Rubrika
HomiliePane, a patřím tam?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, možná jste si někdy položili otázku: „Jaká byla atmosféra ve večeřadle při poslední večeři?“ Evangelia ukazují na různé aspekty. Třeba svatý Lukáš ukazuje na to, že to tam nebylo všechno tak ideální, jak bychom si možná mysleli, protože krátce předtím se apoštolové přou o místa a doslova se dohadují, kdo z nich je největší, jinými slovy, kdo z nich je nejdůležitější.
Víte, i my někdy přijdeme na mši svatou, doběhneme na poslední chvíli, někdy i pozdě. Když řeknu pravdu, tak mě napadlo, jestli apoštolové přišli na poslední večeři všichni včas anebo jestli se někdo opozdil. Nic se tam o tom neříká. I my někdy doběhneme a máme plnou hlavu starostí a možná si říkáme: „Vždyť já si to vůbec nezasloužím tady být!“ Nezasloužíme si to, ale máme to přijmout.
Ježíš říká apoštolům: „Toužebně jsem si přál s vámi jíst tohoto beránka dřív, než budu trpět.“ A Jan v dnešním evangeliu říká: „Sundal si šaty, vzal zástěru, umyvadlo a šel umývat nohy.“ Tentýž apoštol Jan potom napíše: „Viděli jsme jeho lásku,“ a má na mysli právě toto. Má na mysli večeřadlo a má na mysli kříž.
Pokud jste se soustředili na ty texty, které už zaznívají od začátku mše svaté, tak je tam už i zmínka o kříži. Protože ve večeřadle to začíná, na kříži to nějakým způsobem, můžeme říct, graduje na jedné straně, ale vrchol – vrchol je v prázdném hrobě. Budeme slavit svátky smrti a zmrtvýchvstání Ježíše. Řekl bych, že to zmrtvýchvstání je tam ještě důležitější než ta smrt. To, k čemu se máme dopracovat, není oslava Ježíšovy smrti a zmaru, ale oslava jeho vzkříšení, oslava jeho života. To mějme na paměti při všech těch oslavách.
Dnes slavíme ustanovení největší svátosti, toho, že Ježíš chce zůstat. Ježíš hledá způsob, jak každému z nás projevit lásku do krajnosti. První křesťané se ptali a říkali si: „Proč? Proč to ten Ježíš udělal?“ A první odpověď byla taková ‚odpověď neodpověď‘: „Protože jsme zhřešili, protože jsme hříšníci. Protože jsme něco pokazili, tak On to přišel napravit.“ No dobře, ale pořád tady zůstává ta otázka, proč Ježíš to všechno podstoupil pro nás hříšníky? A druhá odpověď je velmi krátká, velmi radikální, ale těžko ji chápeme: „Protože nás má rád.“ Tečka. A tady jsme u něčeho, o čem už se nedá diskutovat. Tady už není žádné další „proč“. Zkuste se zeptat nějakého chlapce nebo nějakého děvčete: „Proč máš rád, ráda toho druhého?“ Tak řekne: „No, to je pěkně hloupá otázka. Mám rád, mám ráda. Tečka. Hotovo.“ Láska se dává a láska se přijímá.
Projevil jim lásku do krajnosti. Přijali ji ti apoštolové? Toť je otázka. Ale je tu ještě jiná, důležitější otázka: „Přijímáme ji my?“ Tady k tomuto textu, který jsme teď četli, se církev v dějinách vracela při různých důležitých momentech. Papež Inocenc III. v roce 1215 přečetl toto evangelium při zahájení IV. lateránského sněmu. Můžete si říct, proč to tady teď říkám. Co my máme společného se sněmem, který byl skoro osm set let před námi? Je to sněm, který svolal starý papež proto, že si říkal: „Je potřeba, aby se lidé nějakým způsobem pohnuli, aby se posunuli, aby byli opravdovější, aby byli pravdivější.“ A přečetl jim toto evangelium, o tom, jak Ježíš věděl, že odchází z tohoto světa, že jde k Otci, a že mu Otec dal všechno do rukou. Tady je také to slovíčko přejití, pascha.
