Ježíš v nás chce obnovit víru a naději

	Ježíš v nás chce obnovit víru a naději	11:20
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.32 MB]

Bratři a sestry, barva mše k památce Věrných zemřelých je fialová, ty zpěvy jsou taky takové trošku teskné a možná se nás zmocňuje taková stísněná nálada, ale ta dnešní památka v nás má upevnit víru a naději – víru a naději v konečné shledání. Ta dnešní památka nám má připomenout, že smrt není konec lidské existence, ale je to změna. Samozřejmě, pokud člověk nemá víru, nemá ani naději, a potom je to velmi těžké, velmi obtížné. Je pravda, že tady v těch otázkách, jak se říká, života a smrti obstojí jenom skutečná naděje a skutečná víra, ne jenom nějaké náhražky.

Dnešní evangelium vypráví o tom, jak Ježíš jde. Včera jsme mluvili o tom, jak se Ježíš zastavil. Tady máme příklad toho, jak Ježíš putoval. Putoval z města do města, z místa na místo, ale putoval taky od člověka k člověku. Je to tady řečeno tak jaksi náhodně, vypadá to, jakoby Ježíš neměl žádný cíl. S největší pravděpodobností šel domů, protože Naim je asi 10 kilometrů od Nazareta a o něco málo víc od Kafarnaum, ale nikdo z nich ještě nevěděl mimo Ježíše, že to důležité, s kým se Ježíš chce setkat, je právě ta vdova, vdova, které zemřel jediný syn.

O vzkříšení mládence z Naimu nám vypravuje jenom Lukáš. Ono to zapadá do jeho koncepce. Ve Starém zákoně totiž čteme o tom, jak prorok Eliáš vzkřísil mrtvého, a potom jeho žák Elizeus, a v Lukášově osnově nacházíme v jeho evangeliu dvě vzkříšení z mrtvých a stejně tak dvě vzkříšení z mrtvých ve Skutcích. Čili zapadá to tak, jak říkám, do té osnovy. Ale je tady jeden podstatný rozdíl. Když Eliáš nebo Elizeus křísí někoho mrtvého, tak prosí – prosí Boha o to, aby Bůh navrátil život tomu mrtvému, ale tady v evangeliu Ježíš vystupuje jako skutečný Pán.

Bylo to takové celkem nenápadné. Lukáš píše: „Když ji Pán uviděl,“ myslí se tu vdovu. To je poprvé, co Lukáš označuje Ježíše za Pána. Do té doby to byl Syn člověka, Ježíš Kristus, ale tady používá Lukáš poprvé to slovíčko Pán. Chce tím zdůraznit, že přichází nějaký důležitý okamžik.

Představme si to, jak proti sobě jdou ty dva průvody. Z města ten pohřební průvod – průvod, který symbolizuje zmar, konec, konec všech nadějí. Když té ženě zemřel její manžel, její muž, měla naději. V době Starého zákona to platilo tak, že vždycky muž měl povinnost postarat se o svou manželku, eventuelně o svoji matku. Když tedy zemřel manžel, tak ten úkol přebral syn. Ale teď zemřel i syn. Ta žena opravdu nemá nikoho, kdo by se o ni postaral, kdo by ochránil její majetek, ale především její čest, kdo by ji zastupoval při všech jednáních a podobně. Je to situace nesmírně tíživá a můžeme ji označit za zoufalou.

A proti jede druhý průvod Ježíše a jeho žáků. Ježíš má kolem sebe žáky, kterým vypráví o tom, jak mají žít, aby získali věčný život. A teď se ty průvody setkávají a Ježíš tady má jedinečnou příležitost ukázat, dokázat, že on není jenom mistr slova, ale že to, co říká, že to takzvaně sedí, že jeho slovo není jenom prázdný pojem, ale že za tím, co Ježíš říká, je nějaká realita, že jeho slovo se splní. Ježíš jedná velmi úsporně. Ježíš nečeká, že ho někdo vyzve, o to je to krásnější. Ta žena a ten velký zástup těch truchlících byli tak zoufalí, že je asi ani nenapadlo, aby se podívali, kdo jde kolem. Ani je nenapadlo, aby Ježíše žádali o pomoc. V evangeliích často slyšíme, že přijde nějaký nemocný a říká: „Prosím, uzdrav mně,“ nebo přijde nějaký příbuzný toho nemocného a prosí: „Pojď, vlož na něho ruce.“ Ale tady nikdo Ježíše nežádá, on reaguje sám. On jedná jako první a říká: „Neplač.“

