Kde je Otec, tam je domov

	Kde je Otec, tam je domov	9:37
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.30 MB]

Bratři a sestry, všechny texty dnešní neděle mluví o Nanebevstoupení Pána Ježíše. Ty texty vznikaly postupně. Asi nejstarší z nich je text z druhého čtení – úryvek z listu Efezanům. Potom vzniklo Lukášovo evangelium a úplně jako poslední vznikl spis Skutků apoštolských. My jsme to četli v trošku jiném pořadí.

Je tam dost myšlenek, ale chtěl bych se soustředit vlastně na dvě z nich – setkání s Otcem a druhou myšlenkou je to, že kde je Otec, tam je domov.

Když apoštol Pavel mluví o nanebevstoupení Pána Ježíše, když to líčí Efezanům, tak on jim to líčí ve formě modlitby. Ten úryvek, který jsme četli, to byla modlitba apoštola Pavla. Byla to modlitba, které se říká „chvály“, kdy chválí Boha za to, co Bůh udělal, chválí ho za jeho vlastnosti, za to, jaký Bůh je. Chválí ho především za jeho dobrotu, všemohoucnost a jeho moc.

Teďka uděláme takový trošku myšlenkový skok a vrátíme se k apoštolům, kteří odcházejí z Olivové hory, od Betánie, vracejí se do Jeruzaléma, aby poslechli Ježíšův příkaz, aby čekali, než jim pošle Pomocníka, Přímluvce.

Evangelium říká, že se vrátili do Jeruzaléma s velkou radostí. Podle našich lidských měřítek by přece měli být smutní. Ztratili pána, ztratili rabiho, mistra. Jak to, že nejsou smutní, jak to, že jsou veselí?

Když to srovnáme třeba s tím, když čteme různá smuteční oznámení, tak tam čteme o tom, jak „nás navždy opustil“, „nenávratně jsme ztratili“, „navždy jsme ztratili“ a vlastně tady v těchto smutečních oznámeních je vyjádřena bolest nad ztrátou někoho milovaného.

„Apoštolové odcházejí s velkou radostí ...“ Srovnejme to s jiným oznámením, které jsme asi nečetli, ale měli jsme možnost ho slyšet. Když zemřel svatý otec Jan Pavel II., tak vatikánský mluvčí Navaro Vals vystoupil (nevím, jestli to už dokážu říct úplně přesně) a říká tam: „Dnes večer v jednadvacet hodin ... náš milovaný otec papež Jan Pavel II. se vrátil do domu Otcova.“ Na toto já jsem si vzpomněl, když jsem četl ten evangelní úryvek. Přes tu velkou bolest tady v tomto oznámení je vyjádřena taky ta radost, že nějaký člověk došel cíle. Jeho životní pouť, jeho putování tělesné i duchovní došlo cíle – setkání s Otcem.

Bratři a sestry, dnešní svátek Nanebevstoupení nám nabízí možnost žít náš život jako cestu k Otci. Ne, jako cestu od katastrofy ke katastrofě, od průšvihu k průšvihu, od zklamání ke zklamání, ale jako cestu k Otci, jako cestu k někomu, kdo mě má rád, kdo se na mě těší, kdo mi pomáhá.

A teď se dostáváme k tomu druhému čtení. Apoštol Pavel, když chválí Boha za jeho všemohoucnost, za jeho dobrotu, ale hlavně za tu všemohoucnost, tak to vidí úplně jinak, než to vidíme my. My, když mluvíme o Boží všemohoucnosti, tak máme na mysli hlavně zázraky, porušení běhu přírody, kdy voda normálně teče z kopce a naráz teče do kopce, kdy je tma, když má být světlo, kdy se Egypťanům zadrhnou kola u vozů, kdy vdově ze Sarepty neubývá ve džbánu s olejem a neubývá mouky z pytle a kdy víc, než pět tisíc lidí se nasytí pěti chleby a dvěma rybičkami. A říkáme si: „Já bych u toho taky chtěl být, mě by se to taky líbilo. A proč už to tak není, proč to není v naší době?“

Zapomínáme na to, že toto jsou projevy Boží moci, ale takhle se skutečně Bůh projevoval vždycky pouze mimořádně. Jak víte, pokud jste to počítali, tak na ty nejznámější projevy Boží moci by nám stačila jedna ruka. Ale Bůh se svou mocí projevuje každý den, a úplně jinak, než my bychom čekali. Jeho moc se projevuje v tom, že On nás chce získat. Jeho moc se projevuje v tom, že pomáhá.

Schválně, kde myslíte, že se poprvé setkáváme s Boží mocí v Novém zákoně? Je to v okamžiku, kdy anděl Gabriel přichází k Panně Marii a žádá ji, aby se stala matkou Božího Syna. Gabriel znamená Boží moc. Boží moc se takhle sklání k člověku a nabízí mu spolupráci každý den. Ke každému z nás se takhle Bůh sklání. Proč? Protože je Otec.

A teď už se dostáváme k té druhé myšlence, že kde je Otec, tam je domov. Kde je i matka, tam je taky domov, to tam patří k sobě, Bůh je nám Otcem i Matkou.

Co to znamená domov? Domov, to je místo, kde se člověk cítí v bezpečí, kde je mu dobře, kam se těší, kam ví, že může přijít se svou radostí i se svou bolestí, kde, jak se říká, má krytá záda, kde ho ti druzí pochopí, potěší. Zkrátka a dobře, je nám dobře doma.

My často tady mluvíme o tom, že nás očekává ten skutečný pravý domov v nebi u Boha. To je pravda, ale Boží syn Ježíš začal budovat domov na této zemi pro apoštoly. Jim bylo u něho dobře, oni se k němu rádi vraceli, rádi k němu přicházeli. To bychom teď mohli probírat třeba ten okamžik, kdy on je rozeslal a oni se vrátili a z velkou radostí mu vyprávěli co zažili a je z toho evangelia cítit právě to, jak oni jsou šťastni zase spolu s ním, kolem něho.

Bratři a sestry, Ježíš nám přišel říct, že náš nebeský Otec nám chce pomoct budovat taky vztahy na této zemi, že ten domov nám On chce pomoct budovat už v tomto životě. Nejenom v tom budoucím, nejenom v tom, co přijde po smrti, ale už teď, protože jestliže se z našich vztahů, z našeho života ztratí ty pojmy „otec“, „matka“, jestliže se ztratí to, co představují tyto pojmy, veškerá ta péče, veškerá ta starost otce i matky, tak potom náš život bude takovou štvanicí, budeme hledat jiné zabezpečení, budeme se cítit nejistě, budeme se cítit ohroženi a budeme se snažit toto ohrožení nějakým způsobem odstranit za tu cenu, že se budeme honit, štvát, že sotva dokončíme jednu věc, už se poženeme k další, že v nás bude neklid. To není domov.

Bratři a sestry, Boží Syn, Ježíš Kristus, nám přišel říct to, že Bůh je Otec. Kolem Otce je domov. Mohli bychom tam najít těch myšlenek ještě daleko víc, ale odnesme si i po skončení doby velikonoční ty dvě: moje životní cesta může být cestou k Otci, cestou domů, a ten domov mohu zakoušet, zažívat už teď v tomto životě. V plnosti ten domov zakusím, setkám se s ním až po smrti, ale je možné to zažívat už teď.

Tak ať jsme všichni bohatší o tuto zkušenost.