Rubrika
HomilieHle, všechno tvořím nové
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, takovou hlavní myšlenkou dnešní neděle jsou nová nebesa, nová země a nové přikázání. My, když si kupujeme novou věc, tak si klademe vždycky otázku a doufáme v to, že ta nová věc bude lepší, dokonalejší, že bude lépe fungovat, že lépe odpoví na naše očekávání. A ne vždycky to tak bývá.
Někdy se stane i to, že člověk musí říct: „To staré bylo lepší.“ Ale tady u těch Božích příslibů a u toho, co vlastně nám slibuje Pán Ježíš nebo co předpovídá svatý Jan, tak to platí jednoznačné. To nové bude dokonalejší. Jde tady o jakési dovršení světa, o dovršení celého vesmíru.
Kniha Zjevení je plná různých obrazů a některé ty obrazy jsou takové až děsivé, kdy tam vystupují různá zvířata, různé bytosti, které si dost dobře ani neumíme představit, ale končí ta kniha právě, slyšeli jsme začátek závěrečné části, obrazem, který je velmi klidný. Takový majestátní, takový důstojný. A rozhodně nenahání hrůzu, naopak si člověk říká: „U toho bych chtěl být. To bych chtěl/chtěla vidět.“
„Viděl jsem nová nebesa, novou zemi. Uviděl jsem Svaté město, jak sestupuje od Boha.“ Tedy svatý Jan zde mluví právě o spojení Tvůrce s tím stvořeným světem. Tedy ne, že Bůh je někde vysoko daleko, že je někde oddělený, ale že je právě přítomný, že chce být přítomný a chce vytvářet vztahy vlastně i s námi, se svým stvořením.
To nové stvoření, nový Jeruzalém, jsou dvě věci, které se tam vzájemně pořád prolínají. Když se zastavíme kratince u toho nového Jeruzaléma, který tady zatím nebyl popsán (svatý Jan ho popíše o kousek dál ve své knize), ale co se tím myslí? Město bývalo symbolem bezpečí, protože mělo opevnění a bylo snazší najít tam pomoc a byl tam větší ten pocit bezpečí. A tak lidé, když něco hrozilo, utíkali do měst.
V tomto městě je stan, Boží stan mezi lidmi. Je to stan, který odkazuje na putování Izraele na poušti, kdy byl Stánek schůzky. Izraelité bydleli ve stanech, Archa byla ve stanu. Tedy Bůh pro sebe nechtěl nic zvláštního. Ale to pojmenování Stan schůzky naznačuje, co Bůh chce, co si přeje, o co mu jde. Aby tam nebyl sám. Ale on přichází k nám a chce, abychom my přicházeli k němu.
A tak vlastně to začalo, ale tak to taky skončí. Bůh nechce pro sebe nic zvláštního, ale chce, abychom vytvořili s ním vztah. No, a to dotvoření nebo spíš dovršení toho stvoření spočívá v tom, že bude odstraněno to, co vlastně to stvoření kazí, to, co i vlastně koneckonců i my nemáme rádi. Nebude smrt, nebude zármutek, nářek, ani bolest. Tedy tyto věci, kterých se třeba i často bojíme a kterým se chceme nějakým způsobem vyhnout.
Mluví se tam taky o tom, že na té Nové zemi nebude moře. Moře máme rádi, když jsme u něho na dovolené, nicméně tedy v představách Izraelitů a v tom chápání biblickém je moře symbolem chaosu, nepředvídatelnosti, nepředvídaných věcí, které mohou zkomplikovat život, postavit se do cesty a tak.
A tak tedy tím, že svatý Jan říká, že tam nebude moře, tak chce říct vlastně: „Nebudou tam žádné zmatky, nebude tam chaos, nebude tam nic, co by člověka zaskočilo nebo nemile překvapilo.“
Tedy dovršení toho stvoření je vlastně garantováno tím, kdy Bůh říká: „Hle, všechno tvořím nové.“ Neříká znovu. Právě Bůh se nikdy nepostavil ke svému stvoření zády.
Když člověk pokazil to stvoření, Bůh posílá svého Syna. To jsme si připomněli o Velikonocích. Nikdy se nepostavil zády, ale naopak právě vede to k tomu, aby se to zase vrátilo k tomu původnímu záměru plného společenství člověka a Boha.
Bůh tedy má ten svůj plán. V tom plánu má každý z nás své místo. A Ježíš, když se vlastně loučí s apoštoly, dostáváme se k evangeliu, tak říká: „Nové přikázání vám dávám.“ Jsme ve Večeřadle a Jidáš odchází. Jidáš odchází přesto, že mu Pán Ježíš umyl nohy. A když vlastně Petr a Jan chtějí vědět, kdo Ježíše zradí (Ježíš říká, jeden z vás mě zradí), tak Ježíš podá Jidášovi ten namočený kus chleba. A takhle to vlastně bylo takové přátelské gesto. A přesto Jidáš odchází. Nezastavilo ho to. Nezastavilo ho to v tom jeho, můžeme říci, špatném počínání.
