Rubrika
HomilieHledejte Hospodina všichni pokorní v zemi
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.01.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 2,3; 3,12-13; 2. čtení 1 Kor 1,26-31 ; evangelium Mt 5,1-12a;
Bratři a sestry, když by se nás někdo zeptal, který je nejdůležitější text Starého zákona, tak věřím, že by nikdo z nás nezaváhal a řekli bychom Desatero. A když by se nás někdo zeptal, který je nejdůležitější text z hlediska učení, nauky, z hlediska toho, co Ježíš řekl, v Novém zákoně, tak bychom možná chvíli přešlápli, ale věřím tomu, že většina by řekla Blahoslavenství. Horší už by to asi bylo, když by po nás někdo chtěl, abychom Blahoslavenství vyjmenovali, nebo když bychom měli říct, kolik jich je.
Proč je mezi Desaterem a Blahoslavenstvími takový rozdíl, skoro až propastný? Srovnejme okamžiky toho, řekli bychom, udělení Desatera a zvěstování Blahoslavenství. Když mají Izraelité přijmout Desatero, dostává Mojžíš pokyn, aby shromáždil všechny Izraelity, aby je postavil pod horu, je jim řečeno: „Tady budete stát, ani víc nalevo ani víc napravo, nesmíte na tu horu, ale tady pod tou horou všichni budete a budete čekat. Dál je potom řečeno, že hora byla zahalena kouřem, hřmělo to, dunělo a všichni se báli.
Pokud jde o Blahoslavenství, tak jsou tam ti, kteří tam chtějí být. Matouš říká: „Ježíš viděl zástupy,“ tedy hodně lidí, ale jsou to všichni, kteří tam chtěli být. Není to nařízeno: „Budete tam všichni,“ ale šli za Ježíšem ti, kteří ho chtěli slyšet. V tom je první rozdíl. Potom žádné hromy, blesky, ale Ježíš se posadí, oni si také sednou a Ježíš je učí.
V Desateru slyšíme slova musíš, nesmíš, nebudeš nebo naopak zase něco budeš. Ale tady v Blahoslavenstvích je to nabídka: můžeš. Dnešní první čtení z knihy proroka Sofoniáše mluví jako Blahoslavenství. Dává nabídku. Je to nabídka, která byla z vnuknutí Božího řečena v určité době – mezi lety 640 až 630 před narozením Krista, byla adresována izraelskému národu, který cítil, že bude možné obnovit království, obnovit hospodářství, obnovit vůbec všechno. A prorok veden Duchem svatým připomíná a říká: „Je potřeba, abyste také obnovili ducha, to, čemu se říká náboženství, ten duchovní rozměr společnosti. Ne jenom politiku, ekonomiku, vzdělanost, ale také abyste obnovili svůj vztah k Bohu.“
Bratři a sestry, knížka proroka Sofoniáše je velmi krátká, má tři kapitolky. Ty tři kapitolky lze rozdělit do čtyřech částí. Začíná to tím, že on ohlašuje takzvaný Hospodinův den, potom napomíná obyvatele Jeruzaléma, napomíná okolní pohanské národy a nakonec sděluje Boží přísliby – k čemu Bůh zavazuje sám sebe. A jak jsem říkal, bylo to řečeno nebo proneseno podle našeho odhadu zhruba někdy tady mezi těmito lety.
Ze souvislostí poznáváme a víme, že v té době nastoupil na trůn mladý král, který se jmenoval Josiáš. A to proroctví, které jsme slyšeli, bylo proneseno před začátkem té obnovy, před začátkem té reformy. A už tady tyto okolnosti nás mají upozornit na dva takové zajímavé momenty. A sice prorok svým proroctvím posunul, vybídnul mladého krále Josiáše k tomu, aby ten začal svoji reformu, a aby to byla reforma nejenom politická, hospodářská, ale aby to byla také reforma duchovní, náboženská.
Jinými slovy, pro nás co z toho plyne. My sami, aniž si to možná uvědomujeme, máme stejnou možnost. Svým dobrým příkladem, svými povzbudivými slovy můžeme mnohé posunout, vybídnout k tomu, aby začali něco dobrého. Možná nám to nedochází.
Jak jsem říkal, prorok Sofoniáš je povolán tady pro tento jediný okamžik. Proroci Izaiáš, Jeremiáš prorokují, mluví víceméně celý svůj život. Sofoniáš jenom v tu určitou chvíli.
Bratři a sestry, i v našem životě jsou takové chvíle, kdy je potřeba promluvit, kdy je potřeba něco udělat. A my bychom si neměli říkat: „A teď ne, počkám ještě.“ Mohlo by se stát, že propásneme klíčový moment našeho života, že propásneme něco skutečně velmi důležitého. Nepodceňujme chvíle, okamžiky, situace, do kterých se dostáváme.
