Bůh se dobrovolně stal závislým na člověku

	Bůh se dobrovolně stal závislým na člověku	15:00
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.93 MB]

Bratři a sestry, dnes se znovu setkáváme se svatým Matoušem, konkrétně děj nás zavádí do druhé kapitoly Matoušova evangelia. O půlnoční mši jsme přečetli celou první kapitolu, která končí narozením Ježíše Krista. Druhá kapitola začíná tím, jak mudrci z Východu hledají Ježíše Krista. Potom jsme už slyšeli: „Když mudrci odešli…“ Ale neslyšeli jsme to všechno. Ti, kdo sestavovali lekcionář, tak nás ušetřili třech veršů. V těch třech verších bylo vylíčeno zabití betlémských dětí – nevinných dětí, které položily svůj život pro Krista a které jsou považovány na mučedníky, i když ony vlastně nevěděly, proč musely ztratit svůj pozemský život – kvůli komu nebo kvůli čemu.

Ten dnešní text mluví zase o tom, jak Josef se stará o matku a dítě. Je zvláštní, že nejsou tam uvedena jména, ani Maria, ani Ježíš, ale je tam uveden jenom Josef a je tam vylíčeno, jak o ně pečuje. Znovu bych zdůraznil to, že si všimněme, že Josef nemluví. V celém Písmu svatém není jediné Josefovo slovo. Josef je příkladem věřícího člověka. Je vzorem pro všechny, kdo se starají. Josef je vzorem pro všechny otce, matky, babičky i dědečky, pro všechny, kdo se starají. On se stará především svým činem, už ne tolik slovem. A vidíme tady znovu, jak Ježíš i Maria jsou mu vydáni. Bůh, Boží Syn o Vánocích se stal závislým. Rozhodl se, že bude potřebovat pomoc člověka. Co bude s dítětem, co bude s jeho matkou, to záleží na Josefovi.

Tak je to v evangeliu, a teď, když to převedeme do našeho života, co bude s církví, záleží na nás. Jaký obraz, jaký kredit bude mít církev v dnešní době, to záleží na nás. Bůh se nám vydal do rukou a spoléhá na naši starost, na naši péči.

Josef je tady záměrně, v tom Matoušově úryvku, srovnáván s Josefem, který žil dávno předtím, s tím Josefem, kterého jeho bratři prodali do egyptského otroctví. Ten Josef egyptský byl také veden sny. Co je to sen?

„Já mám sen.“ Několik známých projevů dvacátého století začínalo slovy: Mám sen. Nejznámější z nich je asi proslov luteránského kazatele Martina Luthera Kinga: „Mám sen o tom, že podají lidé ruku.“ Mít sen není špatné. Sen je nějaká vize. Koneckonců my ve svém životě uskutečňujeme své vize. A tady v tom evangeliu jsou srovnány dvě vize. Vize Herodova: za každou cenu udržet moc, nepřipustit, že by někdo mě vůbec mohl ohrozit. To je vize Herodova. Rozhodně to není vize, která by byla hodna následování nebo hodna obdivu.

Pak je tu vize Josefova. Josef má také vizi: zachránit matku a dítě, postarat se, udržet je při životě, pečovat. Je to, někdo by řekl, vize mnohem skromnější, ale pro dějiny spásy velmi důležitá. A to je ta vize, kterou chceme mít před očima, na kterou se chceme dívat a z které chceme brát sílu, příklad, inspiraci pro náš život.

Když pominulo tady to akutní nebezpečí, tak se vracejí do Palestiny. Předtím žili čtyři až šest let v Egyptě, nedokážeme to přesně určit. Tím, že Boží Syn opustil hranice Izraele, Svaté země, a žil v Egyptě, tím se připodobnil celému izraelskému národu. Ježíš, až bude dospělý, až bude kázat, tak záměrně se bude představovat jako nový Mojžíš. Pro Izraelity dodneška ten kus země, zaslíbené země, je velmi drahý. Víme, že o tu zemi několikrát přišli, a vzpomínají pořád na to zaslíbení, které Bůh dal Abrahámovi: „Dostaneš syna, dostaneš zemi.“ A zase naopak neradi vzpomínají na ty roky, kdy byli v Egyptě, protože tam byli otroky.

