Jako Lazarovy sestry

	Jako Lazarovy sestry	13:11
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.59 MB]

Bratři a sestry, my se dnes dostáváme ke třetí takové velké a důležité katechezi, která v církvi je primárně určena těm, kteří se připravují na křest, ale samozřejmě i nám, kteří jsme byli pokřtěni. Když to tak nějak zopakuji: před čtrnácti dny jsme četli o Ježíšovi a samařské ženě. Je to proto, že ta samařská žena poznala svoje chyby, svoje hříchy a litovala jich a byly jí odpuštěny. Křtem jsou nám odpuštěny naše hříchy. Minulou neděli jsme četli o tom, jak Ježíš vlastně dal zrak člověku, kerý před tím nikdy neviděl. Křest nám dává vidět, dává nám schopnost vidět, hodnotit věci, poznávat, co je dobré, co je zlé. No, a teď jsme četli o tom, jak Ježíš vzkřísil Lazara, jak mu vrátil život. Křest nám dává život, především naši duši. Křest nám dává to, čemu se říká život věčný. Ježíš tady mluví o životě věčném. Ten problém těch, kteří jsou kolem něho, je v tom, že oni právě mluví o životě tady pouze na zemi. Takže Ježíš něco říká, oni odpovídají nějak jinak, a je z toho tak nějak vidět, že jak se říká, jeden o voze a druhý o koze.

Ten příběh je o Ježíšovi, o Lazarovi, o jeho sestrách i o Židech, kteří tam přišli. Ale je to příběh také o každém z nás. A my teď musíme hledat, kde jsme, kde většina z nás je. Jaké je moje místo v tomto příběhu, kam se tam zařadím? Jsem Ježíšem? To asi ne. Jsem Lazarem? To taky ne, protože my jsme ještě živí, žijeme na téhle zemi. Kým tedy jsme? No, jsme Lazarovy sestry, především Marta. Marta je člověk, o kterém by se dneska řeklo: „To je realista. To je člověk, který žije oběma nohama na zemi. Nelítá někde v oblacích, ale má smysl pro skutečnost, pro to, co se tady děje.“ Je to ta Marta, které Ježíš před časem musel říct: „Marto, Marto, jsi pečlivá, ale Marie si vybrala lepší úděl.“ Tady v tomhle Ježíš nějak nesnižuje její službu, její zásluhy, ale pouze ji upozorňuje na to, že ta pečlivost nestačí, že je tady ještě něco víc. Že nestačí pro náš duchovní život, abychom pečlivě vykonávali své denní práce, ale že si musíme také dovolit ten přepych, že se posadíme Pánu k nohám, obrazně i doslova, jak to udělala její sestra Marie, a budeme poslouchat.

Takže tato Marta, která přijde k Ježíšovi, tak vlastně hned začne výčitkou: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel.“ Všichni to známe: „Kdyby byl Bůh, tak by s tím něco dělal. Kdyby byl Bůh, tak by se na to nevydržel dívat.“ Ale on se na to nevydržel dívat a on s tím dělá. Ježíš ví, co dělá. Řekl to vlastně apoštolům: „Jsem rád, že jsem tam nebyl, když Lazar zemřel. A nebyl jsem tam proto, abych upevnil vaši víru. Kdybych tam byl, tak bych ho uzdravil a vy byste viděli jeden z mnoha zázraků. Na to už jste skoro zvyklí. Ale já jsem tam nebyl a vy uvidíte, že já jsem Pánem nad životem a smrtí.“ Tohle říká Ježíš učedníkům, tohle říká i nám. Uvědomme si, že poprvé, když Ježíš někoho vzkřísil z mrtvých, byla to dcera Jaira, představeného v synagoze. Ale to se stalo u toho Jaira doma, Ježíš s sebou vzal jenom Petra, Jakuba a Jana. A těm rodičům potom řekl, aby to nikde neříkali. Když vzkřísil mládence z Naimu, toho už nesli v pohřebním průvodu ke hrobu. Píše se tam, že ho potkal tento průvod v bráně města. Jinými slovy už to zase bylo trošku bokem. Tentokrát je u toho mnoho lidí, je to naprosto veřejně a Ježíš se s tím vůbec netají. Jde tam právě o to, že Ježíš chce posílit jejich víru, aby oni, až ho uvidí za pár dnů na kříži, aby si uvědomili: „Aha, to je pořád ten stejný Ježíš. On je teď zbitý, ukřižovaný, bezmocný, ale je to ten stejný Ježíš. On je Pánem nad životem i nad smrtí. A kdyby on nechtěl, tak by ho nic a nikdo na ten kříž nedostal.“ Takže tato výčitka: „Pane, kdybys tu byl,“ vlastně zavání tím: „Pane, Ty se o nás nestaráš.“ A Ježíš říká: „Ale starám. Ale vidím dál, než vidíte vy.“ A říká: „Tvůj bratr vstane.“ A Marta odpovídá tím, co se naučila, řekli bychom, v náboženství: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Jinými slovy: „Ano, to jsme se učili ve škole, ale Pane, to je strašně daleko a kdo ví, jak to bude. Víš, Pane, a mně je smutno teď. Mně můj bratr chybí teď. To je slabá útěcha, to je slabá náplast.“ A Ježíš na to říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, bude žít na věky.“ Mimochodem, tohle se vlastně říká při každém pohřbu, abychom si v okamžiku, kdy se loučíme s někým nám drahým a blízkým, abychom si uvědomili tuhle pravdu, že Ježíš je život. A Ježíš říká: „Vy máte tenhle život, když ve mě věříte.“ Co je zvláštní, je to, že Ježíš používá přítomný čas. Už teď. Ne „budete mít“, ne někdy v budoucnu. Ale „teď ho máte“. Zase, když se vrátím k pohřebním obřadům, tak tam při pohřební mši je vícero možností, jaké modlitby použít, ale je tam jedna velice krásná, která říká asi toto: „Bože, těm, kteří umírají ve spojení s Tebou, život smrtí nekončí, ale mění se.“ O tohle tady jde a v tohle my věříme. Že náš život smrtí nekončí, ale mění se. My už s tím člověkem nemůžeme mluvit, on nemluví s námi, ale my věříme, že jeho život neskončil. Věříme, doufáme. Nemáme jistotu, nemůžeme si to ověřit. Ověřit si to budeme moci, až umře každý z nás. A Ježíš tedy říká: „Já jsem život a vy ve mě musíte věřit. Tahle proměna toho života se uskuteční tenkrát, když ve mě budete věřit.“ To je to klíčové, to je to jádro toho dnešního evangelia. Ježíš toto prohlásil a tím, že probudil Lazara ze smrti, tak dokázal, že má pravdu. Protože samozřejmě je na světě mnoho lidí, kteří něco tvrdí, ale když potom to mají dokázat, tak je to všechno jinak. A oni nemají sílu to dokázat. Kdežto Ježíš napřed něco řekne a pak to dokáže. Na Zelený čtvrtek řekne: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává, toto je moje krev, která se za vás prolévá.“ A na Velký pátek to uskuteční.

