Kam jdeme?

Moji drazí, bratři a sestry. Tak jsem si říkal: začnu otázkou. Co očekáváme? Co hledáme? Kam jdeme? Proč jdeme za Ježíšem? Tolik otázek najednou, ale vlastně je to jedna otázka velmi podobná té žádosti, kterou řekla matka synů Zebedeových, Jana a Jakuba, kterého oslavujeme právě dnes. Jejich maminka chtěla pěkné místo svých synů, to není nic špatného, mít hezké místo. Ale vlastně si to dost dobře nedokázala domyslet, co to znamená mít krásné místo v blízkosti Ježíše. Ale i její synové a zřejmě i ostatní apoštolové to dost dobře nedomysleli. I když viděli tolik zázraků, které Ježíš učinil, i když slyšeli tolik krásných slov, které Ježíš řekl, tak přesto nerozuměli. A snad, možná, my jsme v podobné situaci. Slyšeli jsme mnoho kázání, viděli jsme snad i krásné věci, které učinil Bůh. Chodíme do krásných kostelů, které udělali lidé z lásky k Bohu. Je to svědectví víry, všechny tyto věci. Ale ta otázka v našem srdci může zůstat nezodpovězená. Proč? Za co? A kam? Kam jdeme? Co žádáme? Co, Pane, ty nám můžeš nabídnout? Ježíš řekl, že tam kde je on, bude i jeho služebník. Tam kde je on? A kde byl Ježíš? Ježíš šel, aby připravil cestu spásy. Ježíš šel, aby otevřel nebeské království. Ježíš byl ten, který byl zrnem, jež padlo do země, zrnem jež mělo odumřít, a také odumřelo, a přineslo věčný užitek. To je cesta, kterou nám nabídl Ježíš. A proto on se jich zeptal: „Můžete pít ten kalich? Jste toho schopni? Vůbec to, o co vy žádáte? Jste nastaveni, máte dostatek sil k tomu, abyste došli do toho cíle?“ A oni říkají: „Můžeme.“ Víte, jak je to krásné. Uvědomovali si svoji slabost. Myslím, že někdy až velmi mnoho si uvědomovali, že jsou i jako apoštolové slabí. Několikrát je, jak máme napsáno v evangeliu, Ježíš napomenul. Ale přesto jejich touha byla větší než jejich slabost. Bohužel, zdá se mi, že někdy my lpíme na tom duchovním životě právě proto, že ta naše slabost přetrumfne naši touhu. Touha je tedy to, co nás má vést za Pánem. Ale máme-li po něčem toužit, musíme to logicky milovat. Pokud člověk netouží, nemiluje, a nesměřuje k tomu, k čemu si nějak tak ustanovil, pokud člověk nemiluje, nevidí cíl svého života. Pokud člověk nemiluje, nevidí cíl své lásky. Pokud člověk nemiluje, nemá poznání svého života a nemá poznání svého Boha. Pouze ten, kdo je milován, může být poznán. A ten, kdo je poznán, poznává, že může chodit, že je otevřený v srdci milovaného, a proto z něho čerpá ty největší poklady.

Ježíš je poklad, jeho spása je poklad. My ten poklad musíme najít, a co víc, musíme všechno prodat, proto abychom získali tento poklad, a co víc, musíme se, když získáme tento poklad, posvětit, protože tento poklad je třeba udržovat, a pro tento poklad musíme být hodni. Ježíš jistěže také při tom rozhovoru vnímal tu neschopnost apoštolů a učedníků. Ale přesto jim řekl: „Ano, můj kalich pít budete.“ On, náš Pán, nás může uschopnit, a pouze jenom on nás může uschopnit k tomu, abychom ho milovali. Jen On nám může dát tuto Boží lásku, jejíž zárodek jsme přijali ve křtu, jen On může otevřít naše srdce, abychom k němu šli. Ale pouze člověk, jež je svobodný, může milovat. Nesvobodný nemiluje, to není možné. Stvoření, které učinil Bůh, dělá všechno to, co Bůh mu dal do přirozenosti. Ptáci se množí, řeky tečou, hvězdy krouží. Ale o nich neříkáme, že milují Boha. Oni to dělají proto, protože musí, podle zákona. Člověk je však stvořen člověkem svobodným, a jeho svoboda mu umožňuje milovat. A natolik, nakolik je člověk svobodný, natolik může milovat. A co je to, co svazuje naši svobodu? To je malomocenství naší duše, kterému říkáme hřích. Tedy, jestliže člověk žije v hříchu, nebo snad udělal kompromis s hříchem, nebo snad udělal kompromis se svojí slabostí, jestli si řekl: „Ono to nemá cenu, po něčem více toužit,“ jestli snad začal pochybovat o tom, že Ježíš stačí pro život, že jenom on stačí pro život, je jasné, že jeho láska je ještě velmi malá. Možná, že stojí jenom u zalíbení, ale je také jasné, že jeho láska je jednak malá k Bohu, ale také ke svým bližním. Dokonce i k těm nejbližším. Apoštolové se vydali za Ježíšem, po jeho cestě. „Kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ Ježíš byl na kříži, i apoštolové svým způsobem byli na kříži. Všichni pro něho umřeli. Kromě jednoho, apoštola Jana, což bylo Pánem předpovězeno. Byli tam, kde je on. Byli na cestě, kde je on. A oni tuto cestu spásy také připravovali pro ostatní. Když tady máme obraz svatého Jakuba...

