Boží Syn a člověk se setkávají ve veliké noci narození

	Boží Syn a člověk se setkávají ve veliké noci narození	19:43
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.58 MB]

Bratři a sestry, my jsme teď slyšeli celou první kapitolu z Matoušova evangelia. Většinou se o této noční bohoslužbě čte jiné evangelium, a sice podle Lukáše. Matouš a Lukáš mluví o narození Ježíše Krista. Oba dva mluví o situaci, která předcházela narození Ježíše Krista. Lukáš, ten spíš řeší, řekli bychom, ty blízké překážky – sčítání, nával lidí v Betlémě, obtíže cesty, nemožnost najít nocleh pod střechou. Matouš, řečeno slovy jednadvacátého století, vidí tu situaci globálně, skutečně z pohledu celého světa, celého lidstva.

Možná jste si říkali, že ta první kapitola, že to byly vlastně dva takové texty. První – vyjmenovávání těch lidí, ten rodokmen. Dlouhý, nudný. Proč to? Na tom rodokmenu je vykreslen způsob, jakým Ježíš Kristus vstupuje do našich lidských dějin. Ještě se k tomu dostaneme. A potom ta druhá, kratší část, která začínala slovy: S narozením Ježíše Krista to bylo takto. Tato část vysvětluje a popisuje, jak člověk Josef, který je tady v tom místě zástupcem všech věřících, jak člověk vstupuje do Božího plánu záchrany, do Božích dějin spásy. Boží Syn a člověk se setkávají ve veliké noci narození. To je ta noc, kterou slavíme. Aby se ti dva setkali, je potřeba ujít velký kus cesty. Musel ten kus cesty ujít Ježíš a musíme ten kus cesty ujít i my.

Podíváme se teď na ten rodokmen, proč to tady je. Jak jsem už říkal, je to dlouhé vyjmenovávání jmen. Celý ten text působí stísněně. Je v něm napětí, velké napětí. Můžeme to přirovnat k napětí, které je třeba ve škole, když třída napíše písemku a teď učitel rozdává sešity už opravené. A ti žáci si říkají: „Jak jsem dopadl? No, nějak jsem to tam zvrtal. Dostanu aspoň trojku, nebo to bude úplně špatně?“ Anebo to může být situace mnohem vážnější, kdy si člověk jde k lékaři pro výsledky vyšetření a říká si: „Jsem zdravý? Jsem nemocný? Jak to se mnou bude?“ To napětí končí v tom okamžiku, kdy Matouš začíná větou: „S narozením Ježíše Krista to bylo takto …“ Celé to mizí.

Rodokmen začíná Abrahámem. Abrahám je nazýván Otec víry. Abrahám dostal příslib: „Budeš mít syna, dostaneš zemi a v tobě budou požehnána všechna pokolení po tobě.“ Proto ten rodokmen začíná od Abraháma. Pak jsou jmenováni ti další po něm: jeho syn Izák a jeho vnuk Jákob. Těmto třem se říká otcové nebo patriarchové nebo praotcové Izraele. K nim se řadí čtyři matky izraelského národa. Proč čtyři? Protože Jákob měl dvě ženy: Leu a Ráchel. Ale ony tady jmenovány nejsou. Proč tu nejsou jmenovány? Místo nich jsou tady jmenovány čtyři jiné ženy. Všechny ty čtyři ženy, které jsou tady jmenovány, byly cizinky.

V Matoušově době mnoho lidí řešilo otázku: „A přišel pro mě Pán Ježíš? Anebo přišel jenom pro několik vyvolených? Nejsem takový cizinec? Mohu také počítat s tím, že Ježíš zachrání mě?“ A Matouš na to říká a odpovídá: „Ano, jistě. Pro Boha není nikdo cizinec. Všichni jsou jeho vlastní.“

Známe to. Na Vánoce přijde do kostela o moc víc lidí než během roku, ale ti lidé nenajdou odvahu často přijít podruhé nebo potřetí. Řeknou: „Já si tam připadám nějak cizí, jako když tam nepatřím.“ Ale Ježíš Kristus svým příchodem chce říct: „Ale patříš! Patříte ke mně všichni, nebo já patřím k vám ke všem. Já mezi vámi nedělám žádné rozdíly.“

Podívejme se teď blíže na ty ženy, které jsou tady vyjmenovány, ty cizinky. Všechny ty ženy mají něco společného: něco jim chybí. Každá z nich prožívala nějaký problém. První je jmenována Támar. Támar byla dvakrát vdaná, dvakrát ovdověla a vždycky byla bezdětná. Moc, moc toužila po dítěti. Aby toho dítěte dosáhla, tak se dopustila takové lsti a otcem jejího syna Fárese byl její tchán – Juda. Můžete si o tom přečíst v první knize Mojžíšově.

Druhá žena, která je tam jmenována, byla Rachab. Kdo je to Rachab? To není příslušnice izraelského národa, ale je to obyvatelka Jericha, je to jerišská nevěstka, prostitutka, která jako jediná je zachráněna, když Izraelité obsazují toto město.

