Král David i Maria prožívali svoji víru

	Král David i Maria prožívali svoji víru	15:43
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.70 MB]

Bratři a sestry, dnes začínáme slavit nanebevzetí Panny Marie. Je to nejmladší článek víry, takzvané dogma, které bylo vyhlášeno až v polovině dvacátého století, ale církev v to věřila už předtím. Co tedy slavíme nebo proč to slavíme, můžeme říci, s takovou radostí? Je to svátek, který lidé velmi rádi slaví. Je to mariánský svátek, který má velkou oblibu. Proč tedy? Co je v zárodku tohoto svátku? Můžeme se odrazit od poslední věty dnešního evangelia: „Blahoslavení (nebo šťastní) jsou ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho.“

Nanebevzetím měl skončit život každého člověka na této zemi automaticky. První lidé, když by nezhřešili, když by se nepostavili proti Bohu, když by jejich život skončil na této zemi, odešli by do nebe. Ale to se nestalo. Proč se to nestalo? Protože sice slyšeli Boží slovo, Boží požadavek, ale nezachovali ho. A v tomto stavu se vlastně nacházíme všichni, toto jsme zdědili po Adamovi. Po pádu lidstva do hříchu sem přišla smrt a otázka, co bude dál. A dlouho, dlouho lidé neznali odpověď, jak to bude, až přichází Ježíš Kristus, který říká: „Přišel jsem, abych vás zachránil, abych to dal do pořádku. Ale nebude to automaticky. Nebude to tak, že by se to vrátilo, že bych jako nějaký hodinář šáhl do stroje a tamto spravil.“ Říká: „Každý z vás bude muset přiložit, obrazně řečeno, svoji ruku k dílu. Každý s vás bude muset přemýšlet, jak to udělat, aby do toho nebe došel.“

Ježíš nám otevřel dveře, Ježíš nám sdělil, že Bůh na nás čeká, že nás zve, ale je na nás, jestli my tou cestou půjdeme. Bůh nikomu z nás nebere svobodu. A my si dnes připomínáme Ježíšovu matku Marii, která šla touto cestou. Ona šla ještě o trošku dřív, dřív než ti ostatní, protože ona, dlouhou dobu jenom ona věděla, kdo je Ježíš. A právě tady pro toto její, řekněme, význačné postavení si ji bereme jako vzor – vzor, který chceme následovat, jak chceme jít za Ježíšem Kristem.

Ale chtěl bych se zastavit chvilku u prvního čtení, protože to první čtení mluví, řekli bychom, o jiném člověku, ale zase o člověku, který přemýšlí, jak bude prožívat svoji víru, a přemýšlí, jak by do toho zapojil i ty ostatní, a to je král David. Slyšeli jsme o tom, jak král David nechal přenést Archu úmluvy do Jeruzaléma. Když bychom si našli ten text v Písmu, v Bibli a četli bychom první knihu kronik, tak bychom zjistili, že ten text je mnohem delší a je delší o jména. Je tam vyjmenována spousta lidí, kteří tam byli účastni, ale kteří tam něco dělali. Jsou tam vyjmenovávaní ti zpěváci, jsou tam vyjmenovávaní levité, levitské rody, celé rody – to je spousta jmen. A toto všechno má svůj význam. Chce se tím říct: „Každý z vás má místo.“

Zkusme si představit to, co tam oni dělali. Archa úmluvy – znamení, že Bůh je mezi Izraelity. Dřevěná schrána potažená zlatem, vevnitř jsou desky Desatera, mana, Mojžíšova a Áronova hůl. Tahle schrána bydlí tak jako Izraelité ve stanech. Putuje s nimi pouští. Když se dostanou do zaslíbené země, tak je pořád ještě ve stanu. Izraelité byli už dost dlouho v zaslíbené zemi, ale pořád ještě neměli hlavní město. Hlavním městem byl Hebron. Až král David se zmocnil Jeruzaléma. Obnovil toto město a jako poslední věc, takové dovršení té obnovy, se rozhodl, že přenesou Archu úmluvy do města.