Otrok není svobodný. Tím, že Ježíš Kristus opustil zaslíbenou zemi a žil ve vyhnanství, tak zase o něco víc na sobě naplnil větu, kterou známe: „Stal se nám podobný ve všem kromě hříchu.“ Stal se i vyhnancem. Ježíš Kristus od začátku svého života, od prvních let (do toho Egypta odešli, když bylo Ježíškovi asi rok), Ježíš je na cestě, na cestě ke všem lidem. A to bude dělat celý život. Bude cestovat. Ne proto, aby poznal krajiny, ale aby se setkal s lidmi a aby lidé se mohli setkat s ním. A přijal na sebe i tu roli vyhnance. Musíme si uvědomit, že oni tam byli, jak my lidově říkáme, na černo, odborně řečeno jako ilegální imigranti, a kdyby je tam někdo objevil, tak by z toho měli velké problémy.

Když se vrací zpátky do zaslíbené země, tak nemohou jít, kam by chtěli. Oni by chtěli jít do Betléma, protože tam mají půdu, protože tam mezitím Josef postavil dům, ale musí zase jinam. Ježíš přijal i tuto nesvobodu, tento diktát vnějších okolností a usadil se v Nazaretě. A v Nazaretě vyrůstal nebo žil až do svých třiceti let.

My dnes také chceme Bohu poděkovat za to, že jeho syn přijal to, čemu říkáme každodennost. Každodennost nás ubíjí: „Zas musím do práce. Zas tam budou ti nepříjemní lidi,“ a každodennost nám bere sílu. Těšíme se na svátky, na oslavy, ale oslav svátků je zdaleka menší část v našem životě. Nejvíc času našeho života prožijeme v té každodennosti, kde se opakují stereotypně věci, které třeba zrovna nemusíme, a my si říkáme: „A nešlo by to jinak?“ A Boží Syn do tohoto vstoupil a toto přijal. Nepostavil se proti tomu, nereptal proti tomu, ale vzal to, protože říká: „I v tomto ti chci být, člověče, příkladem. V prožívání té všednodennosti, povinností každého dne.“

A teď se dostáváme k tomu: „Bude nazýván nazaretským.“ Matouš píše: „Šel a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: ‚Bude nazýván Nazaretským.‘“ A tady si Matouš s námi zahrál. Hodně. U žádného proroka nenajdeme, že by se tam říkalo, že Ježíš bude nazýván Nazaretským. Není to řečeno u žádného proroka výslovně takto, ale odpovídá to tomu duchu, kdy říká třeba Izaiáš: „Doutnající knot neuhasí, nalomenou třtinu nedolomí. Bude ohlašovat právo. Bude s těmi nejposlednějšími.“

Jak to vypadalo v Nazaretě? Jakou měli Nazareťané pověst? Asi ne moc dobrou. Vzpomeňme na to, kdy Ježíš začíná kolem sebe shromažďovat první učedníky. Přijdou za Natanaelem a řeknou mu: „Nalezli jsme Mesiáše.“ A Natanael na to řekne: „Co může být z Nazareta dobrého?“ My nevíme, ale asi moc dobrou pověst neměli. A mezi ně se Ježíš nechá počítat. Vezme to jako své příjmení, aby všichni věděli, že on je z Nazaretu.

Bratři a sestry, když by na to přišlo, Ježíš Kristus by přijal příjmení každého z nás, každé naší rodiny, aby řekl: „Já se vás neštítím. Já se vás nebojím, já se za vás nestydím. Naopak, já bych vás chtěl do své rodiny.“ Tak moc Ježíš k nám přichází.