A ten starý papež říká: „Ježíš přešel ve třech směrech. Skutečně šel z večeřadla do Getseman, potom ho odvedli do chrámu, potom ho odvedli k Pilátovi, a podstoupil křížovou cestu. Vzal kříž a šel na Kalvárii. Ježíš ale také odešel z tohoto světa k Otci. Ale Ježíš nám ukázal ještě jinou cestu: duchovní. Od hříchu ke ctnosti, od tmy ke světlu, od hříchu k milosti.
Bratři a sestry, toto je zápas, který budeme my lidé prožívat vždycky. Vždycky budeme v sobě sbírat odvahu. Vždycky se budeme ptát: „A Pane, mám na to?“ A musíme si odpovědět: „Já sám ne, ale s Tebou ano, protože Ty jdeš přede mnou. Ale Ty mě posíláš jako svého učedníka. Ty jsi mně projevil lásku do krajnosti a Ty chceš, abych to řekl, abych si to nenechal pro sebe.“
Říká se, že tato papežova slova slyšel František z Assisi. Papež tam totiž dál říkal, že by si přál být písařem, o kterém se mluví v knize Ezechielově, a ten písař je poslán, aby označil všechny služebníky Boha, všechny jeho učeníky, všechny spravedlivé, všechny ty, kteří zachovávají Boží smlouvu. A ten písař je má poznamenat písmenem „T“ na čele, řecky „Tau“, a je to první písmeno ze slova tapeinos a znamená to pokorný.
Ten papež říká: „Když si uvědomíme, co Ježíš udělal, když si uvědomíme, že on vzal tu zástěru, umývadlo a šel a začal jim umývat nohy, tak je to něco velkého.“ Všichni filosofové, všichni mluví o tom, že jsou na světě nějaká božstva a mluví o tom, že my ty bohy máme poslouchat, že je máme mít v úctě, že je máme mít rádi. A když toto všechno budeme dělat, tak že to božstvo k nám bude milostivé. Ale jedině Boží Syn Ježíš Kristus je ten, který miluje první a říká: „Můj Otec a já s Duchem svatým vás milujeme první, bezpodmínečně.“
Apoštolové byli zaražení, když Ježíš jim umývá nohy. Dobře věděli, že on by to dělat neměl, že se to nehodí pro jejich rabiho. Ale nesebrali odvahu, aby mluvili, a tak jediný, kdo zase promluví, je Petr. Trošku zmateně, můžeme říct možná i nesouvisle a ta slova nejsou možná ta pravá. Ale Petr chce říct: „Pane, to ti nepřísluší. To ti nepatří!“ A Ježíš mu říká: „ Ale patří. Patří, a jde mi o to, aby sis ty Petře, všichni ostatní a všichni moji učedníci uvědomili, že toto je sláva Boží. Toto je láska Boží, která se takto projevuje - ne slovy, ale činy.“
Takhle nějak podobně o tom mluvil právě ten papež Inocenc III. a velmi to oslovilo mladého Františka z Assisi a František s tím odešel a byl nadšen a začal o tom kázat. Začal kázat o této velké pokoře Boží, o tom, jak Bůh projevil svou lásku do krajnosti. A vydrželo Františkovi vlastně celý život.
Bratři a sestry, první křesťané se ptali: „Co máme dělat? Jak máme správně oslavit Velikonoce?“ A odpověď je překvapivá: Máme v tyto dny před Bohem zmlknout. My mu totiž pořád něco říkáme. Buď mu děkujeme, chválíme ho nebo ho nejčastěji prosíme. Máme zmlknout a nechat na sebe působit: slova, obrazy, to, co se děje tady v kostele.
