Kolik prstů je potřeba pro manželství?

Tak, moji drazí bratři a sestry, tato mše svatá je vlastně taková dvojí, protože má být pro děti a zároveň pro vás, pro manžele. A tak jsem přemýšlel, jak to udělám s promluvou. Tak jsem si řekl: „Já řeknu dětem jeden takový malý příběh, který možná už znají, nebo doufám, že ho někdy slyšely ve škole, oni o něm budou přemýšlet a pak budu promlouvat k vám. Takže nejprve k vám, děti. Představte si jednu takovou událost:

Ženy chodí k jedné studni nabírat si vodu. Je poledne, svítí velmi silně slunce, a tak ženy jsou unavené. Zase se sešly u té studny. Nabírají vodu z té studny, vytahují ji ven a mezi sebou si povídají. Jedna ta žena říká: „Já mám syna, a kdybyste viděly, jaký ten můj syn je. Ten, když začne zpívat, tak to je něco krásného, to všichni žasnou. To je skutečně velký zpěvák.“ Umíte si to představit? Tak popisuje a vychvaluje svého syna, jaký je krásný zpěvák. Druhá žena, která je u té studny taky, tak se přidá: „I já mám syna. Můj syn sice neumí zpívat jako ten tvůj, žádné árie, žádné opery, ale zase je takovým výborným ve cvičení, v tancování. Prostě ten dokáže krásně tancovat i ten nejkrásnější balet, dělat gymnastiku. Kdybyste ho viděli, jaký je pružný, jaký je to krásný mladík.“ Umíte si představit takového syna? Pak je tam ta třetí žena, třetí maminka, u té sudny, a ta neříká nic. Ty ženy se jí ptají: „A co tvůj syn? Ty máš přeci také syna. Ten neumí nic takového krásného?“ A žena, ta třetí, říká: „Hm, já nevím, můj syn je takový obyčejný.“ Tak si chvíli povídají ještě o jiných věcech a pak se vracejí pomalu domů. Každá z žen má v ruce vědra. A víte, že takové vědro, nebo-li lidově řečeno kýbl, je těžký, že je plný vody, to víte velmi dobře. Takže taky se tato vědra těm ženám pronáší. A najednou jim jdou naproti synové. První syn uvidí maminku a zazpívá něco krásného, árii, tak všichni užasnou, zastaví se, řeknou: „To je krásný hlas! To je krásný tenor!“ A potom si to odzpívá, to svoje, a zase utíká pryč. Pak přijde ten druhý syn, začne skákat, chodit po rukách, dělá tam různé opičky, zatancuje jim kousek nějakého baletu. No, a potom taky si odejde pryč. Všichni žasnou, a syn je pryč. A za chvíli přijde ten třetí syn. Ten neříká nic. Ani nic nezpívá, ani netancuje, nemá žádné střevíce, ale přijde, vezme své mamince vědra a jde domů. S ní. A ženy, jak tam jsou, tak uvidí, že tam je jeden takový stařec. Tam tak stál, a všechno tak pozoroval. Tak se ho zeptají: „Tak co, co říkáš na naše syny? Který je nejlepší? Který se ti líbí?“ Myslí si, tyto ženy, že začne vychvalovat toho syna, který umí hezky zpívat, nebo toho, který krásně umí tancovat. A ten muž, ten starý muž, řekl: „Ne, já jsem viděl jenom jednoho syna.“ Proč to řekl, ten starý muž, že viděl jenom jednoho syna?

Tak a to je otázka pro vás. Ne, ne, ne. Teď musíte přemýšlet, proč to jeden, proč viděl jenom jednoho syna, a co ten jeden syn, který to byl, co dobrého udělal. Tak a teďka budu zase hovořit k vám, drazí rodičové, protože také je to oslava vaše, vašeho manželství.

Vy jste přijali svátost manželství. Svátost manželství je, jako každá svátost, takovým prostředkem ke svatosti. Skrze svátost my dostáváme milosti k tomu, abychom mohli být posvěceni, abychom se stali svatými. Ano, pro nás pro všechny křesťany je to vpočátku křest, ale potom milost tohoto křtu se ještě rozvíjí specifickým způsobem skrze svátost, kterou jste přijali. Tak biřmovanci přijali svátost biřmování. Jistě dostali milost k tomu, aby mohli hlásat evangelium. Vy, kteří jste přijali svátost manželství, jste dostali milost k tomu, abyste se posvětili ve vzájemném vztahu, abyste takto vynikli jako svatí. Tedy svátost je prostředek milosti. Co řekl Pán Ježíš o svátosti manželství? Čteme v Matoušově evangeliu, že Ježíš říká, opakuje, cituje to, co je ve Starém zákoně: „Opustí člověk otce i matku, přilne ke své ženě, a stanou se jedním tělem.“ A pak dodává: „Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje.“ A my se nad touto Ježíšovou větou, kterou říká o svátosti manželství, zamyslíme.