Ten první pokus nedopadl dobře. Oni tu archu vezli na voze. Vůz táhla dobytčata a ta dobytčata nějak uhnula z cesty a hrozilo, že archa se převrhne. A tady zasáhl člověk, který se jmenoval Uza, chtěl tu archu podržet, jenže přestoupil zákaz, nikdo z lidí se neměl té arch dotýkat, a zaplatil za to – na místě zemřel. My bychom řekli: „Ale proč ho takhle Bůh potrestal? Vždyť on chtěl udělat dobře!“ Ale musíme se vrátit ještě o kus zpátky. Oni tu archu měli nést na tyčích, oni ji neměli vůbec vézt na voze. A tady se právě dostáváme k něčemu, co je v zárodku toho, kdy člověk říká Bohu ne. Člověk si říká: „Já si to ulehčím. Pane Bože, ty to se mnou nemyslíš úplně dobře. Já to sám se sebou myslím lépe a já přece svému životu rozumím lépe než ty. A já mám svůj rozum, a tak já si to udělám po svém.“

Proto tady u toho druhého přenesení už se mluví o tom, že „synové levitů přenesli Boží archu na tyčích na svých ramenou, jak to poručil Mojžíš podle Hospodinova zákona“. Pro nás to zní jako nějaký technický popis, ale pro ně to bylo vyznání toho: „Ano, my uznáváme, Bože, že ty to s námi myslíš nejlépe.“

Proč nesli tu archu synové levitů? No, protože archa byla těžká, byla z pozlaceného dřeva, a jak víme, zlato je těžké. A oni tenkrát poprvé si říkali: „Proč bysme se s tím tahali? Dáme to na vůz, povezeme to.“ Ale tím vznikly problémy. Tady našli jiné řešení. Nesli ji synové levitů, tedy mladí muži, mladí silní muži. A to je další hluboká myšlenka: Člověče, když budeš chtít, když budeš přemýšlet, vždycky najdeš způsob, jak prožívat svoji víru, jak žít svoji víru. Ne jenom to odbýt, ne jenom to nějak splnit, ale jak žít svoji víru.

Král David, když se chystalo tady to druhé přenesení archy, tak se rozhodl to pečlivě připravit. Král David je ten, který vydal instrukce, jak to má být. Každému určil místo a každému řekl: „Ty budeš dělat toto a ono.“ Dobře to připravil a potom, když se to, můžeme říci, dalo to celé do pohybu, tak nebyl tam žádný zádrhel. Ti, kteří měli nést, nesli, ti, kteří měli zpívat, byli rozestavení podél cesty, zpívali. Lidé zdravili, proběhlo to tak, jak mělo, protože tam byla důkladná příprava.

I my, bratři a sestry, když chceme prožít svoji víru, svoje náboženství, musíme se připravit. Dneska žijeme v době, kdy téměř každé povolání vyžaduje přípravu a dokonce i když člověk vykonává nějakou práci, nevystačí s tím, co se naučil před dvaceti lety ve škole, ale musí pořád pokračovat, pořád se připravovat. Ale v náboženství? Spousta lidí si říká, že vystačí s tím, co se naučili v páté třídě základní školy, a myslí si, že to tak stačí. Je to k jejich vlastní škodě.

