Nadšení pomáhá překonat překážky

	Nadšení pomáhá překonat překážky	11:15
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.49 MB]

Bratři a sestry, budeme se zamýšlet nad druhým čtením z Listu apoštola Pavla Soluňanům. Je to text už velice bohatý na myšlenky. Něco apoštol Pavel jenom tak naťukne a něco rozvádí dál.

Třeba tu první věc, kterou vlastně tak nějak naťuknul, tak to bylo to, že on se raduje z úspěchu, který zažil v Soluni, že ta církevní obec se velmi rychle rozrůstala a byla taková opravdová, ryzí. Ale nepřipisuje ten úspěch sobě, že by si říkal: „Já jsem tak dobrý. Já jsem tak dobře mluvil, že teda oni uvěřili. Já jsem je přesvědčil.“ Ne, připisuje to Duchu svatému. Ale už tam rozvíjí další myšlenku: aby se evangelium uchytilo, aby bylo lidmi přijato, musí jeho hlasatelé žít ve shodě s evangeliem.

Když my dnes řekneme „hlasatel evangelia“, tak si řekneme: „Jasně, Svatý otec, biskupové, kněží, jáhni, možná ještě řádové sestry.“ Omyl, tím se myslel každý pokřtěný. Aby se evangelium šířilo, aby bylo přijato dalšími lidmi, ti, kteří se k němu hlásí, musí podle toho žít. Nesmí tam být rozpor. A to už cítíme, že to není tak jednoduché a že tohle se dotýká každého z nás. To je jedna taková myšlenka, která zazněla hned na začátku toho úryvku, který jsme teď četli.

Další myšlenka, která je od Pavla rozvita potom víc, je taková pochvala, kdy on chválí nadšení Soluňanů a říká vlastně: „Tohle jejich nadšení, to byl takový nejlepší, můžeme říct, náboj, impuls, který pomohl šíření evangelia v té zemi, v tom kraji.“

Víte, vždycky, když to jde s církví nějak z kopce, tak se vymýšlejí takzvané obrodné programy – co udělat, jak to dělat lépe, jak to lépe říct, jak to … já nevím co. A vlastně už na začátku říká Pavel: „To nepomůže“ nebo „Ty obrodné programy mají své meze (do určité míry mohou pomoci), ale jestliže je tam nadšení, nebude potřeba žádný obrodný program. Jestliže tam nadšení nebude, nepomůže žádný obrodný program. Nadšení každého jednotlivého věřícího.“ Každý z nás určitě někdy viděl člověka, který byl pro něco nadšený. Tomu člověku to kouká z očí, ten člověk o tom neustále mluví, neustále tím prostě žije, je tím plný. „Čím je tvoje srdce plné, tím ústa přetékají.“

Bratři a sestry, a teď to srovnejme. Teď to srovnejme s tím, jak je to s námi. Ještě bych podotkl nebo předeslal, že i on tam říká, že přijali evangelium v mnohém soužení, takže si nemysleme, že to tam bylo bez problémů, nemysleme si, že to bylo všude. Ten Pavel ty Soluňany chválí tak moc proto, že si je dobře vědom toho, že tohle nadšení nebylo všude, že nebylo zdaleka ve všech církevních obcích, ale že by to přál všem. A proto Soluňany vyzdvihuje a chválí.

Opakem nadšení je pesimismus, beznaděj. Když člověk nic nečeká, když si říká: „Už nic nového nebude, tady už nemůžu ničeho dosáhnout“, tak couve, utíká. V nadšení se snaží člověk jít dopředu, hledá třeba i jak překonat těžkosti. V pesimismu si říká: „Ono je to stejně jedno a stejně mě ty těžkosti a překážky přemohou, já jsem slabý.“ Přestává bojovat, couve a to je špatně.

Tady v tom nadšení neznamená, že člověk nevidí těžkosti, že člověk dělá, že ty těžkosti nejsou, to vůbec ne. V tom nadšení to taky neznamená, že by člověk zavíral oči před realitou, ale říká si: „Nejsem na to sám“ a hledá způsoby jak dál.

Bratři a sestry, vyprošujme si tohle nadšení, snažme se ho mít, hledejme ho. Skutečně, kolik farností je dnes nadšených? Já vím, že těžkostí je dneska mnoho, ale tenkrát taky byly. „Přijali evangelium přes mnohé soužení.“ Nemysleme si, že tenkrát to bylo lepší.