Třetí ženou je Rút. V bibli najdeme celou knihu Rút, která vypráví, zase o tom, jak tato žena, která byla příslušnicí moabského kmene, si vzala Izraelitu. Ovdověla, ale následuje svoji tchýni Noemi a vrací se zpátky do Betléma. A tady se potkává se svým dalším mužem.

No, a poslední žena není ani jmenována. Jenom je řečeno, že byla manželkou Chetity Uriáše. Zalíbila se Davidovi, David ji odloudil Uriášovi, pak nechal David Uriáše zabít a vzal si ji za manželku. Tedy obrovské zločiny, obrovské neštěstí, obrovské problémy.

Bratři a sestry, za každým tím jménem, které jsme tady slyšeli, je člověk, konkrétný člověk se svou povahou, se svými osudy, se svými přáními, se svými touhami. Pro Boha nejsme lidstvo, ale pro Boha jsme každý osobností. Nás to unavovalo poslouchat ta jména, protože ty lidi neznáme a říkáme si: „Co je nám do nich. Ti lidi tady kdysi byli, ale dnes tu nejsou.“ Ale Bůh říká: „Pro mě nejste neznámí, pro mě nejste nezajímaví. Mě neunavuje se vámi zabývat. Pro mě je každý z vás osobnost. Každého z vás znám jeho jménem, ale také jeho osudem.“

Bylo tady řečeno, že vždycky těch pokolení bylo čtrnáct. My dnes dobře víme, že těch pokolení bylo víc, ale Matouš vybírá z každé té etapy čtrnáct. Dělá to schválně. Tady v tomto úryvku svou roli hrají i čísla. Izraelité jako všechny národy té doby svůj kalendář řídili podle Měsíce. Ne podle Slunce, ale podle Měsíce. A ten kalendář, když se řídí podle Měsíce, tak kalendářní měsíc má dvacet osm dnů. Polovina z toho je čtrnáct. Od začátku do čtrnáctého dne toho měsíce Měsíc roste, pak je úplněk. To naznačuje těch prvních čtrnáct lidí. To byl takzvaný zlatý věk – až do krále Davida ten národ rostl, vzmáhal se, šel vzhůru. Potom to začalo upadat a babylonské zajetí, to byl úplný pád na zem, nejníž, jak to šlo. A od toho okamžiku se zase začali zvedat. A to zvednutí největší je okamžik narození Ježíše Krista. On je tím světlem, které ozařuje tuto noc. To, že se to stalo v noci, proto je tam příměr toho Měsíce.

Když je úplněk, je dobře vidět, člověk je schopen jít i v noci. Noc, která je jinak překážkou, je v tu chvíli osvětlena, člověk se přestává bát, vidí cestu. To je další poselství toho úryvku. Ale ještě se to dá říct jinak, ta čísla ještě se dají spočítat jinak. Ono je to taky šest krát sedm, to je čtyřicet dva. Sedmička je číslo plnosti, šestka ne. Tedy, kdyby to bylo plné, tak by to mělo být sedm krát sedm. Ale je to šestkrát sedm. Co se tím chce říct? Lidské dílo, každé lidské dílo bude nedokonalé. Každé lidské dílo bude mít nějakou mouchu, nějaký nedostatek. Ale to, co tvoří Bůh, je bezvadné, je bez chyby. Proto je tam taky změna. Až do Josefa je to dílo lidské, ale potom se to mění. Jakub byl otec Josefa, muže Marie, z které se měl narodit Ježíš nazývaný Kristus. Tady končí dílo lidské a začíná dílo Boží.

Všechna ta jména tam byla dvakrát. Napřed ten člověk byl jmenován jako syn, potom jako otec, a dvakrát tam byli zmíněni bratři. Bratři byli zmíněni ve dvou takových krizových momentech: Juda a jeho bratři. Co udělali Juda a jeho bratři? Prodali svého bratra Josefa do otroctví, do Egypta. A co se stalo za Jechoniáha a jeho bratří? Šli do babylonského zajetí. To byly vztahy, které rozhodně nebyly bratrské, to byly pokroucené vztahy. A tady chce říct Matouš další důležitou věc: Ježíš přichází, aby napravil, narovnal ty pokroucené vztahy. Aby ukázal, co je pravé otcovství, pravé synovství, pravé bratrství. To všechno můžeme přeložit i do ženského rodu – pravé mateřství, pravá dcera (abych se do toho nezamotal), pravé sesterství. Ježíš přichází, aby narovnal naše vztahy.

A teď se dostáváme k člověku jménem Josef. Josef je tady na tomto místě zástupcem všech věřících. On má víru. Má pevnou víru, která ho drží. Protože jinak Josefa tady nalézáme, řečeno dnešními slovy, v duchovní krizi, v hluboké duchovní krizi. Má manželku, manželka čeká dítě, on věří manželce, on věří Bohu, ale ví, že to dítě není jeho. Nechce nikomu ublížit, chce udělat dobře, ale neví, co má udělat. A tak spoléhá na Boha a Bůh mu odpoví.