Takže nejprve: „Člověk opustí otce i matku.“ Co to znamená opustit? Opustit vlastně znamená něco zanechat, něčeho se zříci. Když Pán Ježíš povolával učedníky, také po nich chtěl, aby se zřekli. Tak máme Jana, Jakuba, kteří nechávají otce Zebedea na břehu jezera. Tak máme ostatní učedníky, kteří opouštějí. A také známe Ježíšova slova, která říká učedníkům: „Už se nevracej, aby ses rozloučil se svým otcem.“ Nebo říká: „Nevracej se ke svému pluhu – kdo se ohlíží na svůj pluh, není hoden pro Boží království.“ Tedy apoštolové, učedníci Ježíšovy se mají také zříci. Čeho? Starého způsobu života. Ono: „Opustí otce a matku,“ to neznamená pouze tu rodinu, ale znamená to celý takový starý život, staré zvyky, které byly. Prostě opustí a vydá se za Ježíšem. Je to vlastně takové zřeknutí a s zřeknutím je vždycky spojená oběť. Oběť toho, že nastala nová situace, a oběť toho, že něco člověk opouští, nějaké bývalé jistoty. Oběť se latinsky řekne sacrificium a znamená to: sacer je svatý, facere je činit, je to vlastně činit svatým. Takže tím, že také se zříkáme určitých věcí pro větší dobro, tak se posvěcujeme, činíme také manželství svatým. Opustit otce a matku. Řekl jsem: Ano, opustit starý způsob života. Ale nejenom vnějším způsobem, tím, že se člověk třeba odstěhuje na jiné místo, tím, že třeba vymění zaměstnání. Ale opustí také vnitřně – vnitřní závislost na vztazích, které předtím byly, samozřejmě, že v dobrém slova smyslu, protože my máme stále ctít otce i matku. Ale opustí jakousi závislost, protože má přijmout nový způsob života.

„Přijme ženu, aby se stali jedním tělem.“ Tedy dalším krokem je to, že přijmu, přijmu, abychom se stali. Víte, ono opustění toho starého se nemusí dít kvůli ženě. Tady můžou být i jiné motivy. Tak třeba některá žena se může vdát za nějakého muže proto, že muž je bohatý, a bude se mít lepší. Ale to není opuštění v pravém slova smyslu. Jistěže, také to platí i obráceně: i muž si může vzít nějakou bohatou. Nebo jiný způsob, kdy třeba ten muž si vezme mladší, proto, aby mohl s ní se více radovat, aby bylo něco nového. Ale je to opustění v tom pravém slova smyslu? Není. To je vlastně jen jakési klamání. Ano, člověk něco změní, ale udělá to pro svoje dobro. Ne pro dobro toho druhého. A v manželství přeci každý manžel, každý druh by měl hledat štěstí toho druhého. Mělo by se stávat takovou stále větší jistotou, že moje štěstí je právě v tom štěstí druhého, že moje radost je v radosti toho druhého, ne v radosti mé. Manželé, kteří milují ze sobectví, nebo i snoubenci, tak jsou ve velikém nebezpečí, že opustí tento vztah. Protože pro své sobectví najdou za nějaký čas někoho výhodnějšího pro svůj vztah. Jestliže člověk miluje toho druhého pro to, že třeba je takový, jaký je, a protože ho má skutečně rád, tak dokáže nést i slabosti, které ten člověk má. I třeba hříchy. I prohřešky proti manželské lásce. Tady je důležité, aby člověk to, co opustí, opustil kvůli partnerovi, kvůli lásce k tomu partnerovi. Ne kvůli jiným věcem. Víte, někdy se říká, že se, mezi lidmi, že se někdo bere. Je to takové to manželství, já tomu říkám, manželství z Berouna. Oni se jenom berou, a to je málo, to nestačí. Oni se také musí dát. A právě do té míry, do které člověk dokáže se odevzdat, do té míry druhého může také přijmout. V tom je dokonalost této svátosti. Čím více, intenzivněji, hlouběji se člověk odevzdává, a přijímá, tím také tento vztah je stále hlubší. Jestliže člověk se nedokáže odevzdat se vším, co má, co třeba cítí, tak narůstá, prohlubuje se stále větší propast, distanc mezi nimi. Tedy, máte se navzájem přijmout, abyste se skrze tuto svátost mohli posvětit, být svatější. Abyste se potom také mohli stát jedním tělem.

