Rubrika
První list svatého apoštola Pavla SoluňanůmMilost vám a pokoj!
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.10.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 45,1.4-6; 2. čtení 1 Sol 1,1-5b; evangelium Mt 22,15-21;
Dnes se budeme společně zamýšlet s druhým čtením nad úvodem listu apoštola Pavla Soluňanům. Česky se to město jmenuje Soluň, řecky Tesalonike.
A kdo to byla ta Tesalonike? Tesalonike byla manželka Kasandra, Kasandr byl vojevůdce Alexandra Velikého a ta Tesalonike byla příbuzná Alexandra Velikého. A její muž na její počest založil město. Je to město v dnešní Makedonii. Je to přístav, takže vždycky toto město bylo bohaté, velmi prosperovalo a v době, kdy tam přišel apoštol Pavel, zde byla dost velká komunita židů. Apoštol Pavel tam přišel zřejmě někdy na konci roku 49, možná začátkem roku 50 po Kristu, a pobyl v tomto městě velmi krátce, vychází to tak na tři týdny. Tady ten údaj, že to bylo tři týdny, to zjišťujeme z jiné knihy Nového zákona, ze Skutků apoštolů. Potom Pavlovi nepřátelé vlastně odsuď Pavla vyhnali a on musel utéct. Ale nechal tam Timoteje a Timotej působil dál v Soluni.
Apoštol Pavel potom šel do Atén a do Korinta, Timotej zůstal v Soluni zřejmě tak půl roku a potom odešel a připojil se v Korintě k Pavlovi. Přinesl Pavlovi, my bychom dnes řekli, potěšující zprávy. A jak byl Pavel potěšený tady těmi dobrými zprávami, tak jako odpověď na tyto dobré zprávy posílá Soluňanům list. Je to nejstarší spis Nového zákona, který vznikl buď v roce 50 nebo nejpozději v roce 51, je tedy ještě starší než evangelia, a dobře na tomto listu vidíme, na co první křesťané dávali důraz. Takový ten charakter toho listu je potěšující, povzbuzující. Křesťanská obec v Soluni nebyla nijak veliká, ale usilovala o to, aby co nejvíc poznala evangelium, aby co nejvěrněji následovali Ježíše.
Když se podíváme na ten list, budeme ho číst celkem pětkrát, tak když budete dobře poslouchat i příště, tak si třeba uvědomíte, že ten list je napsán v první osobě množného čísla. Píše, nebo on ho spíš diktuje, svatý Pavel, ale pořád se tam drží té první osoby množného čísla „my“. Není to, že by si říkal jako „my císařpán“, ale má na mysli - Pavel, Silván a Timotej. „My stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách.“ Pavel tím chce říct, že to co dělá, o co se snaží, že to není jeho nějaké individuální dílo, že on není nějaký sólový hráč, sólový jezdec, který všem ukáže, jak on tomu rozumí a všichni ostatní jak jsou hloupoučcí. Ne, Pavel ukazuje, že hlásání evangelia, že to je dílo kolektivní, že to je záležitost celé církve. A vůbec v církvi, že je potřeba spolupráce. Že když něco bude založeno na jednom člověku, tak že to nebude mít dlouhého trvání, ale že evangelium nás zve ke vzájemné spolupráci. Proto tedy tady tato první osoba množného čísla.
No a ten list začíná tak, jak začínaly dopisy ve starověku. První je zmíněn odesílatel, potom adresáti a pozdrav. Odesílatel: Pavel, Sylván a Timotej. Adresát: Soluňská církevní obec. Zase, není to jedinec, jednotlivec, ale je to skutečně celé té farní obci, nebo bychom mohli říct celé diecézi.
A teď je tam pozdrav: „Milost vám a pokoj!“ Je to něco, za čím si Pavel stojí. Když jsem o tom tak uvažoval, tak mně došlo to, že my žijeme v době, kdy se lidé ani moc nezdraví, kdy to mnoho lidí bere jako formalitu, kdy je to jenom takové z povinnosti, protože „musím“ a „jak by to vypadalo“, a něco řeknu a moc si za tím ani třeba nestojím. Za minulého režimu byl ten pozdrav „Čest práci“ nebo „Práci čest“ a karikatura na to byla „Buď v práci v šest“. A nikdo to nemyslel vážně, všichni brali tento pozdrav, i když se tím zdravili, vyloženě jako formalitu. Apoštol Pavel, když zdraví Soluňany „Milost vám a pokoj“, tak to myslí naprosto vážně. Milost (dneska spíš používáme slovo dar), dary, které máme od Boha, všechno to, co potřebujeme ke svému životu.
