Mudrci vedeni světlem rozumu došli k víře

	Mudrci vedeni světlem rozumu došli k víře	11:49
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.22 MB]

Bratři a sestry, nám dnes svatý Matouš vyprávěl o tom, jakou cestu museli urazit mudrci od východu. Naznačil to komentář. Oni byli vedeni především světlem svého rozumu a přes ten rozum došli k víře. Svatý Matouš ve svém evangeliu v těch prvních dvou kapitolách schválně srovnává svatého Josefa a mudrce. Obojí, jak Josef, tak tito modří lidé z východu, jsou považováni jako takové prototypy věřících lidí, věřících křesťanů. Ale svatý Josef je představitelem, příslušníkem vyvoleného národa, a tak ta jeho cesta je jiná než cesta těch mudrců. Ta cesta Josefova je především vnitřní. Ta se odehraje hlavně v jeho hlavě, v jeho rozhodnutí, v tom, že on musí uvěřit, že ten Ježíš, to dítě, které čeká jeho snoubenka, je ten slíbený Vykupitel.

Cesta, kterou musí urazit mudrci z východu, je delší. Proč? Protože Josef je příslušník vyvoleného národa, a ten vyvolený národ už během těch dvou tisíc let před narozením Krista ušel určitý kus cesty od Abraháma až po Ježíše. Ale pohané, tedy nežidé, musí ujít, pokud se chtějí setkat s Ježíšem, mnohem delší kus cesty.

Ta zásadní otázka je, kde je Vykupitel. Co musím udělat, abych přišel do toho místa, kde je Vykupitel, abych se s ním setkal? On je tady, Vykupitel přišel na tuto zem, ale já ho musím najít. Musím se s ním potkat.

Ta cesta, která jej líčena, tak ta cesta má pět etap. Začíná tím teda, že mudrci od východu jdou za hvězdou. Lidé se snaží přijít na to, co to bylo za hvězdu. Někteří říkají: „Byla to Halleyova kometa,“ kterou v době narození Ježíše Krista bylo vidět. Jiní říkají: „V té době silně zářil Jupiter.“ Ještě mluví o třetí planetě, ale svatý Matouš má především na mysli světlo duchovní. Tak, jako mluví o tom, že když se Ježíš narodil, tu noc, tak se rozzářily nebeské hvězdy, objevil se anděl a ty hvězdy svítily na cestu pastýřům, kteří šli do Betléma poklonit se nově narozenému Spasiteli, tak tady má na mysli svatý Matouš světlo rozumu, moudrost, to, že každý člověk, který přemýšlí, tak si musí říct: „Ale odkud je tady ten svět? Odkud je to všechno? Odkud je celý den systém? To nebude náhodou,“ a člověk přemýšlí. A už toto přemýšlení ho navede na jakousi cestu.

Ta cesta se zase odehrává především v hlavě toho člověka, ale někdy je to i cesta opravdu fyzická, že člověk shání literaturu, chodí, ptá se, diskutuje. A tato cesta, která začíná vedena rozumem, člověka přivádí k setkání se zjevením. Zjevení není jenom to, že se člověku objeví nějaká nadpřirozená bytost, ale zjevením také nazýváme Písmo svaté, protože je to kniha inspirovaná, vedená Duchem svatým, a v ní nám Bůh mluví o sobě.

A tak se mudrci od východu dostávají do Jeruzaléma. Tam je chrám, nejsvětější místo Židů, místo, kde přebývá Bůh, a oni se setkávají s Bohem. Ale zároveň se jim staví do cesty obtíže. I nám, když si chceme něco vyjasnit, i nám v naší víře se staví do cesty potíže: „Ty máš teda starosti! Je potřeba se starat o to, co vidím. Prosím tě, ty se zabýváš něčím, co stojí na vodě. Tomu už dnes nikdo nevěří. Podívej se, jak málo lidí je dnes v kostele.“ Někteří se smějí, někteří pohrdají, někteří mávnou rukou. Obtíže jsou všemožné.

Když se člověk nechá zastavit těmito obtížemi, tak se zastaví někde na půli cesty. Ti mudrci jdou, můžeme říci, až tvrdohlavě za svým. „Kde je narozený židovský král?“

Tady bych teď udělal takovou závorku. Oni se ptají, kde je narozený židovský král. Když se mluví o Herodovi, tak mluví o něm jako o králi Judska, tedy určitého území. Ale svatý Matouš víceméně chce říct: „On sice vládl na určitém území, ale ti lidé ho nepovažovali za svého krále.“ Neměli ho rádi, byl pro ně cizinec, kolaborant s Římany, člověk, který si chtěl udržet moc. Ale o Ježíši Kristu se mluví jako o králi Židů. Ne o králi nějakého území, ale o králi, který má vztah ke svým lidem a oni mají vztah k němu. Tady konec závorky.