Tady s tím „bude nazýván Nazaretským“ se otvírá celé množství slovních hříček. Stará hebrejština totiž nepsala samohlásky, to a,e,i,o,u nepsali, takže je možné toto slovo přečíst i jinak. Jsou ještě možné další dva způsoby. Jednak je možné to přečíst, že bude nazýván Nazorejský nebo Nazirejský. Nazir, Nazorejec byl ten, kdo byl zasvěcený Hospodinu. Tedy svatopisec tím chce říct: „To, co bude dělat, bude ve shodě s Boží vůlí. Bude usilovat o plnění Boží vůle.“ A třetí – je možné vlastně tady toto slovíčko, které tam zůstane, přečíst jako zrnko, výhonek. „Vypučí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek z Davida.“ Tedy chce se tím říct: Začne tady něco malého, něco nenápadného, ale něco, co bude mít velké důsledky, něco, co vyroste.

Bratři a sestry, jako rostl Ježíš Kristus, tak rostlo jeho dílo. I my často začínáme s něčím malým a říkáme si: „A vydrží to? Má to cenu? Může nějaká maličkost změnit běh tohoto světa?“ Celý ten úryvek nám totiž taky chtěl říct (slyšeli jsme to v komentáři), že dobro je silnější než zlo. Malý výhonek dobra má rozhodně šanci a určitě má cenu.

Už jste toho slyšeli hodně teď za ty tři dny takového vážného, tak bych chtěl zakončit jedním příběhem, který jsem včera večer narychlo našel. V příběhu vystupuje malé dítě, zřejmě chlapec, a stará babička. To malé dítě, asi to byl nějaký školák, první druhá třída, protože už něco věděl o Bohu, tak se rozhodl, že Boha najde. Vyrazil ze svého domu, bydlel ve městě. Ale ještě než vyrazil, protože věděl, že to nebude jednoduché, tak si do baťůžku vzal svačinu, několik rohlíků se salámem a láhev s pitím, a chodil asi dvě hodiny po městě, víceméně bloudil.

Dostal se po těch dvou hodinách do parku. Byl unavený, sedl si na lavičku, vytáhl láhev s pitím. Když se chtěl napít, tak uviděl na lavičce proti sobě sedět starou babičku, která pozorovala holuby, kteří tam běhali po zemi, skákali. Chlapec se napil, dostal hlad, vytáhl rohlík a podíval se na babičku a napadlo ho, že babička možná má taky hlad. Tak sáhl do baťůžku, vzal druhý rohlík a šel k babičce. Babička si rohlík vzala a krásně se usmála. Chlapeček si sedl vedle ní. Oba snědli každý svůj rohlík, chlapeček vytáhl láhev s pitím, nabídl babičce. Babička opět se usmála ještě víc, napila se, napil se také chlapec. Protože už začínalo být šero, tak se chlapec rozhodl, že půjde domů. Ale chtěl ještě jednou vidět babiččin úsměv, tak vstal a babičku objal. A babička se úplně rozzářila a oba odcházeli domů šťastní.

Když přišel chlapec domů, jeho matka viděla, že se něco stalo, že je šťastný, a ptá se ho: „Cos zažil? Co se stalo, že jsi takový šťastný?“ A on říká: „Mami, já jsem dnes svačil s Pánem Bohem. A víš, co mě překvapilo? On má krásný úsměv.“

Když přišla stařenka domů, tak i její syn uviděl, že se něco stalo, že jeho matka je šťastná, a tak se ptá: „Mami, co se stalo? Co tě udělalo tak šťastnou?“ A ona říká: „Víš, já jsem byla v parku a tam jsem jedla housku se salámem s Bohem. A víš, co mě překvapilo? On je mnohem mladší, než jsem čekala.“

Takže, bratři a sestry, snažme se vidět jeden v druhém Boha. Snažme se vidět jeden v druhém to dobré, a možná budeme v mnohém příjemně překvapeni.