Máme ho tady vůbec? Víte to, děti? Kde je, Honzo? Tam. A co tam svatý Jakub dělá? Prodává jízdenky, třeba na metro? Ještě nebylo, tak na autobus? Nebo na loď, na projížďku po Genezaretském jezeru, aby ukázal všem turistům a poutníkům, kde se tady Ježíš plavil po tom jezeře, na které lodi se plavil? Nebo, co vlastně dělá tam apoštol Jakub? Možná, že jste si toho nevšimli, ale já vám pomohu. Když se podíváte na to, kdo je kolem apoštola Jakuba, kdo tam tak stojí? Kdo tam jsou? Jsou tam zvířata? Lidi! Výborně, víme alespoň, že to jsou lidi. Správně. A jsou tam lidi různí. Je tam maminka s dítětem, je tam starší žena, starší pán, je tam nějaký nemocný člověk, který je zřejmě odhalený, jak to tam vidíme, skoro nahý, jsou tam ostatní, i nějací bohatší, kteří jsou lépe oblečeni, prostě jsou to všichni lidi, asi, tehdejší společnosti, která byla. Co ten Jakub vlastně dělá? Říká jim: „Stop!“? Vypráví o Ježíši! Výborně.

Vidíte, Jakub vypráví o Ježíši, to znamená zvěstuje slovo Boží. Říká to, co mu řekl Pán, říká to, co mu Pán řekl v tichosti a v ústraní jeho srdce, a nyní to mluví nahlas. Odhaluje jim toto tajemství, on jim říká: „My jsme byli také slabí, my jsme byli také bláhoví, my jsme si mysleli, že také budeme mít nějaké teplé místo v tom Božím království, my jsme měli různé představy o tom, jak to bude, jak třeba budeme ostatní dirigovat, jak tomu budeme vládnout, jak Ježíš nám dá žezlo, kolik budeme mít zlata, kolik budeme mít stříbra,“ on říká: „Takoví jsme také byli, ale Ježíš nás z toho uzdravil, on nám ukázal realitu Boží, on nám ukázal realitu Otce.“ A to jim říká: „On nám ukázal, že on jediný je spása, on nám řekl, že všechno, co ztratíte na této zemi, získáte jednou v nebi, on nám řekl, že jestliže všechno neopustíme a nepůjdeme za ním, tak ztratíme všechno. On nám řekl, že poklad, který máme získat, je dostačující pro celý život a pro celé nebe. Ale on nám také řekl, že ten poklad, kterým je on, semeno, jež padlo do země a odumřelo pro naši spásu, že tento poklad je pro lidi těžko snesitelný a že po něm netouží nebo ho častokrát odmítají, protože ho nepoznávají. Není jako zlato nebo stříbro nebo jako drahokamy. Je to poklad, pro který musíme častokrát nést i různá soužení, i ústrky, i výsměchy. Ale je to poklad pravý, není to pozlátko.“ Snad toto všechno jim apoštol Jakub řekl. Vždyť v tom druhém čtení jsme to tak krásně slyšeli, když to píše apoštol Pavel: „Býváme bezradní, ale ne zoufalí.“ Ano, v tom lidském způsobu jsme bezradní. „Nevíme, kudy kam,“ říká apoštol. „Ale nejsme zoufalí, protože Pán je s námi. A on zvítězil nade vším. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Jak jsou to krásná slova naděje a útěchy. Prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby Ježíšův život byl patrný na našem těle. Prožíváme umírání, aby život byl patrný. Vlastně umíráme pro vás, jako Ježíš umřel pro vás, abyste vy žili. A v nás pracuje smrt, ve vás však život.“ To jsou slova apoštolů. To jsou první z těch, kteří šli za Ježíšem, to jsou ti, jež nám dali příklad, to jsou ti, po jejichž stopách máme také jít.