Mudrci se tedy nenechají odradit výhružkami, výsměchem. „Kde je? Chceme ho najít!“ A dávají se na třetí etapu své cesty. A znovu se objevila hvězda.

Tedy tu hvězdu můžeme vidět na jedné straně jako Boží pomoc, přes ty překážky se objevuje Boží pomoc, ale pořád se můžeme držet té myšlenky, že ta hvězda představuje rozum. Tedy člověk při hledání Boha, při odpovídání na ty otázky má používat svůj rozum.

„Když spatřili hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí.“ Hvězda je dovedla k místu, kde je dítě, kde je matka. Oni vstoupí, otevřou dveře, klanějí se, předávají svoje dary. Ale zastavme se ještě chvíli u té radosti. Radost je dovedla k setkání s Ježíšem. Po letech svatý Jan napíše, že Bůh je láska. Láska a radost jdou ruku v ruce. Ten, kdo je zamilovaný, ten se raduje. Kdo má rád, má radost. A naopak, kde není láska, není radost. Proto tedy radost přivádí ty učence k setkání s Ježíšem. Je to zvláštní. Ne jejich moudrost, ne jejich chytrost, ne jejich zbožnost, ale radost je přivedla k setkání s Ježíšem.

Dokázali udělat i ten poslední krok: Uviděli dítě a poklonili se mu. Uznávají ho za svého Pána. Svatý Matouš to tady líčí dost radikálně. Říká: „Jsou dvě možnosti. Buď, člověče, hledáš Ježíše, Spasitele, Zachránce, a pak ho najdeš. Nebo jsi podobný Herodovi.“ Herodes tady v tomto příběhu symbolizuje smrt. Ježíš symbolizuje život. Svatý Matouš chce říct: „Není tady žádná třetí cesta. Je tady nutnost volby, člověče. Buď tam, nebo tam. A záleží na tobě, kam ty se budeš chtít postavit. Potom tě Bůh už dovede. Ale záleží, kam ty budeš chtít směřovat, kam se otočíš, kterým směrem. Jestli k Betlému nebo k Jeruzalému. Tato volba, na kterou stranu se otočíš, je na tobě, člověče.“

„Otevřeli svoje pokladnice a dávají mu svoje dary: zlato, kadidlo, myrhu.“ Zlato symbolizuje bohatství, viditelné bohatství, nádheru, tedy všechno to, co my, lidé, máme, co umíme. Kadidlo? Kadidlo není vidět. Když se nasype na dřevěné uhlí, tak je z toho kouř, který se po nějaké době rozplyne. A to kadidlo symbolizuje skutečnosti, které nemáme – naše touhy, naše přání, to, co neumíme, to, co bychom chtěli, ale co se nám třeba taky nedaří. A myrha? Myrha je mast na rány. Myrha symbolizuje to, jaký člověk je: zranitelný, smrtelný.

Bratři a sestry, oni teda přinášejí to, co jsme, to, co máme, ale taky co nemáme a to, jací jsme. Říkají: „Pane, my ti to tady dáváme. Ty víš, jací jsme, a od tebe očekáváme, že nás povedeš dál.“

Bratři a sestry, můžeme říci, že dnešní slavností víceméně končí vánoční svátky a od zítřka začne zase všední den, a my bychom měli si v sobě odnést ty tři mudrce, kteří jsou u Ježíše. Měli bychom si odnést do těch všedních dnů jejich vytrvalost, jejich schopnost překonávat překážky, ale také jejich radost, s kterou se radovali, když našli dítě a jeho matku. A také bychom si měli odnést jejich upřímnost: „Pane, tady jsem. S tím, co umím, s tím, co neumím.“

Bratři a sestry, ať jsou nám tedy příkladem tito muži z východu, kdy nevíme, jak se jmenovali, nevíme, kolik jich bylo, ale víme, že podnikli dlouhou cestu, aby našli zachránce. Jejich cesta byla cesta fyzická, ale byla to i cesta v jejich hlavě, v jejich rozumu. A jak jsem říkal na začátku mše svaté, byla to cesta, kdy se z nich, z moudrých lidí, se zrodili lidé věřící v Boha a v jejich srdci se narodil Bůh. Ta cesta měla pět etap, byla dlouhá. Ten rok, který začne, bude mít spoustu všedních dnů. Bude to pro nás často únavné, úmorné, ale vzpomeňme na mudrce a nechme se inspirovat a vést jejich příkladem.