Ideál soluňské farní obce

	Ideál soluňské farní obce	10:18
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.24 MB]

O čem si dnes budeme povídat? Budeme si dál povídat o vztahu Pavla k Soluňanům. Pořád, celým tím listem, zaznívá myšlenka, že Pavel s nimi měl, my bychom dneska řekli, „nadstandardní vztahy“. Skutečně, že mu u nich bylo dobře, že si je velmi oblíbil a že oni ho přijali: „Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti. Tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejenom odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. Tak velice jsme si vás oblíbili.“

Vlastně bych mohl to dnešní druhé čtení přečíst úplně celé, pořád to tam zaznívá. Je to pro nás jakási výpověď o tom, jak by to mělo fungovat v takové ideální farnosti. Ideál je ideál, ale my jsme na cestě k ideálu, na cestě za ideálem, a máme si říct: „Tak to zkusíme taky.“ Ve farnosti by neměly být vztahy jenom takové obchodní, to znamená „já pro tebe udělám …, ty pro mě na oplátku uděláš …“. Jistě, farář musí být do určité míry, dneska se říká, manažer. Dřív se říkalo vedoucí, organizátor. Do určité míry ano, ale jenom právě do určité míry.

Vlastně od nejstarších dob, už tady od dob svatého Pavla, se ujalo pojmenování, označení, titul „otče“. A tenhle titul, tohle oslovení, se používá od posledního kaplana přes faráře, biskupy, kardinály až po papeže, protože to „papá“ znamená otec. A je tím vyjádřeno, co se vlastně od toho kněze čeká: že nebude jenom dobrý organizátor, ale že bude mít pochopení, že bude otcem. Ale taky se tím vlastně říká, co ten člověk, který nazývá kněze „otče“, co ten člověk je ochoten udělat, že ho vezme, že ho přijme. Protože když jde o ty vztahy obchodní, tak zajdu do obchodu, na úřad, vyřídím, co potřebuji a už mě to dál nezajímá, neudržuji nějaké hlubší vztahy, vazby. Ale ve farnosti by naopak tady tyto hlubší vztahy být měli. V té době apoštola Pavla se začlo používat i takové druhé oslovení, zase z té druhé strany: „farní děti“. To už se dneska neříká, ale byla to taková protiváha tomu „otče“.

Jenom pro takovou vaši orientaci nebo znalost, je to vlastně taková odbočka – kde se vzalo to označení „pan farář“, „pan kaplan“, „pan biskup“? Původně tam bylo i „pan papež“. A tohle začal používat svatý František z Assisi, který říkal, že všichni tady ti kněží, biskupové, prostě jsou jeho pány, a proto on jim začal říkat „pan“. Do určité míry se to u některých vžilo, ale nemělo by tam být to, že někdo je můj pán, že je někdo vyvýšený, nadřazený. Spíš je skutečně takové lepší, výstižnější, to oslovení „otče“, protože z toho oslovení „otče“ vyplývá právě to, že ten člověk je mi nějak bližší, nemám od něho odstup, ale přicházím k němu. Čekám, že přijme on mě a já přijímám to, co říká on.

Dál se tady mluví o tom, že apoštol Pavel pracoval. Co přesně dělal v Soluni, nevíme. To se tady neříká. Jestliže vezmeme v úvahu to, že Skutky apoštolů říkají, že tam byl tři týdny, tak je jasné, že nemohl, řekli bychom dnešními slovy, „rozjet živnost“. Podle tradice apoštol Pavel dělal stany, byl stanař. Ovšem i tady toto povolání, když se řekne stanař, tak pod tím se skrývá celá řada úkonů. Někdo ty plátna stříhal, někdo to sešíval, někdo chystal ty nástroje, někdo připravoval ta plátna a některé díly těch stanů byly kožené, takže někdo připravoval ty kůže. Takže my vůbec nevíme, co přesně apoštol Pavel dělal, a jak říkám, za ty tři týdny asi nemohl v Soluni rozjet živnost. Ale je to důležité, tady ta zmínka, že pracoval.