A Ježíš na závěr toho evangelia, které jsme slyšeli, říká: „Je veliký ten, kdo je služebníkem, je největší ten, kdo je otrokem.“ Tohle vyjádření jde naprosto proti logice světa. Jak může ten, kdo slouží, být první? A dokonce ten, kdo se vydá za otroka, být největší? Je to vůbec možné? Je to možné! Protože slovo Boží je pravda. Proto je to možné. A Bůh nemůže ze své podstaty lhát. Proto je to pravda. „Kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ Vy jste tady viděli služebníka Božího Otce Stanislava. V něm také pracovala před vašima očima smrt. Ale on pro vás získával život. On se nestavěl jako první, ale byl služebníkem. On viděl velikost ve velikosti Krista, ne ve velikosti sebe. Možná, že jste to období od pohřbu, na jaře, měli o hodně věcech přemýšlet. Možná, že vám přišlo na um mnoho otázek. Jak o těch technických, co bude, jak to bude, tak potom i o těch duchovních, proč je to tak. Proč je to tak? Protože jsme někdy málo svatí, proto je to tak. Proto jsou takové slabosti, protože málo usilujeme o to, abychom byli svatí. Vidíte, a svatost se zdá jako úplně něco přirozeného. Když jste se dívali na Otce Stanislava, tak vám to snad nikdy nepřipadlo, že je to něco mimořádného. Ale svatost je taková. Maminka, když je v rodině a stará se o své děti pečlivě, a modlí se za ně a trpí za ně, když se za ně obětuje, tak se to zdá jako věc úplně normální. Apoštolové také neměli zvláštní šaty, ale ta svatost Boží je skrytá, je uvitř, je to semeno, které vyroste. Neukazuje se navenek. Ano, u apoštolů to bylo poznat, udělali zázraky viditelné, Bůh to tak chtěl, aby byla tato viditelné znamení. Ale cožpak ten, co vás tady vedl přes dvacet let, neudělal zázraky ve vaších duších? Jsou zázraky, které nejsou vidět, ale přesto jsou.

Zdá se mi, že už mluvím trochu dlouho, všímám si, že už jste takoví neklidní. Tak zase vás trošku zklidním. Protože slovo Boží je bohaté a kdo miluje Pána Boha, tak by mohl slovo Boží číst stále a stále by mu mohlo dávat radost. To znamená, mohli bychom tady být a kázat třeba tři hodiny. Jakub, když kázal, všichni ho poslouchali, protože viděli svědka víry. Proto mu mohli naslouchat tak dlouho. Když nevidíme svědka víry před našima očima, tak je nám všechno dlouhé. Když naše nitro nerezonuje se slovem Božím, tak je nám to dlouhé. Měli bychom se ptát, víte jako třeba někde jinde, kde jsem udělal zkušenost: „A řekněte nám ještě! Řekni nám ještě! A ukaž nám ještě!“ Když jsem v těch jižních krajích, tak tam jsou ti lidé... neříkám, že je to lepší nebo horší, ale aspoň je to nějaký projev... ti lidé jsou někdy takoví živí, zatleskají: „Výborně!“ Když člověk něco řekne, tak je to dobré. Je křest, vyjádří to, někdy doplní toho kněze. My jsme jiná přirozenost, není nám to vlastní a museli bychom se do toho nutit. Ale můžeme tak vnitřně s tím souznít, člověk, když to dělají, tak vidí, jestli vůbec ho poslouchají ti lidé. Nebo jestli vůbec má třeba kázat. Tak já doufám, že, i když by bylo proti vaší přirozenosti, abyste něco takového dělali, jak jsem říkal, co dělají Italové nebo jiné národy, že jste poslouchali. Že vám něco zůstalo v srdci a že také to, co vám tam zůstalo, jen tak nepošlapete, nenecháte zarůst trním, ale budete jako krásnou a to nejdražší květinu ochraňovat ve svém srdci, zalévat svojí modlitbou. Amen.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Dej mi chápavé srdce

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.07.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 3,5.7-12; 2. čtení Řím 8,28-30; evangelium Mt 13,44-52;

Dej mi chápavé srdce

6:50

---

Objevit, přijmout, předávat dál

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.07.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 3,5.7-12; 2. čtení Řím 8,28-30; evangelium Mt 13,44-52;

Objevit, přijmout, předávat dál

10:49

Bratři a sestry, pro dnešní slavnost svatého Jakuba – u nás je to slavnost, jinak je to svátek – jsme nevzali ty texty, které čteme každý rok, ale vzali jsme texty normálně z neděle. Říkal jsem si, že jednak ty texty, které slýcháváme každý rok, tak že už je známe, a že bude jakýmsi osvěžením vzít nedělní čtení, protože jsou to čtení, která jsou velmi příhodná pro dobu, pro situaci, kterou prožíváme.    Více...

---

Prosme tak jako Šalamoun o vnímavé a otevřené srdce

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.07.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
17. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 3,5.7-12; 2. čtení Řím 8,28-30; evangelium Mt 13,44-52;

	Prosme tak jako Šalamoun o vnímavé a otevřené srdce	13:23
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.92 MB]

Bratři a sestry, slyšeli jsme poslední čtyři podobenství o Božím království, spíš se tomu říká paraboly. Podobenství je delší, má nějaký příběh. Toto byly takové čtyři krátké příklady, které popisují zase některé aspekty Božího království.    Více...