Mariina otevřenost

„Všichni budou pro svoje spojení s Kristem povoláni k životu, ale každý v tom pořadí, jaké mu patří. Na prvním místě Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijede.“ Tolik svatý Pavel v tom prvním čtení, které jsme dnes slyšeli. Mezi těmi, kteří jsou Kristovi, kteří patří Kristu, je jedna osoba, která je takovou tou jedinečnou a neopakovatelnou, a to jeho matka. Ta, která ho zrodila jako člověka, která s ním žila, která s ním sdílela každodenní život, modlitbu, a především ta, která stála pod jeho křížem. V jejím případě nečekal Kristus na svůj druhý příchod, aby ji přijal do své slávy. Učinil to hned a nedovolil, aby její tělo podlehlo porušení. V antifonním žalmu jsme zpívali: „Královna stojí po Tvé pravici ve zlatém rouchu.“ Toto vyznává a slaví církev už od prvních staletí. Ale ta dnešní slavnost je ještě, můžeme říct, slavnostnější nebo významnější od 1. listopadu 1950, kdy papež Pius XII. vyhlásil toto tajemství jako dogma víry. My nevíme přesně podrobnosti o vzkříšení, my nevíme jak a kde žije ve svém těle Kristus, a tím méně to víme o Marii. Víme pouze, že je u Pána, že je ve slávě. „Co ani oko nevidělo, co ani ucho neslyšelo, co si lidská mysl nedokáže představit, to Bůh připravil těm, kteří ho milují, kteří jsou jeho.“ Tedy Maria má podíl na Kristově vzkříšení a vítězství, to je jádro tajemství, které dnes slavíme, které dnes rozjímáme. My bychom se mohli zastavit u toho, co nám říká tato slavnost o Marii, o její velikosti, o její slávě, o moci její přímluvy. A nebo se také můžeme zastavit u toho, co toto tajemství znamená pro nás, pro každého z nás, co znamená pro církev. Oboje je přítomné v dnešní liturgii a oboje je důležité. Ale jistě pro nás důležitější je to, co tato slavnost znamená konkrétně pro každého z nás. A tedy, co nám může říct, to tajemství Mariina nanebevzetí. Také Maria je, i když jiným způsobem než Kristus, prvotinou. Prvotinou vzkříšení a počátkem církve. Na ní jako by Bůh ukázal jako na takovém náčrtku, na takovém modelu, co nakonec bude celá církev. V tomto nám má Maria zářit jako takový zdroj naděje a útěchy pro nás, kteří jsme ještě na cestě, kteří putujeme k cíli. Ona už v cíli je. Ale vlastně celá církev má být neposkvrněná a má být na konci časů svatá, v plnosti, má být nanebevzatá, v Boží slávě. Ten úryvek z prvního čtení, z Apokalypsy, jistě mluví o Marii, ale mluví také o celé církvi, která je tou ženou oděnou sluncem, novým Jeruzalémem, který je shromážděný kolem Božího trůnu. Na Marii jako by Bůh chtěl ukázat velikost a moc vykoupení, to jak může být stvoření dotvořováno až do té konečné podoby. Ukazuje nám cíl. Maria nás na této cestě, k tomuto cíli, provází. Ukazuje nám cestu. Můžeme v jejím životě vidět takové dvě skutečnosti. Její život je setkání toho Božího a toho lidského. Na jedné straně velké Boží obdarování, „moc Nejvyššího tě zastíní,“ a na druhé straně její víra, její otevřenost a její připravenost. Ona věří, ona odpovídá Pánu, přijímá Boží pozvání ke spolupráci: „Ať se mi stane podle Tvého slova.“ A právě v tomto setkání toho Božího, Boží moci, a lidské odpovědi, je zdroj života, zdroj plodnosti, cesta k cíli. A toto je cesta, na kterou jsme i my zváni, každý z nás, a ta Mariina přítomnost v cíli má být pro nás povzbuzením.