Dnes slavíme nejdůležitější svátost. Zítra budeme slavit událost, ukřižování. Toto všechno máme nechat na sebe promlouvat. Máme nad tím žasnout a nakonec máme říct: „Děkuji.“
Bratři a sestry, první křesťané dokázali shrnout svoji víru do několika málo slov: „Boží Syn Ježíš Kristus umřel pro naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.“ To je jádro víry, říká se tomu zvěst. Zase mnozí filosofové nad tím ohrnují nos a říkají: „O tom se nedá nijak spekulovat. To se nedá nijak moc rozebírat.“ Ano, to je zvěst a ta se dá jenom přijmout.
Svatý František byl touto zvěstí tak uchvácen, že ji chtěl mít stále před očima. Chtěl mít před očima událost, kdy Bůh projevil svou lásku do krajnosti, kdy se ponížil. A proto na svém krku začal nosit kříž ve tvaru T. A když svatý František umřel a svatý Bonaventura kázal na jeho pohřbu, tak říká: „Pro Františka se tento okamžik, toto evangelium stalo náplní života. On lidem zvěstoval velikou Boží pokoru a ponížení. Vyzýval lidi k tomu, aby odpověděli na tento projev Boží lásky do krajnosti. Chtěl to mít pořád před sebou a tento kříž ve tvaru T se stal jeho podpisem, jeho pečetí.
Bratři a sestry, je jistě velmi příznačné, že jeden z posledních skutků Božího Syna na této zemi je to, že umyje svým apoštolům, svým učedníkům nohy. Je to gesto služby, je to gesto plné pokory. Je to výraz toho, co Bůh je ochoten udělat pro nás. Žasneme nad tím, děkujme za to.
Přeji nám všem, abychom dokázal o letošních Velikonocích vstoupit do těch dějů, abychom je nechali na sebe působit a abychom z nich si odnesli nakonec posilu do života, radost do našich všedních dnů. Když budeme třeba zase někdy utíkat na mši svatou, když nám myšlenky budou běhat všude možně a když si budeme říkat: „Pane, a patřím tam?“ Ať jsou nám tyto Velikonoce odpovědí Ježíše: „Ano, patříš sem a já tady na tebe čekám. A kdybys byl ve večeřadle, i tobě bych s radostí a s láskou umyl nohy.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.03.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, stojíme na prahu svátku, kterému říkáme Velikonoce, izraelité Pascha, přejití. Slovo přejití nebo tento termín „přejít odněkud někam“ tam zazní vícekrát v různých souvislostech.
Slyšeli jsme, že svatý Jan říká, že Ježíš měl přejít z tohoto světa k Otci. Je to jedno přejití. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, prožíváme rok věnovaný eucharistii, a pokud jde o eucharistii, tak v každém liturgickém roce vystupují dva svátky – Zelený čtvrtek a Slavnost Těla a krve Páně, jak se lidově říká, Božího těla. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, všechny texty dnešní liturgie tvoří myšlenkovou jednotu. První čtení mluví o předobrazu, o večeři, kterou si židé připomínají vysvobození z Egypta. Všimněme si, že to není žádná oslava, která by se děla v nějakém chrámu, ale je to oslava, která se děje doma do dnešních dnů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.04.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 12,1-8.11-14; 2. čtení 1 Kor 11,23-26; evangelium Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, na Zelený čtvrtek si připomínáme hodně událostí. Připomínáme si ustanovení svátosti kněžství, ustanovení eucharistie, oběti mše svaté, připomínáme si Ježíšovo bdění v Getsemanské zahradě, jeho zatčení a takový ten první soud, který proběhl před veleradou a před Anášem a Kaifášem. Bratři a sestry, připomínáme si tady ale ještě jednu důležitou věc. A sice: je to ustanovení Církve, protože všechny svátosti se udělují v Církvi. A je velice zvláštní, že Pán Ježíš ustanovil Církev právě tím, že apoštolům umyl nohy. Více...