No, a co tedy říká prorok Sofoniáš? „Hledejte Hospodina.“ Nenařizuje jim a neříká: „Musíte hledat, všichni,“ jako pod tou horou Sinaj, ale vybízí je, nabízí: „Hledejte Hospodina všichni pokorní v zemi.“
Když se začne něco obnovovat, když dojde k nějakému dílu obnovy, tak zpravidla mnoho lidí řekne: „A já teď nemám čas. Je támhle tu zeď předělat, postavit znovu, je potřeba támhleto nahodit, ono vyspravit, ono udělat a tady s těmito věcmi to počká.“ A prorok říká: „Nepočká. Uvědomte si, že pokud z té obnovy vynecháte Boha, vynecháte základ a celá ta stavba potom bude stát špatně, protože jí bude něco chybět.“
„Hledejte Hospodina všichni pokorní v zemi!“ Prorok připomíná, že jedině pokorný člověk, to je člověk, který je ochotný se učit. To je člověk, který říká: „Neumím všechno. Nerozumím všemu.“ Jde, hledá, poslouchá, nechá se poučit. Naopak, pyšný člověk, to je ten, který říká: „Pojďte, já to vím! Já vás to naučím. Já vám to vysvětlím.“ Pyšný člověk říká a chová se, jakoby nepotřeboval nikoho druhého. Naopak pokorný člověk je ochoten přijmout toho druhého a spolupracovat s ním. V tehdejší době i v naší době je mnoho lidí, ze kterých ta pýcha přímo crčí, ale také je mnoho lidí, kteří jsou ochotní se učit, kteří mají v sobě tuto pokoru.
„Všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku.“ Myslí se podle výroku Božího. Prorok tady schválně používá jednotné číslo. Když otevřeme Starý zákon, prorocké knihy, tak tam často přečteme větu: Je výrok Hospodinův. Teď je dvojtečka, uvozovky a jsou ta slova, je ten výrok. Těchto výroků je tam několik stovek. Proč prorok používá jednotné číslo? Protože chce říct: „Když Bůh jeden den řekne ano, nestane se, že by druhý den řekl ne.“ To se stává u lidí, že jeden den něco slíbím a druhý den to popřu. Stávalo se to tenkrát, stává se to dnes. Ale ne tak u Boha. U Boha není ano i ne. Bůh jednou řekl ano k nám, lidem, a za tím si stojí.
„Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru. Snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.“ Ve středověku vznikl známý zpěv, známá sekvence Dies irae, dies illa, překládá se to jako „den hněvu, den onen“, a právě tady ta počáteční slova té sekvence byla vzata z knihy proroka Sofoniáše. Sofoniáš upozorňuje na to, že přijde den Hospodinův, kdy Hospodin bude na jedné straně odměňovat, ale na druhé straně i trestat. Sofoniáš chce upozornit právě všechny ty pyšné, všechny ty, kteří si myslí, že to zvládnou sami, že spásu na Bohu si nelze vyvzdorovat, vynutit, koupit, ale lze ji přijmout jako dar. A k tomu je zase potřeba určitá pokora. Pyšný člověk velmi nerad přijímá dary, protože se pak cítí zavázán a pyšný nechce být nikomu zavázán. Pouze s pokorou je možné přijmout dar a říct tomu, kdo mi ho dává: „Děkuji ti.“ Potom se mění úplně tón celé té řeči a prorok říká: „Uprostřed tebe zachovám lid pokorný a chudý.“
Když je nějaká společnost v krizi, v nějaké špatné situaci, tak se často stává, že lidé to vidí černobíle, nebo by se taky dalo říct, že je ten obraz takový rozmazaný nebo placatý. Zkrátka a dobře, tady je všechno špatně, ale u sousedů, tam je všechno dobře.
Vzpomínám si na to, když jsem mezi roky 1991 až 97 byl na jižní Moravě kousek od rakouských hranic, hranice se tenkrát otevřely, spousta lidí jezdila do Rakouska. Všichni se vraceli nadšení a říkali: „Tam je všechno lepší, tady je to všechno špatný,“ a pěli takové ty ódy až nekritické, jak tam je to všechno lepší. A my jsme jim vždycky říkali: „Že jo, v tom Rakousku je i ta tráva zelenější.“ Dělali jsme si z nich legraci, protože to bylo samozřejmě nekritické. Každá země, každý stát, každá obec, každá rodina má své problémy, ale také má svoje klady. A prorok chce připomenout vlastně obyvatelům Jeruzaléma a říká: „Uprostřed tebe.“ Tedy říká, jsou tady věci, které jsou špatně, se kterými člověk nemůže souhlasit, věci, které se nám nelíbí. Jsou tu lidé špatní, ale jsou tu také lidé dobří. Jsou tu lidé, kteří pro tebe mohou být vzorem. Jsou tu lidé, kteří tě mohou inspirovat, jak ty můžeš svůj život žít ještě lépe. A bylo by chybou tyto lidi přehlédnout, bylo by chybou jenom brblat, bylo by chybou vidět jenom nedostatky, ale je potřeba vidět také ty klady a lidi, kteří se snaží i uprostřed třeba těch záporů žít dobře.