V dnešním úryvku evangelia jsme slyšeli Mariin chvalozpěv, Magnificat. To je Mariina píseň, kterou zpívá, kterou chválí Boha, ale to nemá být jenom její píseň, to má být píseň celé církve, každého z nás. Ona ji zpívá jako takový předzpěv, jako takovou antifonu, ke které se máme přidat my všichni, celá církev, a máme ji zpívat sborově, vícehlase. A nemáme ji zpívat jenom svými slovy, ale svým životem. „Velebí má duše Hospodina, neboť mi učinil veliké věci ten, který je mocný.“ Maria chválí Boha za to všechno, co vykonal v jejím životě. Za to, že se v jejím životě projevila Boží moc, za všechny ty dary, které od Boha dostává. A my všichni máme děkovat za všechno to, co od Boha dostáváme, mnohdy za to, co nevnímáme, co nevidíme, co bereme jako samozřejmé nebo jako svoji zásluhu. My jsme zváni poznávat to, co od Boha dostáváme, a za to děkovat. Vlastně scházíme se ke slavení eucharistie, to znamená díkuvzdání; my se máme přidat k tomuto chvalozpěvu, máme děkovat za to, co Bůh koná v našem životě, v životě církve. Jak se projevuje Boží moc? „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný.“ Maria velebí Boha a vyznává, že je to On, kdo vzhlédl na ni, na nepatrnou služebnici; v postoji otevřenosti a v postoji pokory. Staví se v pravdě před svým Bohem, uznává, co před Bohem je, je stvoření. A ta vzdálenost mezi Bohem a mezi stvořením ji neodhání, protože tato vzdálenost je vyplněna také Božím milosrdenstvím. „Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení.“ Boží láska, Boží shovívavost, Boží milosrdenství. A to je pozvání pro nás, protože my bychom mohli být v pokušení říci: „No dobře, slavíme Marii, jenomže ona je jiná, ona je veliká, ona je svatá, jiná než já.“ Ale my jsme zváni k tomu zpívat to stejné, co ona. „Vzhlédl na svou nepatrnou služebnici.“ Bůh počítá s naší slabostí a s naší hříšností, s naším klopýtáním, s naší nevěrností tomu poslání, které nám svěřuje Bůh. Počítá s tím. Chce to spolu s námi překonávat těmi dary jeho milosti. Je větší. „Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení.“ Tedy otevřenost a pokora. Pokora, to znamená stát v pravdě před svým Bohem, před sebou samým i před druhými.

„Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu, bohaté propustil s prázdnou.“ To jsou právě ti, kteří nemají tuto otevřenost, to jsou ti, kteří nestojí takto v pravdě, v pokoře. Ti bohatí, to nejsou jen bohatí majetkem, to jsou ti, kteří jsou spokojeni sami se sebou, spokojeni se svým chováním, spokojeni se svou pozicí, které dosáhli. To jsou ti, kteří od Boha nic neočekávají, ti, kteří počítají jenom sami se sebou. To jsou ti, kteří nejsou otevření. Ti na konci budou propuštěni s prázdnou, ti se na konci minou s tím cílem, ke kterému měli směřovat. Ale „hladové Bůh nasytil dobrými věcmi“. Ti hladoví, to jsou opravdu ti, kteří jsou v nouzi, ti, kterým něco podstatného chybí, a to jsou v první řadě ti, kteří jsou otevřeni vůči Bohu, ti, kteří od Boha něco očekávají, ti, kteří mají oči i své srdce v touze nasměrovány, obráceny k Bohu, kteří mají důvěru v něj. A my se můžeme ptát, jestli jsme také v tomto postoji. Co vlastně od Boha očekávám v plnosti? Co je vlastně tedy cílem mého života? Kam vlastně směřuji? Co je to nejdůležitější, co od něj očekávám? A co od něj očekávám dnes, v tomto okamžiku, v tomto našem slavení, v této mši svaté? Co je tím, co mi může nabídnout, co mi chce dát? A očekávám to, co on mi chce dát? Hledám to, co mi chce dát? Hledám to, k čemu mě zve? Jsem vůči tomuto pozvání, vůči této jeho vůli, otevřený tak, jako Maria? Pokud máme tento postoj, pokud jsme takto hladoví vůči Bohu, potom i v našem životě Bůh může konat velké věci. Potom i v našem životě se může projevit Boží moc, potom i náš život, náš konkrétní život, naše vztahy, to kde jsme, kde pracujeme, se může začít měnit. Svatý Ambrož vyzývá: „Nechť každý člověk má Mariinu duši, aby chválila Boha.“ Nechť každý člověk má Mariina ducha, aby se z Boha radoval. Abychom nalezli radost v tom, který nám přinesl spásu. Kéž se učíme zaujímat tento postoj, být v tomto Marii podobní. V této jeho oslavě a chvále, ke které jsme povoláni, této spolupráce s Bohem, jeho milosti, ke které jsme pozváni a povoláni. My můžeme říci, že nemáme takovou víru, nemáme takovou otevřenost, nemáme takovou pokoru, jakou měla Maria. Ale o to můžeme Boha prosit. Prosba, to je už ta otevřenost vůči Božímu obdarování. A potom, tak jako starozákonní Ester, která byla povolána do královského paláce, nezapomněla na ohrožený izraelský lid, ale u mocného krále se za něj přimlouvá, tak vlastně i Maria, když je uvedena do královské slávy, nezapomíná na svůj lid, přimlouvá se za nás. A může nám i vyprosit stejnou víru, jakou měla ona, stejnou pokoru a otevřenost, jakou měla ona. Kéž jsme tedy otevřeni vůči Božím darům a kéž se Boží moc projeví i v životě každého z nás. Kéž se tak stane.