Ale potom je zde ještě myšlen taky Petr. Petr, který si nechce nechat ty nohy umýt: „Ne, nikdy. Ty mně nebudeš umývat.“ A potom zase: „Celého mě umyj, hlavu a všechno.“ Petr, který slibuje: „Kdyby všichni utekli, já neuteču.“ A Ježíš mu na to vlastně musí říct: „Cože, ty? Ještě, než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát zapřeš, že mě znáš.“ A tedy vlastně Petr, který je naopak hrozně zbrklý, myslí si, že spásu získá tím, že si ji odpracuje a tím, že bude pracovat pro Pána Ježíše, a zapomíná na to, že všechny tyto věci jsou darem.
Samozřejmě je zde potřeba s tím darem spolupracovat. Je potřeba ten dar přijmout, ale je to právě vždycky ta spolupráce. Není to tak, že já bych si udělal to svoje, a ty mně, Bože, musíš za to dát spásu. V první řadě je to: „Pane, přijímám tvůj dar a chci s ním spolupracovat.“
Takže když Ježíš mluví o novém přikázání: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás,“ tak má na mysli především tyto dva učedníky, ale vůbec nás všechny. Není to jenom nějaká fráze, není to jenom nějaké plácnutí do vody, nebo jak se říká, výkřik do temnoty. Ale musíme si za tím představit a vybavit konkrétní Ježíšovo konání. Já to vlastně ještě zopakuju: umyl nohy Jidášovi, podal mu ten chleba, když se s ním naposledy setká, tak ho osloví slovem příteli.
Petrovi, který nechce si nechat ty nohy umýt, tak mu to trpělivě vysvětluje. Když tedy Petr zapře a potom se rozpláče, počítá s ním dál. A po Ježíšově zmrtvýchvstání se ho ptá: „Máš mě rád víc než ti ostatní? Pas moje ovce, pas moje beránky.“ A tak dál.
Bratři a sestry, Ježíš chce a říká: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Musíme si říct: „Pane, chceš toho po nás docela hodně,“ ale v první řadě si děkujme za to, že „jako jsem já miloval vás“. Vás chybující, vás zapírající, zrazující, vás, kteří nevíte, na kterou stranu se postavit. Každý si tam musí dosadit sebe, a v tu chvíli říct: „Pane, já ti za to děkuji, že přes moje chyby, přes moje slabosti, takhle mě máš rád.“ A toto vlastně by nám mělo dát jakousi útěchu, jakousi záruku.
Ale potom samozřejmě na to máme odpovědět a říct: „Pane, já budu dělat, co budu umět. Nakolik na to budu stačit, nakolik mně to půjde.“
Jsou to Ježíšova poslední slova. Když člověk se loučí, a Ježíš se loučil v tu chvíli, tak říká to, co považuje za nejdůležitější. Buďme si toho vědomi.
A jak jsem říkal, ještě jednou to zopakuji, především se radujme z toho, že přes všechny naše slabosti a limity nás Ježíš miluje takhle velikou láskou.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.05.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, slyšeli jsme o tom, jak Pavel a Barnabáš dokončili svoji apoštolskou cestu. Ona byla první. V tu chvíli nevěděli, že třeba budou ještě další.
Tady to vyprávění z té první apoštolské cesty je ve 13. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.04.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, prožíváme dobu velikonoční, dobu radosti, ale přesto jsme realisty a víme, že v našem životě se nám často staví do cesty různé překážky, naše slabosti a vůbec celkově zlo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Hlavní myšlenkou všech dnešních textů je děkování – děkování v nejrůznějších situacích. Tuto myšlenku lze nalézt v úplně všech textech, které jsme právě vyslechli.
Svatý Pavel, který se vrací ze své misijní cesty, nevzpomíná na útrapy, na příkoří, na nepřátelství, ale děkuje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.05.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, když se podíváme na první čtení a na evangelium, tak vidíme, že se tam jedná o cesty. Pavel a Barnabáš se vracejí do Antiochie v Sýrii a Jidáš odchází z večeřadla, aby přivedl vojáky, služebníky velerady, aby zatkli Ježíše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.05.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, dnešní úryvek z knihy Zjevení svatého Jana mluví o dovršení stvoření. Mluví o tom, že stvoření se vrátí k té podobě, jak si ho Bůh přál mít na začátku. To znamená, že bude dokonalé, že tam nebude žádná chyba, žádná vada. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.05.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
 |
Jako já vás | 9:35 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 1.83 MB] |
Bratři a sestry, dnešní texty, hlavně prvního čtení a evangelia, jsou obtížné. Obtížné hlavně pro kazatele, protože tam není ani tak co vysvětlovat. Je to celkem jasné, a obtížné je to z toho důvodu, že každý z nás, úplně každý, i ten kazatel, musí říct: „To se týká i mě. Více...