To jádro je tedy v tom, že my máme věřit. Co to znamená věřit? To znamená být v kontaktu s Bohem, mít k němu vztah. To neznamená něco odříkat, to neznamená někam chodit, to neznamená o Bohu pouze mluvit nebo dokonce i psát, to znamená mít k němu vztah. Abych to nějak blíž vysvětlil: řekl jsem, že třeba nestačí někam chodit, mám na mysli třeba i do kostela. Znám jednoho pána, který chodí každou neděli na mši svatou, ale je nevěřící. Když se ho ptali, on už je starý a měl s tím za minulého režimu problémy, když se ho v zaměstnání ptali a říkali: „Hele, ty chodíš do kostela, jak to? Jak to jde?“ A on říká: „Já doprovázím svou manželku. V tom není nic jiného.“ Nebo když jsem říkal, že třeba nestačí jenom číst Bibli. Je mnoho lidí, kteří četli Bibli a pak napsali nějaký spis, aby ji vyvrátili. Když budeme mluvit o tom, jestli věřící člověk se modlí, tak tady řekneme: „Ano, ten se modlí.“ Ale nesmíme si pod modlitbou představovat, že jde o to, něco odříkat. Být věřící znamená být v kontaktu s Bohem. Ptát se a poslouchat, co Bůh říká. Jak jsem říkal, když bychom probírali ty jednotlivé výroky, jak byly tady v tom dnešním evangeliu: Ježíš něco říká a ti, kteří jsou kolem něho, si z toho vždycky vzali tak půlku, ať už apoštolové na začátku nebo potom Marta s Marií. Neposlouchali moc dobře, co říká. Oni už měli dopředu nachystané odpovědi a to v žádném vztahu nejde. Víme, i mezi lidmi, když někdo bude už dopředu mít nachystanou odpověď, řešení, tak ten druhý mu řekne: „Hele, ty mě nebereš vážně, ty se mnou nepočítáš a to by takhle nešlo.“ A stejně tak v našem vztahu k Bohu: Bůh nás bere vážně. Jde o to, abychom my brali vážně jeho. Být věřící, to také znamená najít v sobě odvahu, když na to přijde, ve svém životě něco změnit. To je hodně těžké. Čím je člověk starší, tím je zaběhnutější ve svém životě a velice nerad něco mění. Ve víře k tomu máme najít odvahu.

Bratři a sestry, co tedy od nás žádá dnešní evangelium? Žádá od nás, abychom si řekli: „Tak, já chci být věřící, já chci, Bože, budovat tento vztah k Tobě. Bože, já vím o svých chybách, já vím o tom, že to kolikrát zpackám, já vím, že kolikrát se vracím zpět, že kolikrát jdu zleva doprava a zprava doleva, já vím, že kolikrát bloudím, ale já chci jít za Tebou. Já věřím, že Ty jsi moje vzkříšení, můj život. A já chci jít za Tebou, protože vím, že když půjdu kamkoliv jinam, tak to bude cesta, kdy minu cíl, bude to cesta, která vede někam pryč, za nějakým falešným cílem, ale já chci jít za Tebou.“ A bratři a sestry, tohle stačí, protože Bůh potom doplní to, na co my už nestačíme. Tam, kde my právě kulháme, bloudíme, potácíme se, on nás podepře, on nás posílí. Ale to základní rozhodnutí: „Chci jít po téhle cestě, třeba neuměle a se všemi všelijakými oklikami,“ musí udělat každý z nás. Každý z nás by měl dnes říct: „Ježíši, já věřím, že Ty jsi vzkříšení světa, ale hlavně věřím, že Ty jsi moje vzkříšení a že mně chceš dát život, že mně dáváš život na téhle zemi, ale že mi dáváš i život věčný. Já tenhle Tvůj dar chci od Tebe přijmout.“ Amen.