Pokoj vám! Co to je pokoj? Pokoj, to je vlastně životní postoj. Víte, my, když si přejeme něco, zpravidla když je nějaké výročí a lidé si přejí, tak říkají co? No hlavně to zdraví, to zdravíčko. Proč si to přejeme? No protože víme, že to je něco, co můžeme ovlivnit pouze do určité míry, že to nezáleží jenom na nás a že je to takové naše slabé místo, a tak si to přejeme, aby nám to nechybělo. A proč jim apoštol Pavel nepřeje zdraví? On jim přeje pokoj. Ten pokoj je ještě důležitější, než to zdraví. Pokoj, to je postoj člověka k Bohu, k druhým lidem, sám k sobě. Usilovat o pokoj, to znamená hledat tu cestu, jak by to šlo. Ne jak by to nešlo. Usilovat o pokoj nebo mít v sobě pokoj, to znamená vidět toho druhého, nevyčítat mu, to znamená mít pochopení. A když člověk má pokoj, tak zvládne i tu nemoc.
Jak jsem říkal, apoštol Pavel v tom listě povzbuzuje. Povzbuzuje, snaží se je podržet, podpořit, ještě tak nějak víc vybídnout, aby pokračovali v tom, co dělají. Apoštol Pavel by určitě našel něco špatného. Mohl by klidně říct: „Já jsem u vás byl jenom tři týdny, pak mě odsuď vyhnali. Musel jsem utíkat, jako kdybych byl nějaký zloděj. Vůbec se mi ti vaši sousedi nelíbili, dejte si na ně pozor, vyhýbejte se jim, pozor, pozor na ně“, a pěkně by to tam rozeštval. Vůbec nic takového v tom listě není. On naopak říká, co je to podstatné. Říká, co je to důležité, co dělat mají.
Poprvé tady slyšíme o víře, naději a lásce. Uslyšíme o tom od svatého Pavla ještě mnohokrát. Jestli jste si všimli, tak to bylo v trošku jiném pořadí: víra, láska, naděje. „Vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná.“ Myslet si, že někdo může být křesťanem a že ti ostatní to neuvidí, že to nepoznají, že já budu tak tajným křesťanem, že to nikdo nepozná, je iluzorní. Víra vždycky bude vidět, žitá víra bude poznat. A víra, kterou člověk nežije, no to snad ani víra není.
„Láska obětavá.“ Právě ta víra vždycky bude ukázaná tou láskou. V lásce je člověk ochoten i ledacos ztratit. Obětovat znamená udělat něco bez odměny, obětovat znamená něčeho se zříct, protože chci. A tohle člověk může jenom z lásky k Bohu a k druhým lidem a z toho pramení naděje. Z postoje víry a postoje lásky pramení naděje. Jednak že Bůh o mě ví, že se tu neztratím, že mě neopustí, i třeba v té nemoci, a že mi dá svůj pokoj. Že On bude se mnou ať se mi daří nebo nedaří, ať jsem nahoře nebo dole. Naděje, že On to má pevně v rukou, nikdo jiný.
Bratři a sestry, to je několik myšlenek k úvodu Listu svatého Pavla Soluňanům. Pozdrav a potom také vybídnutí, aby víra, naděje, láska nebo víra, láska, naděje (to je jedno, jak dáme to pořadí), aby tyto hodnoty byly přítomné v našem každodenním životě. Aby to nebylo jenom něco, o čem čteme, že jsou to nějaké ctnosti, že to někdo měl, ale aby to bylo přítomno v našem každodenním životě. Aby to byl takový náš program, protože tenhle program povede k tomu pokoji, který apoštol Pavel přál Soluňanům, ale který přeje každému z nás, abychom ho v sobě měli.
Takže přijměme list Soluňanům, jako by to byl list naší farní obci.