Každý je povolán

	Každý je povolán	10:10
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.23 MB]

Bratři a sestry, budeme se po celou dobu velikonoční zamýšlet nad knihou Zjevení svatého Jana. Možná si pamatujete, že tam dřív bývalo ještě „apoštola Jana“. Dneska to tam není. Je to proto, že panuje takový názor, že Jan, který napsal Knihu zjevení, není totožný s Janem, který napsal evangelium. Někdo by mohl namítnout: „Zase komplikace, zase je to takové nejisté,“ ale zkusme se na to podívat z druhé strany.

Když by Jan byla jedna osoba: byl by to apoštol, evangelista a taky pisatel Bible, Písma svatého. Takže by to pak vypadalo, že ten okruh lidí, které si Pán Ježíš volí, je takový malý, uzavřený, že je to takový jeden píseček, ze kterého si Pán Ježíš vybral svoje následovníky a ty privilegované, vyvolené.

Na druhou stranu, když přijmeme tu myšlenku, že Jan evangelista je jedna osoba a Jan, spisovatel Zjevení, je druhá osoba, tak nám tady z toho vyplývá právě to, že Bůh si volí všechny lidi, že i ten okruh lidí, kteří byli inspirováni Duchem svatým, aby zapsali něco, co potom bylo zařazeno do Písma svatého, že to není jenom úzká skupinka vyvolených, že to není jenom ten jeden píseček, ale řečeno ještě jinak: každý je povolán. Každý je povolán a Bůh počítá úplně se všemi, ne jenom s některými.

V době, kdy tato kniha vznikla, tak na tato témata, to znamená poslední soud, konec světa, odsouzení hříšníků, spása spravedlivých, tak na tato témata vznikalo vícero knih, ale nebyly zařazeny do Písma svatého. Jenom kniha Zjevení Jana.

Co je její hlavní myšlenkou, co je jejím hlavním smyslem? Mnoho lidí v tom bádá a hledá odpověď na otázku, kdy bude konec tohoto viditelného světa. Mnoho lidí tam hledá katastrofy a říká: „Už se to blíží, už to bude,“ ale smysl té knihy je úplně někde jinde. Slyšeli jsme to hned v první větě dnešního úryvku: Já Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, království i trpělivosti v Ježíši.

Tato kniha vznikla někdy kolem roku 95 po Kristu, o tom celkem nejsou pochyby. Víme, že vznikla v Malé Asii. Kde, to už nevíme. Ale tady kolem toho roku 95 v Římě vládl císař Domicián a ten pronásledoval křesťany. Takže tato kniha vznikla jako podpora, posila, protože ten Jan viděl, kolik těžkostí, kolik trápení, kolik problémů mají křesťané, věřící v Ježíše Krista a on chce říct: „Nebojte se, i když prožíváte ty těžkosti, i tenkrát jste na cestě k Bohu. Záleží na vás, jak se k tomu postavíte, jak se lidově říká, za jaký konec to chytnete – jestli si vzpomenete při vašich problémech, při vašich potížích na Ježíše, na jeho kříž a řeknete si: ‚Aha, tak já jsem teď podobný Ježíšovi,‘ anebo jestli budete chodit, fňukat, brblat, stěžovat si a říkat, že vás nikdo nemá rád. Záleží na vás, jak se k tomu postavíte, záleží, co vy z toho získáte. I v těch těžkostech, i v těch problémech Otec je s vámi.“

Potom dál říká, že se kvůli hlásání Božího slova a kvůli Ježíši Kristu dostal na ostrov Patmos. Mezi lidmi je rozšířeno, že tam byl ve vyhnanství, ale to se tam neříká. Tam se říká, že se tam dostal kvůli Ježíši. On se tam mohl dostat taky jako misionář, jako ten, který přišel, aby místním obyvatelům zvěstoval evangelium, Ježíše Krista.

