Bůh je vytrvalý

	Bůh je vytrvalý	13:17
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.53 MB]

Bratři a sestry, pro dnešní texty je klíčová poslední věta z evangelia: „To je můj milovaný syn“ a první věta z prvního čtení: „Můj služebník, kterého podporuji.“ Možná nám to nezní úplně stejně, ale je tam řečeno to stejné. Pokusím se to vysvětlit.

První čtení je z proroka Izaiáše, z takzvaného druhého Izaiáše, tedy z proroctví, které bylo proneseno nějakých 550 let před narozením Pána Ježíše. Bylo proneseno v Babylóně, v babylonském zajetí a Izraelité se ptali celých těch 550 let: „Kdo je ten služebník, v kterém má Bůh zalíbení, kterého podporuje?“

Evangelista Matouš má jasno a říká: „Je to Ježíš!“ Ano, v plnosti je to Ježíš, ale ne jenom Ježíš. Každý z nás má být tím služebníkem, každému z nás říká Bůh: „Tebe podporuji.“

Probereme to první čtení, ale vezmeme to od konce. Poslední z úkolů služebníka, který tam byl jmenován: „Má vyvést vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách.“ Starověké vězení, to byla nějaká díra do země, kde opravdu nebylo vůbec nic vidět a kde to bylo životu nebezpečné. Ale vězením Izraelité také nazývali svůj pobyt v Babylóně. Říkali: „My nemůžeme domů do své vlasti. My jsme tu uvězněni, jsme tu jako ve vězení.“

Bratři a sestry, tím vězením se myslí všechny nepříznivé podmínky našeho života, všechno to, na co si stýskáme. Někdo si stěžuje na své zdraví, chtěl by mít více zdraví. Někdo si stěžuje na práci – buď že ji třeba nemůže najít a někdo zase, že ho to nějak nebaví nebo že ho to nenaplňuje. Nebo vůbec naše životní podmínky. Chtěli bychom uskutečnit spoustu věcí, ale nemůžeme. Různé věci nás omezují, svazují a cítíme to jako určitou zátěž. A tady do toho Bůh říká: „Já tě podporuji. Já o tobě vím v těchto tvých tíživých podmínkách.“

„Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti. Vzal jsem tě za ruku, utvořil jsem tě a ustanovil jsem tě.“ To jsou slova, která nacházíme v první knize Mojžíšově, kde se mluví o stvoření člověka. To, co tady jsme slyšeli vyjádřeno slovy, krásně vyjádřil Michelangelo na stopě Sixtinské kaple, kdy při stvoření člověka nakreslil ten prst Boží, jak se Bůh dotýká Adama a dává mu svého Ducha, svůj život.

Vzít někoho za ruku, to je gesto lásky, náklonnosti, zájmu, starostlivosti. Rodiče berou za ruku své dítě a vedou ho, aby to dítě nespadlo, nezakoplo, neublížilo si. Zvlášť vedou rodiče to dítě v těch okamžicích, kdy to dítě ještě neumí chodit, kdy si není jisté. A potom, jak člověk roste, tak bere za ruku ty, které má rád, s kterými chce být, ty, s kterými je mu dobře. Vzít někoho za ruku je gesto náklonnosti, gesto lásky, zalíbení, zájmu. A Bůh říká: „Člověče, takhle se k tobě chovám.“ My si totiž někdy říkáme: „Nezapomněl na nás?“ Známe tu známou otázku: „Kdyby byl Bůh, tak by se nestalo,“ a Bůh říká: „Ne. Já tě držím za ruku. Já tě vedu, hlavně v těch chvílích, kdy ty jsi nejistý, kdy nevíš, co si máš počít sám se sebou, kdy nevíš, co máš dělat.“

Jak jsem říkal na začátku mše svaté, svátkem Křtu Páně se definitivně loučíme s dobou vánoční a začnou všední dny, nebo ony už začaly, a přijdou ty starosti. Do všedních dnů si lidé taky dávají předsevzetí. My jsme tady slyšeli: „Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.“ Bůh je vytrvalý. Je to jedna z Božích vlastností, z vlastností, která není až tak vidět, ale je velmi důležitá. Vytrvalost je něco, co budeme také potřebovat v tom našem každodenním životě. Člověk začne s nadšením, chvíli to vydrží a pak to začne, jak se říká, ukrápat, upadávat, protože si člověk říká: „Ono to stejně nemá cenu, a vždyť to nikdo neocení. Ono to není vidět, tak co se tady budu snažit a co se budu honit.“ A tak často ta dobrá předsevzetí za chvíli končí a opouštíme je. Ale Bůh svoje předsevzetí dát nám věčný život, zachránit nás dotáhl do konce. Neskončilo to někde v půli. Neskončilo to, nezastavilo se to pro něčí lenost nebo pohodlnost nebo nedostatek silné vůle. Bůh je vytrvalý a svoje dílo, které začal, dovedl také do konce.

„Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí.“ To jsou obrazy, které označují člověka, který je nějakým způsobem slabý, kterému něco chybí, cokoliv. Kterému chybí třeba sebedůvěra, člověka, kterému chybí víra. Je to člověk, který je nějakým způsobem slabý. A tady bychom mohli říct, vyjádřeno lidovým příslovím, které říká: „Na lžíci medu se chytí víc včel než na sud octa.“ Ježíš Kristus, když přichází, tak nepřichází, aby vyhrožoval, strašil, ale aby zval, aby získal ty, kteří jsou kolem něho, aby nás pozval, aby nám učinil velkorysou nabídku. Takto funguje Zachránce a na nás je, abychom se snažili fungovat a žít podobně jako on.

„Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici.“ Tady si bere prorok obraz ze života, obraz, který všichni znali. Když procházel městem král, tak se troubilo, hrálo na všechno možné. Spoustu lomozu, soustu křiku, aby si všichni všimli, že tady prochází městem Někdo. Byla v tom velká pýcha těch vladařů, velká taková nabubřelost. Když dnes pustíme rádio, televizi, otevřeme noviny, tak se můžeme setkat s něčím podobným. Spousta lidí, hlomozí, křičí, jak se říká, že dělají vlny. Je kolem nich neklid. Z toho, co říkají, tak je pořád slyšet to jejich: „Já, já, já. Já něco chci! Já mám požadavky!“ A co třeba ti druzí? Takhle nefunguje Spasitel, takhle nefunguje Zachránce.

A teď se dostáváme už k tomu klíčovému. Tady je druhý obraz: „Hle, můj Služebník, kterého podporuji. Vložil jsem na něho svého Ducha.“ Je to zase obraz ze života krále a ze života vlády. V tomhle obraze král si svolá svoje poddané a přestaví jim svého takzvaného prvního ministra, my bychom dnes řekli předsedu vlády. Tedy člověka, na kterého přenese velký díl svých pravomocí. To není jen tak nějaký služebník, ale to je první. To je někdo, kdo dostává velkou zodpovědnost, někdo, ke komu ten panovník má velkou důvěru.

Jak jsem říkal, toto v plnosti platí a vztahuje se na Ježíše Krista, ale má to platit o každém z nás. Každému z nás Bůh chce říct: „Jsi můj Služebník.“ Tady ten Služebník je napsáno s velkým S, je to tedy jméno. Ne někdo, kdo někde čistí boty někomu nebo drhne podlahu, ale jsi někdo, kdo patří ke mně.

Tady se dostáváme teď do takové velmi zvláštní slovní hříčky. Zmínil jsem na začátku, že je tam „můj Služebník a můj Syn“. Hebrejština má pro obě slova jeden jediný výraz: syn, chlapec, služebník. Hebrejsky se to řekne ebet a znamená to tady toto, všechny ty tři označení.

Potom došlo ještě k takovému zvláštnímu. V době, kdy žil Pán Ježíš, tak už se tam nemluvilo hebrejsky, ale aramejsky. A když přeložili Starý zákon do aramejštiny, tak použili slovo, které ještě navíc znamená beránek. Dítě, chlapec, syn, služebník, beránek. Toto všechno se skutečně vyplnilo na Ježíši Kristu. On je toto všechno v plnosti. Ale, jak říkám, i nám Bůh říká: „Chci, abys byl mým Služebníkem, Služebnicí. I tobě chci dát svého Ducha.“

Pro označení Ducha Božího je v té hebrejštině použito slovo, které se používá také pro vítr. Totiž stará hebrejština je velmi chudý jazyk. Má málo slov, málo výrazů, a proto používá jeden výraz pro několik skutečností. Tedy duch a vítr. Vítr je něco, co dělá v Palestině to teplé ovzduší příjemným. Vánek – není to také jenom stojaté, ale něco se tady hýbe, je to osvěžující. Na druhé straně vítr, když je silný, tak také boří, ničí. Odnáší třeba člověku i dům. Vítr je něco, co přichází nezávisle na člověku a člověk to nemůže vlastnit. Člověk si to nemůže schovat, že by řekl: „Já si tady trochu schovám toho příjemného vánku.“ Je to dar. Bůh tedy říká: „Jsi můj služebník, jsi můj syn, moje dcera, já s tebou počítám. Pro ty dny všedního života, které přijdou, tě vyzbrojuji, vybavuji vším potřebným, svým Duchem. Ty si to možná neuvědomuješ, ty to možná nevíš, nevidíš, ale já ti dávám, co potřebuješ.“

Použil jsem na začátku ten obrat, že si připadali Izraelité v Babylóně jako ve vězení. Každé vězení má dveře, ve dveřích je zámek a k otevření těch dveří je potřeba klíč. Ten klíč má zpravidla někdo venku. Přijde, otevře, zavře. Ale v tomto obraze chce prorok říct: „Každý z vás drží v ruce ten klíč od svého života od toho, co vás svazuje, od toho, co vám bere klid, od toho, co vás zneklidňuje a znepokojuje, a je jenom na vás, jestli otevřete, jestli si otevřete a vyjdete ven.“

Bratři a sestry, jak to mám udělat? Říkat si při všech těch všedních starostech, při všem tom honění: „Pane, vím, že to, co dělám, to, co žiji, ten můj život, že to nejsou jenom ty starosti, ale že to všechno zapadá do tvého plánu. Že ty mě potřebuješ, že ty se mnou počítáš, protože jsem tvůj služebník, tvůj syn, tvoje dcera, tvoje dítě.“