Nanebevstoupení Pána Ježíše nám dává možnost, abychom dospěli

	Nanebevstoupení Pána Ježíše nám dává možnost, abychom dospěli	9:39
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.73 MB]

Bratři a sestry, i po Ježíšově nanebevstoupení platí ta poslední věta evangelia: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ My lidé, když někde jsme, tak z toho vyplývá, že jinde nejsme. Dokážeme být jenom na jednom jediném místě. Ale Bůh se svou pomocí, se svou silou je všudypřítomný. Platí to i o Ježíši Kristu, a proto učedníci nebyli smutní, když se vraceli z té hory, ze které Ježíš vstoupil na nebe.

Obšírně to opisuje svatý Lukáš. On to popisuje vlastně dvakrát – jednou ve svém evangeliu a potom na začátku Skutků apoštolských, svého druhého díla. Začíná ty Skutky připomínkou toho prvního spisu, evangelia: „Ve své dřívější knize.“ Jako takový správný stavitel staví na základech. Odvolává se na základ, který už položil, a vlastně chce říct tomu, kdo bude číst tuto knihu, Skutky: „Musíš si dobře přečíst evangelium. Kdybys neznal to evangelium, nepochopíš dobře tuto druhou knihu.“ Ty knihy patří k sobě, tvoří jednotu, tvoří jakousi stavbu a jedné bez druhé, zkrátka a dobře, něco tam chybí.

„Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile.“ Už jsem o tom mluvil, ale bude dobré to připomenout. Kdo je to ten Theofil? Je to tady napsáno s velkým T, tedy jako vlastní jméno nějakého muže. Theofil, česky Bohumil, a z toho už to slyšíte, ten, kdo miluje Boha. Říkají biblisté, že měl Lukáš možná na mysli nějakého konkrétního člověka, kterému chtěl tuto knihu věnovat, ale spíše měl svatý Lukáš na mysli všechny lidi, kteří usilují o to, aby měli rádi Boha. Tedy mluví k nám všem, každému z nás jsou určena obě ta díla, evangelium i Skutky. A teď říká o tom, co je v evangeliích: „O všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe.“ Opakuje to, co najdeme v evangeliích. A potom si vytyčuje takovou osnovu, o čem bude tady ta druhá kniha a co bude hlavní starostí apoštolů: „Dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano, až na konec země.“

Přesně do těchto kapitol je dělena kniha Skutků apoštolů. Prvně se tam mluví o hlásání Božího království v Jeruzalémě, potom v Judsku a Samařsku a potom mezi pohany v Řecku, v Římě. V Římě to vrcholí a končí tím, že apoštol Pavel přichází do Říma.

Když se tady mluví o konci země, musíme mít na mysli tak, jak oni znali. Pro ně konec země tenkrát bylo Španělsko. Dál už to neznali, dál nevěděli, co je. Ale svatopisec nechce vylíčit nějaké znalosti zeměpisné. Chce říct: „Je to zvěst, která je určena pro všechny. Nikdo z této zvěsti není vyňat, nikdo není vynechán.“ Uvědomme si, že v prvotní církvi potom vznikl velký spor, jestli se má jít i k pohanům, anebo jestli mají zůstat u židů, protože Ježíš celý svůj život mluvil jenom k židům. Ale slyšeli jsme to i v Matoušově evangeliu: Ježíš posílá před svým nanebevstoupením apoštoly a říká jim: „Běžte ke všem lidem.“ A to je další důvod velké radosti, naší velké radosti, že Ježíš dal právě tento příkaz, protože to se týká nás, my jsme křesťané z pohanů, takže jsme nezůstali někde venku, ale byli jsme přijati.

Ježíš toto klade apoštolům na srdce těsně předtím, než odchází. Jak známo, člověk, když se loučí, říká důležité věci. Nezdržuje se nějakými maličkostmi, ale říká to, co považuje za důležité. A Ježíš říká dvě věci: „Budete mými svědky a půjdete ke všem lidem.“

Můžeme říci, že apoštolové v tom okamžiku nanebevstoupení Pána Ježíše začínají být samostatní. Asi tak, jako když děti dospějí a založí vlastní rodinu. Osamostatní se a už se starají sami o sebe. To neznamená, že všechno umí, že všechno je perfektní, že všechno je dokonalé, ale to znamená, že ten člověk vzal svůj život do svých rukou, starost o svůj život vzal do svých rukou. A takto apoštolové z příkazu Pána Ježíše berou do svých rukou starost o svůj život věčný, o svoji spásu. Kdyby tady Pán Ježíš zůstal, my bychom měli pořád tendence se na něho obracet, pořád po něm něco chtít a, obrazně řečeno, nedospěli bychom. Připadali bychom si pořád tak nějak závislí. Kdežto v okamžiku, kdy Ježíš vstoupil na nebesa, otvírá se prostor tomu, čemu se říká církev. A církev, to jsme my, my všichni. My všichni máme být Ježíšovými svědky a my všichni si máme uvědomit, že máme být svědky pro všechny ty lidi, které potkáváme. My nepojedeme ani do Judska, ani do Samařska, ani na konec země, ale máme být svědky tady, zrovna kde jsme. To není vůbec jednoduché, to není vůbec snadné. Ale Ježíš říká: „Budete vybaveni silou. Já vám pomůžu, já jsem s vámi.“

Bratři a sestry, když to tak nějak shrnu, slavnost nanebevstoupení Pána Ježíše nám dává možnost, abychom dospěli, abychom svoji spásu vzali do svých rukou. Dokonce nás k tomu vybízí, abychom se o ni takhle starali. Na druhou stranu nám právě dává taky úkol a říká: „Nejenom, aby ses staral o svoji spásu, ale i o spásu těch, kteří jsou kolem tebe. A jak si získáš svou spásu? Jak se k ní dopracuješ? Tím, že budeš mým svědkem.“

První církev to nerozlišovala, že by říkala: „Ty půjdeš hlásat evangelium. Ty o tom budeš mluvit. Ty to nemusíš dělat, tady ten to má jako své povolání.“ Oni to brali jako „všichni“. My všichni jsme dostali ten úkol hlásat Ježíše Krista. A proto se ta církev šířila tak rychle.

Bratři a sestry, mějme to na paměti, k čemu jsme byli povoláni. Ježíš je nám nablízku. Je nám na blízku jako ten, kdo nás jaksi zezadu, můžeme říci, zajišťuje, jako ten, kdo nám pomáhá, kdo nám dodává tu odvahu, ale jinak nám nechává naprostou volnost a naprostou svobodu.

Děkujme mu za to a nezapomínejme, že ta věta „budete mými svědky“ platí i pro každého z nás.