Světlo v srdci

	Světlo v srdci	8:22
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.32 MB]

Bratři a sestry, v našich úvahách nad posledními sedmi Kristovými slovy se dostáváme k poslednímu výroku: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Někdo by mohl říct, že je to trošku pozdě. Dnes už přece slavíme Vzkříšení, Zmrtvýchvstání, a tohle je výrok, který zazněl na Velký pátek. To je sice pravda, ale tento Ježíšův výrok je otevřen dopředu: „Otče, to nejcennější, to nejlepší, to, co mi zbylo, Ti odevzdávám a věřím, že Ty se o mě postaráš.“

Jestli si vzpomínáte, ten první výrok začínal: „Otče, odpusť jim. Nevědí, co činí.“ Potom ty další výroky byly obráceny k nám lidem – slib tomu kajícímu lotrovi: „Budeš se mnou v ráji,“ potom prosba k Janovi: „Postarej se o mou matku,“ a zase naopak. A potom veliká prosba: „Mám žízeň.“ A poslední výrok zase začíná „Otče“: „Otče, do tvých rukou odevzdávám to, co bude, to, co přijde.“

My v této slavnosti stojíme také tak nějak „mezi“. Podle biblického počítání času je už teď neděle, protože ve Starém zákoně a vůbec všechny ty staré kultury řídily svůj čas podle slunce. Oni nevěděli, kdy je půlnoc. Nový den začal v okamžiku, kdy zapadlo slunce. Podle našeho počítání času je dnes ještě sobota.

A takhle je to i v celém našem životě – jednou nohou, obrazně řečeno, už máme nakročeno k tomu „ránu vzkříšení“, máme v sobě tu touhu následovat Ježíše, žít podle evangelia, ale ta druhá noha nás táhne zpět. To jsou ty naše chyby, naše svázanosti, náš strach. To všechno nás táhne zpět do toho Velkého pátku, k tomu zapečetěnému hrobu.

Bratři a sestry, můžeme říci, že v dvacátém století a i začátkem jednadvacátého století, který prožíváme, v lidstvu je velké napětí. To napětí je způsobeno tím, že člověk se o sebe umí postarat jako nikdy předtím. Náš život je zabezpečen jako nikdy předtím. Když se podíváme do nějaké encyklopedie, zjistíme, že před sto lety naši předkové neměli devadesát procent toho, co my používáme běžně, každý den. A tím mám na mysli různé opravdu spotřebiče, různé věci denního použití, až po různé systémy zabezpečení – až po nějaké zdravotní, sociální, důchodové pojištění. Princip nějaké solidarity, to vlastně neexistovalo.

Člověk vymyslel ve dvacátém století skutečně mnoho věcí, mnoho léků, zvládl mnoho chorob. Takže náš život je zajištěn, jako nikdy nebyl zajištěn život těch generací před námi. Přesto cítíme, že je tu mnoho věcí, které nemůžeme a nebudeme moci nikdy ovlivnit. A to je to napětí. To je to napětí, to jsou ty obavy, které máme. A na to Ježíš říká: „Otče, do tvých rukou dávám to nejcennější, co mám. Do tvých rukou odevzdávám svou budoucnost.“ Svou budoucnost s tím, že věřil, že zase vstane z mrtvých, že se setká s Otcem.

Bratři a sestry, židé tu velikou noc vyjití z Egypta slavili podle toho našeho počítání času v pátek večer a protáhlo se to vlastně do soboty. To bylo v okamžiku, kdy Ježíš už ležel v hrobě. Pro židy to byl sedmý den podle jejich počítání času. Sobota je den, kdy Hospodin dokončil stvoření světa a odpočinul od své práce – tak to říká Písmo.

Rabíni hodně přemýšleli o tom, co že tam v tu sobotu Hospodin udělal, protože tam se říká „dokončil své dílo“, ale nejmenuje se tam nic konkrétního. A tak dedukcí z té další věci odvodili: Hospodin vymyslel odpočinek, Hospodin stvořil odpočinek. Ale ne jenom jako rekreaci těla, ale jako setkání člověka s Bohem, jako čas pro občerstvení ducha. Ježíš Kristus v tento pro židy posvátný den odpočinul v hrobě, aby v neděli, první den v týdnu, z tohoto hrobu zase vstal.

Bratři a sestry, my jsme někde na cestě. Jsme někde napůl. Každé velikonoce nás mají znovu přivést k té myšlence, máme v sobě oživit tu myšlenku: „Otče, do tvých rukou dávám to, co přijde. Z tvých rukou to chci přijmout, protože vím, že to nebude nic hrozného. Protože vím, že ty jsi Otec, tak vím, že když já ti dám to nejlepší, že ty mně to ještě vylepšené vrátíš.“

Bratři a sestry, teď v některých farnostech kolem nás začíná nová „vlna“, nebo nevím jak bych to měl komentovat. V některých farnostech začínají Vzkříšení slavit ráno o půl paté. Myšlenka je přiblížit se těm ženám, které brzy ráno ještě za tmy přišly k hrobu, uviděly ten odvalený kámen a za světla, s radostí, se vrátily mezi apoštoly aby jim řekly: „Pán žije. Pán vstal z mrtvých.“

My jsme třeba ještě sem za světla přišli (i když už nebylo moc světlo), ale odejdeme za tmy. Ale v nás by mělo být to světlo, ta radost: Pane, když vím, že do tvých rukou svěřím sebe, tak vím, že o mě bude skvěle a dobře postaráno. Vím, že nebudu muset v sobě řešit to napětí. Vím, že ty ho vyřešíš za mě a já se budu moci radovat z toho, že mi dáváš každý den. Budu se moci radovat z toho, čím mě každý den obdarováváš.

Tak ať si to světlo odneseme aspoň v srdci.