Bratři a sestry, lidé vždycky cestovali a cestovat budou. Má to různé důvody, třeba kvůli zaměstnání. Někdo je hudebník a „sjezdí půlku světa“ nebo to může být kvůli obchodu nebo to může být jenom proto, abych poznal ty cizí země, abych se seznámil, jak to tam vypadá, abych si „udělal obrázek“. Ale ten Jan říká: „Já jsem se tam dostal kvůli Ježíši Kristu.“ My děláme taky spoustu věcí kvůli něčemu nebo kvůli někomu. To „kvůli někomu“ je lepší. Zkusme si položit otázku: „Co dělám kvůli Pánu Ježíši?“

Ten Jan, přestože ta jeho kniha je velkolepá, přestože to zjevení je skutečně velkolepé, tak ten Jan vystupuje velmi pokorně: „Váš bratr a účastník vašich soužení.“ On tedy chce říct: „Přes to všechno, co jsem dostal, tak jsem jeden z vás a vím, že jsem to dostal. A chci tímto darem, že jsem viděl to zjevení, chci tím být užitečný. Neříkám to proto, abych se vychloubal, ale říkám to proto, aby to vám bylo k užitku.“

A jak se tedy dívat na tuto knihu? Je to kniha velmi komplikovaná, je v ní mnoho obrazů a my jim těžko rozumíme. Badatelé to vysvětlují asi takto: představme si, že nějaký člověk se rozhodne, že vystoupí na kopec, na horu. Protože je ten kopec velmi prudký, tak ten člověk nejde přímo, ale jde po jakési spirále, stoupá k vrcholu postupně. A jak tak jde po té spirále, tak čas od času se podívá dolů, do údolí, odkud vyšel. A ten pohled, přestože se dívá na to stejné údolí, ten pohled je pokaždé jiný. Pokaždé je to z jiné výšky, z jiného úhlu.

A tak je to i s touto knihou. Mluví se tam o sedmi obcích, dneska jsme slyšeli o sedmi svícnech, o posledních sedmi ranách a já nevím ještě o čem. Ale pořád ta kniha mluví o tom stejném: mluví o našem světě, mluví o nás a mluví o Bohu, ale vždycky je to z trošku jiného pohledu, z trošku jiného úhlu. Ale ta základní myšlenka je pořád stejná.

A tak už jenom kratince k tomu, co jsme dnes slyšeli o těch sedmi svícnech. Všechna čísla v této knize mají symbolický význam, nejde o doslovné číslice. Sedmička je symbolem dokonalosti – nebeské i pozemské, absolutní dokonalosti. Je to odvozeno z toho, že měsíc má sedm fází a je to tedy něco ukončeného, něco hotového, něco krásného. Takže vlastně když se tady píše, o tom, že má poslat ten dopis církevním obcím, tak se nemyslí jenom sedmi, ale myslí se všem.

A stejně tak je to s těmi svícny. Je to něco, co si připomínáme vždycky na Bílou sobotu. Obřady vzkříšení jsme začali tím, že jsme do kostela, kde už byla tma, vnesli velikonoční svíci, která nám připomíná Krista. A naráz tady bylo světlo. Ježíš je světlo, Ježíš je světlo pro náš život – do všech těch situací, do všech těch problémů, do všech těžkostí, do všech našich setkání, zkrátka a dobře vždycky. Ježíš je dostatečné světlo pro můj život. Tím se vysvětluje ta sedmička – že On je plnost světla. On mi dává všechno to, co potřebuji, ale já to musím přijmout, já to světlo musím vzít.

Bratři a sestry, kolikrát se ptáme: „Pane, a co mám dělat? A jak to mám udělat? A jak bys to chtěl, jak by to bylo nejlépe?“

Pán je světlo, proto tady máme po celou dobu velikonoční rozsvícený paškál, rozsvícenou velikonoční svíci, abychom si to připomínali. Připomíná nám to i dnešní úryvek: Pane, ty jsi světlo. Pane, buď se mnou, ať mi tvé světlo nikdy nechybí.