Rubrika
HomilieAby váš život nebyl pouští
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.06.2007 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Narození sv. Jana Křtitele
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 49,1-6; 2. čtení Sk 13,22-26; evangelium Lk 1,57-66.80;
Jak už jsem říkal minulou neděli v ohláškách, v církvi se zpravidla slaví den úmrtí nějakého člověka, říká se tomu „den narození pro nebe“. Pouze u Pána Ježíše, u Panny Marie a u Jana Křtitele slavíme také den narození pro tuto zemi, den příchodu na tento svět. Je to proto, že Ježíš je Boží Syn, je to rozhodně význačný den, a potom jsou to ti nejbližší, kteří byli s Pánem Ježíšem.
Panna Maria s ním byla dlouho, Jan Křtitel s ním byl jenom několikrát, víceméně se několikrát potkali - ještě předtím, než se oba narodili, když Maria přišla k Alžbětě, potom se možná potkali jako děti, to nevíme, o tom nám Písmo svaté nic neříká, a potom se potkali, když Ježíš přišel, aby přijal od Jana Křtitele křest pokání. Potom se vlastně ještě několikrát viděli, když Ježíš prošel kolem Jana Křtitele a Jan říká: „Hle, Beránek Boží!“, a to bylo víceméně všechno. Potom Jan Křtitel posílá za Ježíšem svoje učedníky, ale už s ním nemluví a ptá se: „Kdo jsi? Jsi ten, na kterého čekáme nebo máme čekat jiného?“ A nakonec jdou za Ježíšem Janovi učedníci v okamžiku, kdy je Jan Křtitel uvězněn a doufají, že Ježíš nějakým způsobem zasáhne a Jana z toho vězení vysvobodí.
Úkol Jana Křtitel byl skutečně velký. Kdyby byl Jan Křtitel sám, tak by ten úkol nikdy nesplnil, ale protože Bůh byl s ním, tak on přijal tenhle úkol, který byl víceméně nad lidské síly, úkol, který byl také velmi nevděčný – nikdo nikdy neřekl Janu Křtiteli, že mu děkuje (myslím z lidí), pouze vlastně Ježíš se vyjádřil několikrát pochvalně o svém předchůdci, ale jinak z Izraelského národa nikdo neřekl: „My ti děkujeme za to, žes nám ukázal Ježíše, žes nám řekl, jak máme žít, co máme dělat a čeho se máme vyvarovat.“
Přesto můžeme říct, že Jan Křtitel tento svůj úkol splnil skutečně velmi dobře. Udělal to tak, jak to předpověděl anděl při tom, když mluvil se Zachariášem. Jan Křtitel měl za úkol napravit Izrael, ale on se nestal mravokárcem, on se nestal tím, který by jim hrozil, ale on jim skutečně ukazoval cestu. Někoho napravovat, někomu ukazovat jeho chyby, je úkol velmi nevděčný, protože dost často se stane, že ten, kdo je káraný, to nepřijme. Řekne: „Co mi tady povídáš? Tak to není! Já to vím nejlíp, jak je to se mnou.“
Jan Křtitel nikdy nesklouznul jenom do toho, že by říkal: „Tohle a tohle děláte špatně,“ ale Jan Křtitel ukazoval cestu. Tam je krásné to, když se ho ptají: „Kdo jsi? Co o sobě říkáš?“ Víte, v tom bylo velké pokušení, aby on si něco přivlastnil, aby si dal nějaký titul, ale Jan to všechno odmítne a říká: „Já jsem hlas volajícího na poušti.“
Neřekl „já jsem volající na poušti“, ale „hlas volajícího na poušti“. Proč to říká takhle? Tady v tomto vyjádření, které je velmi básnické, velmi poetické, ale na druhou stranu taky je v něm řečeno to, že ten, kdo to říká, je nějaká osoba, že to není jenom nějaký seznam pouček „tohle dělej, tohle nedělej, toho se vyvaruj, tohle musíš, tohle nesmíš“, ale že ten Jan k nim má osobní vztah.
Víte, v tom je neštěstí mnohých těch mravokárců, že oni nemají osobní vztah k těm, kterým chtějí pomoci, že často ten, který chce někoho napravit, je takový tvrdý, neosobní. Jan byl velmi osobní a říká: „Já jsem jeden z vás a já jsem byl pozván a poslán, abych Vám hlavně pomohl.