Když Josef spí, přichází k němu anděl. Proč, když Josef spí? Protože když člověk bdí, tak se člověk brání. Dává si pozor, aby mě někdo nedoběhl, aby mě nenapálili, aby se nestalo něco, co se mně nelíbí. Ale tady je to i narážka na spánek Jákobův. Jákob, když utíká od své rodiny ke svému strýci Lábanovi, protože předtím ukradl prvorozenecká práva, tak se mu ve snu zjevuje Bůh a říká mu, že bude s ním. A zrovna tak Bůh promlouvá k Josefovi a říká: „Neboj se!“ Jsou to velmi důležitá slova. První slova, která řekl první člověk Adam Bohu v zahradě po tom, co neposlechli Boha a jedli ze stromu poznání dobra a zla, tak když Bůh se ptal, kde jsou, tak Adam odpověděl: „Bál jsem se tě a schoval jsem se.“ A teď přichází Bůh, aby řekl Josefovi: „Neboj se! Neboj se vzít k sobě svoji manželku Marii, protože dítě, které počala …“

Bratři a sestry, Josef, jakkoli má pevnou víru, jakkoli je obrazem věřícího člověka, není ušetřen krize, není ušetřen těžkostí, není ušetřen hledání, nezapomeňme na to, ale může počítat s tím, že najde, že na jeho otázky bude odpověděno, že Bůh to nenechá, že Bůh si ho všimne. „Neboj se,“ to jsou slova, která jsou adresována každému z nás.

Co je zvláštní tady na tom úryvku, tak Ježíš, který je hlavním oslavencem dnešní bohoslužby, je zde vždy zmíněn skrze matku: „Neboj se vzít k sobě matku, protože dítě …“ Matka je jmenována první. Ježíš je spojen v tuto chvíli s matkou, s Marií. Ale Ježíš, když přijde na svět, bude pořád spojen. Bude spojen s izraelským národem, bude spojen se svými učedníky, bude spojen s církví, bude spojen s celým světem. A chce, abychom i my takhle byli spojeni. My nemůžeme nic udělat pro Boha přímo, to nejde, ale vždycky máme vedle sebe člověka, pro kterého můžeme něco udělat, a tak se to dostane k Bohu.

Bratři a sestry, nebojme se. To je důležité poselství dnešní noci: „Člověče, přestaň mít strach.“ Josef přijal za vlastní, co nebylo jeho. Přijal za vlastního Ježíše a přijal ho za vlastního tak, že když Ježíš přijde do Nazareta třicet let potom, tak oni řeknou: „To je syn tesařův.“ Tak ho přijal Josef za vlastního, že nikdo, kdo nebyl zasvěcen do té situace, netušil, že by to mohlo být nějak jinak. Za to, že přijal Ježíše, byl obdarován. Dostal právo dát mu jméno. Dostal právo pojmenovat Božího Syna. Na začátku v bibli Adam pojmenovává všechna zvířata, všechny stromy, všechny věci. Pojmenovává stvoření. Josef má právo pojmenovat Božího Syna, a dává mu jméno Bůh je spása.

Bratři a sestry, a to největší překvapení jsem si nechal na konec (už budu brzo končit). Říkal svatý Matouš, aspoň to tady čteme, že vždycky těch pokolení bylo čtrnáct. Ale když to dobře spočítáme, tak zjistíme, že v té první třetině je jich vyjmenováno třináct. Ve druhé třetině je jich vyjmenováno čtrnáct. V té druhé třetině, to jsou samí králové. Jenom dva jsou označeni v bibli jako ti, kteří dělali to, co bylo správné v Hospodinových očích. Ti ostatní jsou označeni jako ti, kteří nedělali, co je správné v Hospodinových očích, nebo dokonce, že dopouštěli se ještě horších věcí než jeho otec. Teď si vemte, je to takhle za sebou desetkrát. Co bylo na začátku a jak to muselo být hrozné na konci. Tam je jich jmenováno čtrnáct. A v té třetí třetině je zase jmenováno jenom třináct pokolení.

Někdo by mohl říct: „Matouš neumí počítat do čtrnácti?“ Ale umí, umí velmi dobře. To je záměr. Proč? Chybí tedy dvě jména. Na začátku a na konci chybí jméno. Jaká jména tam patří? Na začátku patří jméno Boha, protože on stojí na počátku, on je Otec, otec nás všech. A na konci? Tam patří jméno každého z nás. Už Matouš, když psal svoje evangelium veden Duchem svatým, chtěl říct: „Člověče, máš své místo u Betléma. I ty jsi aktérem té noci, kdy se lidské dějiny a dějiny spásy setkávají. Bůh s tebou počítá, má pro tebe místo, ví o tobě, zná tě jménem. Přijmi to, co ti Bůh nabízí, přijmi Ježíše Krista, který přichází i do tvého života.