„Ti, kdo zbudou z Izraele, nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk.“ Izraelité byli kulturou slova. Jak už jsem tady několikrát zmiňoval, Izraelité nesměli nakreslit člověka, zvíře, nic, co by ani vzdáleně připomínalo pohanské modly. Pouze květiny směli kreslit a různé ornamenty. Protože tady tento jejich výtvarný projev byl takový chudý, proto se u nich vyvinul smysl pro slovo. Rabíni chápali vyslovené slovo jako živou bytost, kterou člověk pošle do světa, a ta bytost, to slovo žije už dál svým vlastním životem. A proto prorok připomíná, pranýřuje tady to, co my bychom označili jako hříchy proti osmému přikázání. Říká: „Zapomněli jste na moc vašeho slova. Zapomněli jste, že svým slovem můžete povzbudit, pochválit, ale taky ublížit.“
Bratři a sestry, toto upozornění, které dává prorok Sofoniáš svým současníkům, platí i nám. Slovo máme vždycky s sebou. Jak se často říká, jsou lidé, kteří nejdou pro slovo daleko. Ano, člověk by měl být pohotový ve svém slově, ale měl by mluvit uváženě. Měl by vědět, že může mnohé povzbudit, může mnohé jakýmsi způsobem navést na dobrou cestu, ale také může mnohým ublížit tím, že je zašlape, že jim vezme odvahu, anebo že dokonce svým slovem ublíží. Naše slovo máme vždycky s sebou a měli bychom se ho naučit používat k dobrému.
Bratři a sestry, prorok Sofoniáš chtěl povzbudit. Chtěl povzbudit novou, řekněme, generaci, která začínala obnovu Izraele, a chtěl říct: „Ta obnova musí být nejenom ve věcech, na které se dá šáhnout, ve věcech materiálních, ale také ve věcech duchovních. Musí to jít ruku v ruce.“ Svým způsobem náš národ už dvacet let se nachází v podobné situaci a vidíme, že ta duchovní obnova v mnohém stagnuje, že by bylo potřeba, aby se obrazila v té společnosti víc. Co máme udělat, co můžeme udělat? Nikdo nás nenutí, ale i nám říká prorok: „Hledejte Hospodina. Hledejte jeho, hledejte evangelium a snažte se podle něho žít.“
Kéž se nám to s Boží pomocí podaří.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.01.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 2,3; 3,12-13; 2. čtení 1 Kor 1,26-31 ; evangelium Mt 5,1-12a;
P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
29.01.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 2,3; 3,12-13; 2. čtení 1 Kor 1,26-31 ; evangelium Mt 5,1-12a;
Milí přátelé, bratři a sestry, slyšeli jsme blahoslavenství, ale to slovo blahoslavený nám zní tak trochu vždycky zvláštně. Příliš nerozumíme tomu slovu nebo někdy se to překládá: „Šťastný je ten, …“ Zase říkáme, šťastný plačící, to taky nám moc nesedí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.02.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 2,3; 3,12-13; 2. čtení 1 Kor 1,26-31 ; evangelium Mt 5,1-12a;
Bratři a sestry, my se teď před dobou postní naposledy setkáváme s úryvkem z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům. K tomu, abychom dobře pochopili ten dnešní úryvek, je potřeba vrátit se k úryvku, který se četl minulou neděli. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.01.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 2,3; 3,12-13; 2. čtení 1 Kor 1,26-31 ; evangelium Mt 5,1-12a;
Bratři a sestry, kázat na dnešní evangelium, na Blahoslavenství, je velmi obtížné. Proč? Když bychom chtěli probrat všech osm Blahoslavenství, tak to bychom tady seděli do odpoledne a ještě bychom s tím nebyli hotovi. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
03.02.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sof 2,3; 3,12-13; 2. čtení 1 Kor 1,26-31 ; evangelium Mt 5,1-12a;
... Kdo je nejdůležitější při bohoslužbě? Mnoho lidí odpoví: „No přece důstojnej pán, bez toho by to nezačalo.“ Ale nejdůležitější při bohoslužbě je Kristus, Bůh a shromážděný lid. „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ A křesťané přichází na bohoslužbu, aby se společně modlili. Takže nejdůležitější je Bůh a lid. A k tomu, aby ta modlitba důstojným způsobem probíhala, aby všechno bylo správně zorganizováno, tak jak je to v celé církvi, tak k tomu jsou určití služebníci. Více...