Prošlapávat cestu jednoho člověka k druhému a všech lidí k Bohu

	Prošlapávat cestu jednoho člověka k druhému a všech lidí k Bohu	10:15
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.10 MB]

Bratři a sestry, ještě jednou vás všechny vítám na této půlnoční mši svaté. Možná jste si třeba někdy už položili otázku: Proč se o Vánocích chodí do kostela takhle v noci? Proč se tam nejde třeba odpoledne nebo ráno? Vždyť by to bylo pohodlnější. Takhle jsou s tím spojené nesnáze, člověku se chce spát a je z toho celý takový rozlámaný.

Proč jsme tady? Mohli bychom ty všechny důvody shrnout do dvou takových hlavních. Ten první je skutečně časový – že si chceme připomenout okamžik, kdy se narodil Ježíš Kristus v Betlémě. Víme, že to bylo v noci a chceme se skutečně tomuto okamžiku co nejvíc přiblížit. Chceme také podstoupit jakési nepohodlí, protože i pro něho to bylo nepohodlné. Bylo to namáhavé pro Marii, pro Josefa, pro všechny aktéry té události. Chceme i tohle podstoupit, chceme se i v tomhle připodobnit tomu narozenému dítěti.

Ale hlavně tady jde o symboliku světla. Slyšeli jsme o tom v prvním čtení i vlastně v evangeliu - o tom, že se naráz objevilo světlo. Pokud se podíváte dobře na obrazy, které znázorňují narození Ježíše Krista, tak velmi často malíři tady do těch svých obrazů právě také zakomponují světlo. Zpravidla na tom obraze bývá nějaká chýše nebo jeskyně a bývá ve tmě, ale vevnitř v té chýši je narozené dítě a z toho dítěte vychází světlo. Ti, kteří jsou kolem toho dítěte, tak jsou nějakým způsobem ozářeni – víc nebo méně, podle toho, jak jsou daleko nebo jak jsou blízko.

Bratři a sestry, a to je hlavní smysl téhle bohoslužby, tohoto shromáždění – abychom i my (kolem nás je tma) do sebe nasáli toto světlo, abychom do sebe nasáli pokoj a radost, které nám přináší toto dítě.

Není potřeba tady se nechávat vést nějakými složitými úvahami, ta úvaha se nabízí úplně sama: Jaké to je když se narodí dítě? Všichni ti, kteří jsou kolem něho, mají radost. Radují se z toho, že přišel na svět nový život, pokračování rodiny. V každém tom dítěti je veliká naděje.

Josef a Maria měli radost z tohoto dítěte, ale měli ještě větší, protože věděli, že to dítě má velký úkol – zachránit svět. Každé dítě má velký úkol, v každém dítěti se promítají přání a touhy jeho rodičů. Každé dítě je předurčeno k tomu, aby udělalo něco, co jeho rodiče nezvládli, co se jim nepodařilo. V každém dítěti je velká naděje. Když se dítě narodí, tak můžeme říct, že převrátí úplně běh rodiny, je to vzhůru nohama, protože všechno se točí kolem toho dítěte. Je s ním mnoho radosti a je s ním také spousta starostí, ale nikdo na ty starosti nemyslí, nikdo to tomu dítěti nevyčítá, ale naopak všichni to berou samozřejmě, je to samozřejmé, my to pro to maličké uděláme. A to maličké roste, to maličké nezůstane pořád v kolébce, v postýlce, ale roste a rozvíjí se.

Bratři a sestry, příchod Ježíše Krista na náš svět, to je, jako by nám Bůh podal ruku, jako by nám řekl: „Budeme kamarádi. Já tě zvu ke spolupráci, já ti pomůžu.“ Na nás je, abychom tuto podanou ruku přijali.

Bratři a sestry, nevím, jestli se už vám někdy stalo, že jste někomu nabídli ruku a on ji nepřijal. Mnohokrát za den si podáváme ruce a děláme to často velmi automaticky, ale v okamžiku, kdy tu ruku nastavíme a ten druhý ne, tak nás zamrazí, zabolí a řekneme si „Tak co se stalo? Proč ne!?“ Bůh nám tu ruku podává a zaleží na nás, jestli my ji stiskneme. On přichází, aby nám dal radost, aby nám dal pokoj, ale taky právě něco čeká. Co od nás čeká? Že budeme jednat podobně, jako jedná toto dítě. Můžeme říct, že toto dítě nám prošláplo cestu od Boha k nám, od Boha k člověku. Co čeká od nás? Že budeme taky prošlapávat cestu – od člověka k Bohu, od člověka k člověku.

„Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem,“ to napsal svatý Pavel Titovi. V té době, kdy to Pavel psal, tak byla taková otázka, jestli ten Ježíš, ten Zachránce přišel pro všechny nebo jenom pro některé. A oni měli obrovskou radost, že pro všechny. Můžeme říct, že vánoční svátky jsou tak populární právě z tohoto důvodu, že si toto uvědomuje většina lidí: „Přišel i pro mě, ale jde o to, abych já jeho podanou ruku přijal, abych ji stisknul a abych od něho přijal tady toto poslání – prošlapávat cestu jednoho člověka k druhému a všech lidí k Bohu.

Bratři a sestry, o Vánocích jsou lidé na sebe hodnější. Je to pěkné, je to krásné. Je jenom škoda, že nám to vydrží tak do druhého, třetího ledna a pak na to zapomeneme. Pak zapomeneme na tenhle vánoční úkol, na tohle vánoční poslání: být jeden druhému nablízku a jako Bůh podává ruku nám, podávat si vzájemně doslova i obrazně jeden druhému ruku, být jeden druhému oporou.

Pro svatého Pavla tady to přijetí Krista pokračuje. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života a žili v tomto nynějším věku rozvážně. Když se o někom tenkrát řeklo, že je to bezbožník, tak to byla téměř nadávka a bylo to takové vyjádření pohrdání druhým člověkem. Bylo tím vyjádřeno, že to je člověk, který má rád jenom sebe, že to je člověk, kterému na druhých nezáleží, že to je člověk, který nic nebuduje, ale jenom boří. V dnešní době, když se o někom řekne „bezbožník“, tak už to nevyjadřuje téměř nic, ale i v naší době je mnoho lidí, kteří se takhle chovají, kteří myslí jenom a jenom na sebe. Dnešní noc je připomínkou toho, že Bůh myslí na nás. Dnešní noc je připomínkou toho, že Bůh hledá lidi, kteří budou ochotni ho následovat v tom, co začal jeho syn Ježíš Kristus: hledat, prošlapávat cestu od jednoho člověka k druhému, od člověka k Bohu.

Bratři a sestry, jak jsem říkal v tom zamyšlení o obrazu: někteří lidé mají tvář ozářenou, někteří ne. Ozářenou ji mají ti, kteří jsou blízko, kteří se nebáli jít blízko, kteří přišli až do blízkosti toho dítěte. Udělejme i my tuhle duchovní cestu, dojděme až k tomu dítěti. Dojděme až k němu a od něho si vezměme to světlo, radost a pokoj, a prosme ho, aby toto všechno, co on nám přináší, aby nám to nevydrželo jenom do druhého ledna, ale pokud možno celý příští rok.