Proč? V době apoštola Pavla byli lidé, kteří si říkali filozofové, v Řecku jich bylo hodně, a tito lidé chodili od města k městu a mluvili. A to bylo vlastně všechno, co dělali. Vždycky si našli nějakého bohatého dobrodince, takzvaného mecenáše, u něho se usadili a mluvili, mluvili a mluvili. A vlastně byli to takoví parazité, protože často tady z tohoto měli výnosnou živnost, často na nic nového nepřišli, na nic objevného, opravdu jenom mluvili. Skutečný filozof je ten, kdo hledá odpověď na otázky o smyslu života a tady o těchto věcech, ale tito lidé se za filozofy jenom vydávali.

Naopak, mezi židy byl zvyk, že každý rabín měl nějaké své zaměstnání, něco, čím se živil. Rabi Gamaliel III. říká v jednom svém díle, že studium Tóry, Mojžíšova zákona, je skutečně požehnané tenkrát, jestliže je spojené s nějakou prací rukou, protože pak si člověk uvědomí souvislosti a vede ho to k pokoře. Pokud člověk pouze studuje, tak to většinou nakonec vyjde naprázdno a ještě často dojde k nějakému hříchu. Co tím myslí ten rabi Gamaliel? Právě to, že člověk zleniví, stane se z něho takový mluvka, který, jak se říká, mlátí prázdnou slámu.

Takže apoštol Pavel pracoval. Pracoval jednak proto, aby se vyhnul nadšení, že se podobá těmhle „filozofům“, pracoval proto, že pracoval Ježíš Kristus a on byl jeho následovník, a pracoval proto, že chtěl ukázat, že evangelium je něco, co se dává zadarmo. On vlastně tím svým postojem říká: „Já jsem to zadarmo dostal a já vám to zadarmo dávám. Já práci na evangeliu, hlásání evangelia, neberu jako živnost, ale jako své poslání.“ A v tom je velký rozdíl.

No a nakonec? Nakonec tam zase slyšíme o tom, jak je apoštol Pavel chválí. On byl skutečně z nich unešený a tady tato chvála Soluňanům je prostoupena celým tím listem. Je tam jedna taková zmínka: „Proto i my bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží.“ Je to v podstatě v Novém zákoně první a nejstarší zmínka o přímluvné modlitbě. Vlastně se tím jinými slovy říká, že apoštol Pavel se za ně každý den modlí. I když je někde daleko ve vězení, tak se za ně modlí. A je to pro něho samotného jakousi posilou. Je to pro něho povzbuzující, to, že ví, že někde jsou lidé, kteří se snaží žít podle evangelia. A nepochybujme o tom, že i Soluňané na něho pamatovali ve svých modlitbách.

Takže bratři a sestry, když za námi někdo přijde a řekne: „Vzpomeň si na mě v modlitbě, pamatuj na mě v modlitbě, uvědomme si, že je to zvyk prastarý. Skutečně tak starý, jako celé křesťanství. A hlavně? Hlavně, že to funguje a že ten, kdo se za někoho modlí, tak že i ten člověk je obdarován, že milosti Boží dostane nejenom ten, za koho se prosí, ale i ten, kdo pamatuje na ty druhé.

Tak, a co si z toho odnést takového praktického? To, co bylo hned na začátku: vztahy, vztahy v naší farnosti. Mezilidské vztahy, ty se budují pořád, nikdy to není hotové. Nedívejme se na to, jak je to kde pokažené, nenadávejme na to, že je toho hodně pokaženého, je to tak. Ale dívejme se třeba tady na ten ideál soluňské obce a zkusme si říct: „Když oni to takhle dokázali, tak to třeba dokážeme i my, když budeme chtít.“ Moc vás prosím, chtějme.