„Hlas volajícího na poušti.“ „Připravte cestu Pánu.“ Jan skutečně stál na poušti, na Judské poušti, na místě, kde toho mnoho nerostlo, ale pro ně to nebylo zas až tak nic neobvyklého. Přes tu poušť oni chodili z Jeruzaléma do Jericha velmi často, oni s tou pouští žili, takže tam bylo i to, že jim to nějakým způsobem připadalo normální, a Jan jim chce říct: „Uvědomte si, že ta poušť je obraz vašich vztahů (nebo našich, on Jan se z nich nevyděloval).“
On říká: „Uvědomte si, že pokud ty vztahy nebudou založeny na Bohu, tak to bude poušť, tak to uschne, a já vám říkám, snažte se to nějakým způsobem zavlažit, zúrodnit, změnit. Snažte se, aby váš život nebyl pouští, aby nebyl vyprahlý.“ Člověk je často vyprahlý, vyprahlý po různých zážitcích, aby jeho život nebyl všední.
Víte, to je taková bolest třeba i dnešní doby. Mnoha dětem, mnoha mladým lidem jejich život připadá příliš všední, příliš stereotypní a oni touží po něčem, po nějaké změně a jdou za tím, kdo jim tu změnu nabídne. Zpravidla to nebývá změna k dobrému, a to je ta poušť. A Jan říká: „Musí začít ti starší, musí začít ti, kteří už dosáhli nějaké životní moudrosti, musí ukázat, že jsou ochotni se změnit.“
Hlas volajícího na poušti, připravte cestu Pánu – to byl ten hlavní úkol, to je důvod celé té změny, to je důvod toho snažení. Ne proto, abych si připadal, že jsem dobrý, ne proto, abych byl lepší než soused, abych lépe vypadal před ostatními lidmi, ale „připravit cestu Pánu“.
Takže to naše snažení a snažení Jana Křtitele, snažení Izraelitů nebylo samoúčelné. Tady nejde o to, abychom „vyrovnali světový rekord“, abychom překonali někoho, kdo tu byl před námi, ale o to, abychom připravili cestu Pánu.
Víte, možná že na toto taky hodně zapomínáme ve svém křesťanství. Proč? Proč jsem tady? Proč věřím v Boha? Probíhá příprava na biřmování a už jsem minule říkal biřmovancům: „Počítejte s tím, že se vás pan biskup zeptá, proč chcete být biřmovaní, co od toho čekáte, k čemu si myslíte, že vám to v životě bude?“
Jedna odpověď byla: „Zeptám se doma babičky.“ Druhá odpověď byla: „Abych mohla mít svatbu v kostele a mohla být za kmotru.“ A já říkám: „No, to radši ani před panem biskupem neříkat,“ protože toto jsou odpovědi, které říkají, že já z toho chci něco mít, a celé to snažení, jak jim to předkládal i Jan Křtitel, tak vlastně je otočeno vůči jiným lidem. Ne „co z toho já budu mít“, ale „jak pomůžu těm druhým“.
„Připravte cestu Pánu.“ On neříká: „Snažte se, abyste měli klidnější spaní, aby vaše svědomí bylo čisté.“
„Připravte cestu Pánu.“ Není to zaměřeno na mě, na sebe, dovnitř, ale je to zaměřeno ven. V tom je obrovský rozdíl a je to zaměřeno velmi pozitivně. Chci něco nabídnout.
„Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům.“ Je to zaměřeno k jakémusi budování harmonických vztahů. Na toto velmi zapomínáme, že i toto je záležitost křesťanství. Takhle se skutečně křesťanství, víra v Boha, dotýká země a našeho každodenního života. Ten Jan Křtitel stál na zemi. Každý den se setkával s chybami těch druhých, kteří k němu přicházeli a ptali se ho: „Co máme dělat?“ A jak víme, všem těm, kteří se ptali, dával velmi praktické a jednoduché rady – vojákům, kupcům, prodavačům, vůbec všem. Ty rady byly velmi jednoduché, byly zakotvené v praxi a pomáhaly jakýmsi způsobem spojovat zemi s nebem. Pomáhaly navazovat vztahy, mosty, mezi lidmi navzájem a mezi člověkem a Bohem. A v tomto je Jan Křtitel velkou postavou.
Jak jsem říkal, nemáme v Písmu svatém jedinou zmínku o tom, že by někdo z těch lidí, kteří tam přišli, že by řekli: „Děkuji ti. Děkuji ti, žes mi ukázal cestu.“ Udělejme to my aspoň v duchu při této mši svaté.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.06.2018 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Narození sv. Jana Křtitele
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 49,1-6; 2. čtení Sk 13,22-26; evangelium Lk 1,57-66.80;
Bratři a sestry, jak už jsem říkal na začátku mše svaté, to že si připomínáme už narození Jana Křtitele, znamená, že si církev, když to zařadila do svého kalendáře, uvědomuje, že tento člověk byl opravdu významný. Více...