A co je ještě dál krásnější, král David, když se to celé rozběhlo, on se zařadil mezi ty, kteří zpívali a tančili před archou. O tom jsme tady dnes neslyšeli, ale on pro sebe nežádal žádnou vyjímku. Často to bývalo tak, že ve starověku král se považoval za Boha. Říkali o sobě: „Já jsem Bůh.“ Král David zdůrazňuje a říká o sobě: „Já jsem služebník Hospodinův. Tak jako vy, já jsem jeho sluha.“ V tom je obrovský rozdíl mezi Davidem a těmi ostatními králi. Král David uspořádal celou starozákonní bohoslužbu tak, jak ta bohoslužba probíhala za života Panny Marie a za života Ježíše Krista. Ta liturgie ve Starém zákoně v Jeruzalémském chrámu na jednu stranu byla velmi složitá, ale na druhou stranu to bylo něco, z čeho oni čerpali sílu. A, bratři a sestry, my to známe velmi dobře. V době socialismu církvi zůstaly kostely, to, co se dělo vevnitř, a u nás se vyvinula velmi krásná liturgie, smysl pro prožívání bohoslužby. Nechci se nikoho dotknout, ale když vyjedeme za hranice, tak vidíme ten obrovský rozdíl. V málokteré zemi v cizině se ve všední den zpívá, v málokteré zemi jsou ministranti, v málokteré zemi ve všední den lidé tak prožívají liturgii jako u nás.

Bratři a sestry, Panna Maria, její zbožnost také vyrůstala z toho, co tu bylo. My se někdy domníváme a říkáme si, že ta Panna Maria byla, zkrátka a dobře, naplněna milostí a všechno to už jí šlo lehko, automaticky. To není pravda. Panna Maria je člověk tak jako my. Panna Maria chodila do školy, Panna Maria se učila všechny ty věci, jako se učí malé dítě, a mimo toho všeho se učila prožívat svoji víru. Ten základ tam dal právě král David. On v celé té liturgii navazuje na Mojžíše, ale přitom používá svůj rozum. Není to jenom něco automatického, že by říkal: „Takhle, takhle to uděláme, takhle to bude.“ Ne, král David je ten, který říká: „Člověče, zapoj se.“ A tohle vidíme i u Panny Marie. Přes ta staletí, která je dělí, vidíme právě tady toto, jak Maria tu víru prožívá. Bůh nabídl Marii milost, ale i Maria měla svobodnou vůli, a kdyby Maria řekla: „Ne, já si na to netroufám,“ nebo: „Já nechci,“ tak by anděl odešel a Bůh by hledal někoho jiného. Ale Maria ve své pokoře, právě v tom, že žila svoji víru, říká: „Dobře. Ať se stane, jak ty chceš. Nerozumím tomu, nevím, co bude, ale ať se stane, jak ty chceš.“

To je jeden ten moment. My dnes slavíme ten druhý moment, řekli bychom ten moment cílový, kdy ona došla k cíli své cesty. Můžeme si říct, že my se nacházíme na jiném momentu – na tom momentu, kdy archa Hospodinovy úmluvy se dává do pohybu. Můžeme si náš život přirovnat k té cestě, kdy nesli Archu úmluvy do Jeruzaléma, kdy se z toho radovali, že mají Boha a že Bůh bude mezi nimi a že je bude provázet.

Bratři a sestry, toto jsou celkem hluboké myšlenky – myšlenky, o kterých bychom měli přemýšlet. V Bibli v Novém zákoně častěji čteme slova, že Matka Boží po tom všem, co viděla a slyšela, rozvažovala ve svém srdci. Matka Boží nejenom vždycky mluvila. Jejích slov v Písmu svatém není mnoho. Poslední její slovo je na svatbě v Káni Galilejské, kdy říká těm služebníkům: „Udělejte všechno, co vám Ježíš nařídí,“ a pak už jenom mlčí. Stojí pod křížem, modlí se s apoštoly ve večeřadle a přijímá Ducha svatého. Ale toto všechno svědčí o tom, že prožívala svoji víru.

Bratři a sestry, i my jsme svoji víru zdědili. Někdo nám ji předal někdo se o to zasloužil, ale je na nás, jak ji budeme prožívat, je na nás, jak ji budeme předávat, je na nás, jak o těch všech věcech budeme rozvažovat ve svém srdci. Ať tedy to prožíváme tak, abychom i my jednou byli vzati do nebe, abychom se tam setkali s Pannou Marií, s králem Davidem, se všemi těmi, kteří jsou našimi vzory a kteří nás předešli se znamením víry.