Kdysi jsem se také ptal: „Kolik prstů je potřeba pro manželství?“ Jeden odpověděl: „Prý jeden. Proč já hlupák jsem se ženil...“ Ne, myslím si, že pro manželství (je to taková pomůcka, říkám to snoubencům) je potřeba nejméně pět prstů na ruce, které nám mohou mnohé říci. Palec, jako prst takový nejsilnější, to je ten slib, který jste si dali – úctu, lásku, věrnost. To je palec, který to drží. Ukazováček, který se používá při výchově: „Ty, ty, ty.“ To, co je důležité, nám připomíná tento prst. To, co je důležité pro manželství, je výchova. Třetí prst, který je nejvyšší, prostředníček, ten nám připomíná a říká o vztahu k Bohu. Že Bůh je ten, pro kterého se posvěcujeme. Že Bůh je ten, který garantuje naše manželství, protože on vzal vážně naši smlouvu. Je to také ten, kdo má být na první místě v manželství. To je ten prostřední prst. Pak je to prst, na kterém nosíte prsten, ten říká: mít k sobě úctu, věrnost, stále snášet společně dobré i zlé přes všechny překážky, být vytrvalý a stálý, umět někdy také zadržet jazyk, když nás něco třeba rozčiluje a rádi bychom to oplatili, hned. A malíček? Ten říká: zůstat si věrní i v těch posledních chvílích, i tehdy, když děti třeba z domu odejdou, když se mnoho věcí změní, když třeba na stáří někdo onemocní z vás, i tehdy zůstat věrní. Tak těchto pět prstů jedné ruky nám může velmi pomoci k tomu, abychom si ty základní zásady zapamatovali.

Také se někdy říká, a věřím tomu, že to je s humorem, že žena je takovým krkem, který hýbe s tou hlavou. Ale myslím si, když žena je krkem, který hýbe s hlavou, tak ta hlava je akorát na klobouk. A vy přeci, drahé ženy, jste si nechtěly vzít své manžele jenom jako nějaké kavalíry, kteří mají tu hlavu jenom na ten klobouk. Vy jste si je přeci vzaly také proto, aby vás ochraňovali a vedli. Když se zamyslíte nad tím, co vlastně je hlava, co dělá, že hlava má oči, že muž má mít také oči na své ženě, ne na jiné, na své ženě. A co dělá oko? Mrká. A kolikrát, třeba za minutu. I muž má takto vzpomenout na svoji ženu, jako to oko mrká. Hlava má také uši, on má naslouchat své ženě. Nejprve naslouchat, než něco přikazovat. A hlava má také jistě nos, to znamená, to je to, co člověka vede správně. A, moji drazí muži, žena chce být vedená, ne svedená. A tak posvěťte vy stále svoje manželství. Víte, když jsem byl v Křižanově, tak mnohokrát jsem viděl, že přišli do chrámu ke svaté Zdislavě manželé i s celou rodinou a modlili se tam. Někdy mě to velmi překvapilo a přiznám se, že i dojalo, když tam společně klečeli. Je třeba se za manželství také modlit. Rodina je taková malá církev, malý kostel, malý chrám. Statistika, která už je starší, v r. 83, tak kromě jiných údajů (byla dělána v Americe), se zjistilo, že pouze jedno manželství ze 40000 manželství se rozvádí – z těch, ve kterých se manželé společně modlí. Jak je to málo. A přitom, kolik máme, třeba i mezi blízkými, právě těchto rozpadlých manželství. Něco se zapomnělo. My chceme jít za Pánem, a při vaší obnově slibů také prosit za ty, kterým jejich manželství jakýmkoliv způsobem ztroskotalo. Ať to bylo vinou jejich či vinou druhých. Prosme a modleme se za svatá manželství.

A co vy děti? Nezapomněly jste na moji otázku? Tak proč ten stařec řekl, že viděl jenom jednoho syna?
„Protože té matce pomohl.“
Ano, protože té mamince, matce pomohl. Správně jsi to řekla. A vy máte být jací? Jako ti synové první, kteří umí sice hezky zpívat a tancovat, ale více už nedokáží, a nebo jako ten třetí syn? Tak, kdo mi to řekne?
„Jako ten třetí syn.“
Jako ten třetí syn, správně. Samozřejmě, že to neznamená, že se nemáte učit zpívat nebo hezky tancovat, ale chce se tím říct, že nemáte zapomenout na to hlavní: mít své rodiče rádi. A co myslíte, jak můžete mít své rodiče rádi? Tak to už je těžká otázka. Věděl by někdo? „Že jim máme pomáhat, třeba když jsou staří, tak se za ně modlit, aby nebyli nemocní.“ Dobře, takže pomáhat jim a modlit se za ně. Správně. Takže vidím, že máte své rodiče skutečně rádi.