Mohlo by to vypadat jako prázdné gesto. Víte, často, když na těch pohřbech přejí lidé tu upřímnou soustrast, tak já si říkám: „Kolik z nich to myslí fakt upřímně a kolik z nich si na to vzpomene, že přáli někomu soustrast ještě třeba za dvě hodiny.“ Ale u Ježíše to takhle není. To není prázdná fráze. Kdyby Ježíš jenom řekl: „Neplač,“ a šel dál, tak by to bylo málo, ale on dál jedná. Dotýká se těch már a říká: „Mládenče, vstaň.“

Tím, že se dotknul těch már, na kterých nesli zemřelého, udělal něco naprosto nevídaného. Dotknout se mrtvého nebo věcí, kterých se dotýká ten mrtvý, směli pouze členové pohřebního bratrstva. Kdokoliv to udělal, tak by obřadně nečistý, a aby byl očištěn, musel do Jeruzaléma do chrámu, přinést oběť, bylo to velmi složité. Ježíš tady tímto pro nás nepatrným gestem si zjednal pozornost. To bylo tak obrovské překročení zvyklostí, že tam to určitě všechno ztichlo.

A teď Ježíš, všimněme si, že nekřičí. Někdy se mluví v Písmu o tom, že „Ježíš mocným hlasem…“. Tady naprosto klidně říká: „Vstaň.“ Ježíš jedná velmi úsporně, ta jeho gesta jsou taková střídmá, ale o to účinnější. Mládenec se posadil a začal mluvit. Hýbat se, chodit, mluvit, to jsou naše základní činnosti, to jsou naše základní projevy. Takto reagujeme. Je normální, že člověk mluví, že chodí, že se pohybuje. Ježíš ho vrátil jeho matce.

Bratři a sestry, teď se dostáváme k tomu, proč to dnes čteme, proč to čteme o té památce Věrných zemřelých.

Ještě bych měl možná připomenout, že ta vdova symbolizuje každého z nás s tím, co trpíme, s tím, co ztrácíme. Během tohoto života získáváme, ale také ztrácíme. Teď nemám na mysli věci, ale mám na mysli lidi – přátele, příbuzné, ty, které máme rádi. Musíme se s nimi často rozloučit. A v té vdově jsou ztráty nás všech – naše zklamání, naše rezignace, naše slabá víra, naše malá naděje. Tím, že Ježíš říká té vdově: „Neplač,“ vrací naději. Říká: „Bude lépe, bude zase dobře. Já se o to postarám.“ A Ježíš potom hned jedná a vrací jejího syna. Ježíš i v tuto chvíli každému z nás chce vrátit naději nebo posílit naši naději. A to další, to je to, že vrátí nás jednoho druhému, že obnoví to plné společenství, to bude až v okamžiku naší smrti a v okamžiku toho, kdy lidstvo bude obnoveno. V tom je ta obtíž našeho života. V Naimu to proběhlo obojí okamžitě, Ježíš vrátil naději a obnovil to společenství – setkal se syn se svou matkou. U nás v našem životě teď v tuto chvíli Ježíš chce obnovit to první, víru a naději, posílit, ale to plné obnovení společenství, to přijde na konci času.

Je tady tedy určitá obtíž, že to nemůžeme zažít obojí na ráz, ale my víme, nebo už jsme se mnohokrát přesvědčili, že na Ježíšovo slovo je spolehnutí, a proto by nás nemělo odradit, zklamat to, že se obojí neodehraje hned v tuto chvíli. Ale víme, že Ježíš se osvědčil jako ten, který říká pravdu, který koná pravdu a jemuž můžeme věřit.

Bratři a sestry, nebojme se mu tedy svěřit ty bolesti, které měla ta vdova z Naimu, protože i on chce každého z nás posílit. Ale naopak, svěřme mu i tu svou naději: „Ano, Pane. Vím, že Ty obnovíš společenství naší rodiny, těch drahých, se kterými jsme se museli rozloučit, že poslední slovo budeš mít Ty, a ne smrt, ale naopak život, a to život v plnosti a radosti.