Nenechat touhu zatlačit realitou

	Nenechat touhu zatlačit realitou	8:48
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 26 kb/s, 1.71 MB]

Bratři a sestry, co říká svatý Pavel v dnešním druhém čtení? Obhajuje se. Obhajuje se z toho, že byl nařčen, že je domýšlivý, že si o sobě moc myslí, že nikoho neposlouchá, že nad sebou neuznává žádnou autoritu, že si dělá, co chce. A on říká: „Nepotřebuji žádné doporučující dopisy.“

Bylo to stejné tenkrát, je to stejné dnes. Víme, jak to je, když třeba nějaký člověk se uchází o zaměstnání, o práci, tak se snaží získat nějaké doporučení, nechci říct zrovna protekci, ale doporučení, že se třeba někde osvědčil, aby byl přijat na další místo, které by mu vyhovovalo, které by se mu líbilo. Dřív skutečně fungovaly doporučující dopisy, dneska je to třeba tak, že někdo s někým promluví nebo pošle esemesku, zatelefonuje a podobně. Ale funguje to pořád stejně.

Apoštol Pavel měl takový doporučující, ne přímo dopis, ale bylo to jakési rozdělení nebo, můžeme říci, jakási domluva v Jeruzalémě s apoštolem Petrem, že Petr bude se věnovat víc židokřesťanům, kdežto Pavel naopak pohanokřesťanům. Takže Pavel sice říká: „Nepotřebuji žádný nějaký takový dopis,“ ale v podstatě ho měl. Říká: „Mým dopisem jsou Korinťané, tahle obec.“ Je to podle přísloví: strom poznáte po ovoci. A on říká: „Dívejte se, jací jsou ti Korinťané.“ Ne, že by byli bez chyby, ale říká: „Dívejte se, k čemu jsem je vychovával, k čemu jsem je vedl, jaké křesťany jsem z nich udělal. A to je teď důležité.“

Musíme se vrátit už do Starého zákona. Když se řekne Izraelita, tak tím máme na mysli člověka, který patří k určitému národu, ale zároveň člověka, který vyznává náboženství, víru v Hospodina, v boha Jahve a překrývá se nám to. Izraelité jsou národ, jsou vyvolený národ, měli by být věřící národ. Víme jak to chodí a bylo to tak i v jejich dějinách, že někteří uvěřili v Hospodina, někteří neuvěřili. Někteří se k němu hlásili jenom navenek, aby z toho měli vnější prospěch.

Tady tuto rozpolcenost, to vnější vyznávání víry, nebo spíš předstírání, že vyznávám víru (jestliže něco dělám jenom navenek, tak to není upřímné), tak tady tento špatný postoj kritizovali už proroci. Nejznámější je výrok proroka Jeremiáše, který v 31. kapitole říká asi tolik: „Hospodin praví: ‚Přijde čas, kdy vezmu Izraelitům z jejich těla srdce kamenné a vložím do jejich těla srdce z masa a kostí.‘“ Jinými slovy: jejich víra bude živá, jejich vztah ke Mně bude živý. Už to nebude jenom něco navenek, jenom zachovávání třeba nějakých předpisů, aby se neřeklo, aby mě sousedi nepomluvili, abych nevypadal špatně, abych nevybočoval z řady. Ale bude to upřímné, bude to vycházet zevnitř, z mého přesvědčení.

A k tomuhle říká Pavel: „Takhle jsem vychovával Korinťany. Aby tam nebyla jenom ta vnější fasáda, ale aby tam bylo tady to vnitřní přesvědčení, vnitřní rozhodnutí, vnitřní nasazení.“

Pavel dál o tom mluví a říká: „Litera zabíjí, duch oživuje.“ A tady se dostáváme k takovému problému. Každá skupina lidí musí být nějakým způsobem organizována, každá skupina lidí se musí řídit podle nějakých pravidel. První křesťané čekali konec světa, brzký konec světa, nebo spíš druhý příchod Pána Ježíše, takže ze začátku se nezdržovali s budováním nějaké organizace, nějaké struktury. To přišlo později. Už teď ten Pavel to vidí a vidí, že s tím bude problém. „Litera zabíjí, duch oživuje.“ Je zde jakési napětí. To napětí je všude v našem životě. Vezměme si třeba jenom to, že každý z nás má nějaké plány, nějakou touhu, něco, co by chtěl uskutečnit, něco vybudovat, něco dosáhnout, někam se jet podívat, já nevím co. Každý z nás má něco takového. Ale pak se setkáváme s realitou, s naší osobní. Třeba, že neumím cizí jazyky, že třeba mně neslouží zdraví, anebo to skončí na tom, že zkrátka a dobře nemám dost peněz na uskutečnění svého nějakého snu, nějakého přání. To je realita. A vždycky tam bude to napětí mezi tím, co bych si přál, co bych chtěl, a mezi tím, co mohu. Ale Pavel říká: „Je potřeba v sobě tady tu touhu něco dokázat, něco udělat, je potřeba v sobě tu touhu pořád povzbuzovat, nenechat ji umřít, nenechat ji zatlačit tou realitou, těmi obtížemi, nenechat ji zatlačit do pozadí, nenechat ji vyhasnout, pořád se k tomu vracet, pořád ji oživovat. Duch oživuje.

Bratři a sestry, když mluvíme o církvi, říkáme, že církev je organismus. Má to vystihovat takový stav, který by tu měl být. Jsme lidé chybující, jsme lidé nedokonalí. Někdy se nám to daří, někdy se nám to nedaří, to si musíme přiznat. Ale ve středu bude začínat doba postní. Každá vždycky ta nová doba v liturgickém roce je nám výzvou, abychom se právě vrátili zase k těm našim ideálům, abychom si řekli: „Tak já to zase obnovím, já to opráším.“

Mnoho věcí v našem životě děláme pořád dokola. Pořád dokola jíme, pořád dokola spíme, protože to naše tělo potřebuje. Naše duše potřebuje taky pořád dokola obnovu. Potřebujeme začínat. Pavel to neříká proto, aby někomu něco vytýkal, ale říká to proto, aby na to nezapomněli. Duch oživuje, takže nechme se oživovat.

Když to řeknu ještě trošku jinak. Když třeba někdo má jít nakupovat, tak přemýšlí, kam půjde, do kterého obchodu a řekne si: „Tam mají zboží čerstvé.“ Nebo: „Tam to mají staré, tam nepůjdu.“ „Tam je vysoká cena, tam je cena příznivá.“ A takhle hodnotí obchodníka. Stejně tak je to s řemeslníkem: „Ten dělá dobrou práci, ten dělá pěknou práci. Vydrží to, plní termíny, je na jeho slovo spolehnutí. Od něho si to nechám udělat, k němu mám důvěru.“ Takhle hodnotí lidé toho řemeslníka.

Jak hodnotí lidé církev? No dívají se na nás. Dívají se na nás a podle toho, co vidí na nás, hodnotí církev. Takže buďme těmi, kteří nenechávají v sobě umřít ty touhy ducha, ale buďme těmi, kteří je v sobě povzbuzují a snaží se je s Boží pomocí naplnit.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku