Bůh se stará o naše potřeby

	Bůh se stará o naše potřeby	6:13
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.23 MB]

Bratři a sestry, když Izraelité poprvé uviděli manu na zemi, na poušti, tak se ptali: „Co je to?“, hebrejsky: „Man hu?“ „K čemu nám to je, co s tím máme dělat?“ A Mojžíš jim říká: „To je chléb, který vám dává Hospodin.

V prvním čtení jsme slyšeli o tom, jak to Mojžíš v páté knize všechno opakuje, my říkáme, rekapituluje, znovu shrnuje, připomíná a říká: „Byl to chléb na cestu. Na cestu, abyste přešli z otroctví do svobody.“

Původním Božím záměrem bylo, aby Izraelité přešli Sinajskou poušť rychle. Měli to zvládnout a zvládli to asi za půl roku, ale nebyli schopni vstoupit do zaslíbené země a museli se vrátit. A trvalo to čtyřicet let, co chodili po poušti, a tam se učili být Božím lidem. Učili se naslouchat Bohu a odpovídat. A po celou tu dobu, po celou tuto cestu je Bůh sytil, staral se o ně.

My, když myslíme na Boha, tak si často říkáme: „Bůh se nezabývá našimi starostmi. To je přece příliš nízké. Když mluvím s Bohem, musím myslet na něco vznešeného, na něco krásného.“ A Mojžíš připomíná: „Bůh vám dal chléb a vodu,“ základní věci. Mimo toho se staral i o jejich šaty a boty.

Bůh se stará o naše potřeby. To je základní myšlenka dnešního svátku, dnešní slavnosti, a když si toto uvědomíme, tak nás to má vést k vděčnosti.

Říkáme, že mana je předobraz eucharistie a je to skutečně tak, protože mana se týkala toho života pozemského, těch čtyřiceti let na poušti, ale eucharistie nás má vést ještě blíž k Bohu. Má nás dovést až do života věčného. Eucharistie tedy není něco, co člověk přijímá za odměnu. Eucharistii si nelze zasloužit, odpracovat. Eucharistie je dar a dar má člověk přijmout, poděkovat za něj a používat ho. A takto máme i my přistupovat k eucharistii.

Český termín „svaté přijímání“ není zcela přesný. Latinské „communio“ vyjadřuje vztah ze dvou stran. Několik jedinců se setká a vyměňují si. To znamená, všichni dávají a všichni přijímají. A toto se děje i v tom, co my označujeme jako svaté přijímání. My přijímáme Krista, on se nám dává, ale my se také máme dát jemu. Jde tam o vztah, o vzájemnou výměnu. I my se máme ptát: „K čemu to je? Kam mě, Pane, vedeš? Co mi chceš ukázat, co mi chceš osvětlit, co má dělat?“

Bratři a sestry, dnešní svátek nás má vést k vděčnosti za to, že Bůh nás doprovází na naší životní pouti. Díky tomu, že Ježíš, Boží Syn, je tady přítomen v kostele, tak je to dům Boží. Není to jenom modlitebna, není to jenom místo, kde se schází věřící, ale je to místo, kde se věřící setkávají s Bohem. Izraelité, když se chtěli takto setkat s Bohem, tak museli do Jeruzalémského chrámu. My máme tu výhodu, že dům Boží je nám podstatně blíž. A to je zase důvod, abychom děkovali. Ale také, jak jsem říkal, dar máme přijmout a používat. To znamená nejenom žít s tou jistotou nebo s vědomím: „Ano, kostel je tady,“ ale chodit sem a používat ho, to znamená setkávat se tady s Bohem.

Bratři a sestry, na konci mše svaté bude eucharistická adorace. Nejdříve budeme děkovat a potom budeme prosit. Zkusme už teď přemýšlet o tom, za co každý z nás osobně poděkuje Ježíši a za co ho budeme prosit. Aby to nebyla jenom prázdná slova, ale aby to bylo skutečně ze srdce každého z nás.

Ježíši, ty mě doprovázíš. Já ti za to děkuji, chci ti svěřit svůj život a chci tě prosit, abys mě doprovázel i dále.