Protože i ten pastýř nedovolí svým ovcím, aby dělaly všechno, co se jim zlíbí. I ten pastýř je nějak veden určitým směrem. Nenechá je jít, kam by chtěly ony samy, a není to proto, že by je neměl rád, ale naopak právě proto, že je má rád a že má o ně tu starost.

Tedy slavnost Ježíše Krista Krále není zaměřena nějak triumfalisticky, ale je tam velmi silná ta myšlenka, kterou si připomínáme o jiné neděli, a to o neděli, které říkáme neděle Dobrého pastýře. Všechny ty texty, jak jsme je slyšeli, byly naplněny tou starostlivostí. A co po nás chce Ježíš? Abychom ho napodobili. On o sobě říká: „Já jsem dobrý pastýř.“ Ve Starém zákoně jsme slyšeli, že i Bůh Otec to říká: „Já jsem ten, který se stará.“ A od nás jako od Ježíšových učedníků se očekává, že i toto nějak zakomponujeme do svého života.

V evangeliu jsme slyšeli obraz, kdy Ježíš, říká se tomu, soudí. Ale on to není soud v pravém slova smyslu. Toto už je jenom takové rozdělení, konstatování. Ježíš říká: „Člověče, co sis vybral, cos chtěl a podle čeho ses choval, to dostaneš, to ti dám. Dám ti to, co ty jsi chtěl.“ Ty dvě skupiny by se daly označit ještě i jinak. Ta první skupina těch, co jsou napravo, by se dala označit, že žili svůj život jako „my“, „my všichni“. A ti, co jsou nalevo, tak by se dali označit jako skupina, která svůj život žila „já“, „jenom já“.

Všimněme si, že Ježíš, když jmenuje skutky toho „my“, toho, co otvírá dveře do věčného života, tak to jsou skutky takové obyčejné, všedního dne. Na to člověk nemusí mít žádné školy, na to nemusí nic studovat, aby toto viděl. Na toto musí mít otevřené oči a otevřené srdce, aby toto chápal, aby to přijímal. Je to to, čemu se říká charita. A tady ten vstup do nebe vlastně je označen jako záležitost společná, sociální. Dojdete tam spolu. Jeden druhému v tom máte pomáhat.

Ježíš nejmenoval žádné záležitosti náboženství v Chrámu, smlouvy, přikázání. Mnohé tím šokoval, protože čekali, že bude říkat to, co každý zbožný žid měl dělat: zachovávat sobotu, nejméně dvakrát denně se modlit, nejméně třikrát za rok jít do Jeruzalémského chrámu, odvádět všechny ty daně do chrámu a podobně. Nic. Tady se říká, jestli’s dal někomu najíst, jestli’s dal někomu napít, jestli ses rozdělil o svoje šaty s někým, kdo neměl žádné nebo byl na tom hůř. Ježíš tady vůbec nemluví o víře. Proč? Protože k tomu, aby člověk trvale dokázal mít ten postoj toho „my“, tak potřebuje víru, v jeho srdci musí být víra.

Známe příklady toho, kdy někdo ve světle reflektorů a kamer uspořádá nějaký koncert a teď říká, že vybrali, rozdělili a podobně. Ano, ale to jsou chvilkové záležitosti. To jsou právě často jen chvíle, kdy to je vidět. Ale já teď mluvím o tom sociálním rozměru, kdy to nikdo nenatáčí, kdy to nikdo nedokumentuje a kdy v podstatě nikdo za to nikomu neděkuje. Tak Ježíš tady tím příkladem říká: „A Bůh to vidí a Bůh ti za to, člověče, jednou poděkuje. A i to nejmenší, cos udělal pro toho vedle tebe, se neztratí, protože ten Bůh ví o tom, s jakým tím úmyslem tys to dělal.“

Bratři a sestry, slavnost Ježíše Krista Krále je na konci církevního roku. Když něco končí, tak člověk bilancuje, má se podívat dozadu. Když něco začíná, tak plánuje, dívá se dopředu. Dopředu se budeme dívat od příští neděle, začneme prožívat advent, ale teď se máme podívat dozadu. Máme se podívat, jak jsme prožívali ten uplynulý rok. Máme poděkovat za to, co se podařilo. Máme si blíž uvědomit, že Bůh byl s námi i tenkrát, kdy jsme to třeba nevnímali, kdy jsme to necítili, kdy jsme to neprožívali. Prorok Ezechiel chtěl zdůraznit těm vyhnancům v Babylóně: „On je tady s vámi. On tady o vás ví a i tady je vaším pastýřem.“

Máme tedy si uvědomit, že byl s námi a máme za to poděkovat. Máme si i v duchu přiznat to, co se nepodařilo. Tam se mluví o těch ovcích, já nevím, kulhavých, zraněných, rozptýlených, ztracených. To nevadí, On nás hledá. Jemu nevadí naše chyby, ale co by mu vadilo bylo by to, kdybychom si hráli, že žádné chyby nemáme. Jestliže naopak přiznáme ty svoje slabosti, on přichází jako pastýř, jako ten, kdo to léčí, kdo to uzdravuje, kdo na to bere ohled, kdo se nás ujímá.

Bratři a sestry, poděkujme za to, co se podařilo, vložme do Božích rukou i to, co se nepodařilo, svoje chyby, svoje nedostatky a prosme ho, aby v tom dalším církevním roce, který začne příští týden, abychom vnímali to vedení Boží jako toho, který je náš pastýř, pastýř každého z nás. A abychom to vnímali hlavně tenkrát, když ten život jde nějak jinak, než my jsme si naplánovali nebo než my jsme si přáli.