No a potom co dál? Potom tam vlastně ten apoštol Pavel říká, že přijali evangelium, obrátili se od model. Když mluví apoštol Pavel o modlách, tak nemá na mysli nějaké božstvo – Dia, Peruna nebo já nevím co jiného, ale má na mysli takové ty zlé síly, kterým my říkáme démoni. A Pavel říká: „Když člověk se obrátí k evangeliu, obrátí se k dobru, snaží se konat dobro, tak je pod mocí Dobra. Jestliže je mu to všechno jedno, nebo naopak, jestliže se obrátí k tomu zlému, tak je pod mocí toho Zlého a škodí sám sobě.“

Když my mluvíme tady o těch modlách nebo falešných bozích, tak každý si vzpomene právě na nějakou tu sochu. U nás je to nejčastěji Radegast na Radhošti a vzhledem k tomu, že je na pivní etiketě, tak už to nikdo ani tak nebere vážně a nikoho ani vlastně nenapadne, že kdysi se třeba téhle soše lidé klaněli a považovali ji za svého pána. Tomuhle se smějeme, ale měli bychom si uvědomit, že každý z nás je v nebezpečí, že si v životě postavíme nějakou takovouhle modlu. A ta modla nás nezachrání, naopak nám ublíží, něco nám vezme. Vezme nám naši svobodu. Co to může být? To může být věc, může to být touha po postavení, může to být třeba jenom to, že chci mít poslední slovo. Může to být třeba to, že nikdy se nechci zařadit mezi ty ostatní, ale vždycky chci vyčnívat anebo vždycky chci, aby bylo po mém. To je různé, to má mnoho podob a nikdo z nás není uchráněn od tohoto nebezpečí. A ti Soluňané se obrátili poprvé, když přijali evangelium, a potom se museli obracet ještě mnohokrát za svůj život. A s náma je to a bude úplně stejně.

Na konci toho dnešního úryvku byla taková věta, která možná vás zaskočila. O tom, že Ježíš Kristus nás vysvobozuje od blížícího se Božího hněvu, a asi říkáte: „Tak jak to je? Tak jak se ten Pán Bůh hněvá? Zamete tady s tím, nebo co udělá, jak to bude?“ Tohle je dost těžké vysvětlit, proč. Protože Pavel byl Žid, v té době se tam mluvilo hebrejsky nebo aramejsky, ten list je napsaný řecky a je to přeložené do češtiny. Takže Žid píšící řecky a my máme ještě další překlad. Hebrejština, ta stará hebrejština, je velmi chudý jazyk a má poměrně málo slov, a tak si pomáhá. A tak se tam různě ty významy spojují a překrývají. A tady v té staré hebrejštině se překrývaly výrazy pro hněv, hřích a trest. Co tím ten Pavel chce říct? On to naštěstí tady tu myšlenku rozvíjí častěji, a tak se celkem dobře ví, co chce vyjádřit. Nechce říct, že by Bůh se rozhněval a s tímhle světem jaksi zametl. Ale chce tím říct asi tolik: „Člověče, uvědom si, že potřebuješ Boží pomoc, že když Bůh se o tebe nebude starat, tak to s tebou půjde ke zlému a ty se potrestáš sám tím zlem, které děláš. Bůh ti dá svobodu i k tomu zlému a ty vytrestáš sám sebe.“ Čili ten Pavel tím vlastně chce říct, že když by se Bůh o nás nestaral, tak že by to šlo samovolně ke zlému.

Ale potom (je to dost složitá otázka), potom se tam řeší totiž to, že Bůh je tak dobrý, že On to nedokáže se o nás nestarat, a přesto všechno, jak my se sami vytrestáváme, On nám pořád podává svou ruku. Nikdy se k nám neobrátí zády, nikdy se k nám neotočí, nikdy s námi nezamete.

Takže jsme to my, když děláme něco zlého, jsme to my, kdo trestáme sami sebe a kdo si znepříjemňujeme život. Není to Bůh, který by na nás byl zlý, ale jsme to my sami, kteří jsme zlí k sobě a k druhým lidem.

Ale abych nekončil takhle pesimisticky. Jako důležitou bych považoval tu myšlenku o tom nadšení. To nadšení je něco, co člověku velmi pomáhá. Pomáhá mu to překonat překážky, které tady jsou. To nadšení pramení z víry a z naděje. O spojení těchto tří věcí – víře, naději a lásce, jsme mluvili minulou neděli. Pavel tady v tom pokračuje a říká: „Když budete tohle mít, potom budete mít to nadšení.“ Takže snažme se být aspoň trošku, trošku nadšení. Stojí to za to.