Rubrika
HomilieO utrpení
Mons. Josef Šindar, děkan tišnovský
01.09.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Prosím vás, sestry a bratři, kdo se může divit tomu Petrovi, nyní už uznávanému mluvčímu dvanácti apoštolů? Kdo se může divit, že tomu, co slyší, nemůže Petr rozumět? Že bere toho Mistra stranou, aby mu ty jeho názory, aby mu ty jeho řeči, depresivní a deprimující, rozmluvil. Vždyť oni všichni prožili krásné chvíle. A slyšeli jsme v neděli před týdnem, že on vyslovil to, co všichni vlastně tušili. A byl také příslušně pochválen, byl vyznamenán, byl také jmenován prvním papežem, protože vyznal, že jejich Mistr je celým národem, ba lidstvem, očekávaným Mesiášem. A najednou takové řeči, takové řeči! Že v Jeruzalémě bude trpět, že tam bude zabit a třetího dne vzkříšen. No to byla přece velice studená sprcha na to očekávání slávy a úspěchu. Nedivme se, že ten Petr bere Mistra stranou, bokem, a velice taktně mu domlouvá. „Bůh uchovej Pane, to se ti nestane. Prosím Tě, vždyť Ty přece poroučíš větru i moři, vždyť ty jsi ten, který si víš rady s nemocnými, ty je uzdravuješ. Ty dovedeš rozmnožit chleby, kam se hneš, všude se za Tebou zástupy jenom hrnou. Ne, ne, ty povedeš k vítězství, ty se ujmeš toho vedoucího postavení v tom osvobozovacím boji, ty obnovíš království Izraele.“ A jak byl za tu svoji první intervenci vyznamenán, tak teď je víc než tvrdě odmítnut. „Jdi mi z očí ty satane, ty pohoršuješ, ty pokoušíš! Člověče, vždyť ty nemáš vůbec na mysli věci božské, ale lidské.“
Ano, jak je to lidské, sestry a bratři, udělat ve světě pořádek, zavést spravedlnost, slíbit věčný mír. Jaký je to sen, jaká to je utopie. K tomu se nabízejí mnozí. „Jenom, když nám k tomu dáte moc. Jenom, když nám projevíte důvěru, uvidíte, jak my s tím vším zatočíme.“ Náš básník, mladý, krásný muž Jiří Wolker napsal: „Když se sen zabíjí, mnoho krve teče.“ A tak krev teče od počátku lidských dějin, a možná, že v naší přítomnosti, v našich dnech, ještě víc, než kdy jindy. A jestli se někomu zdá, že ve světě těch mrtvol přibývá, že je jich příliš, no tak je potom proti míru, je proti osvobození, nerozumí současné politice světové a podobně. Domnívám se, že o tom všem Pán Ježíš věděl, ale on nebude prolévat krev druhých, aby jim diktoval, nebo třeba nějak úspěšně propagandisticky namlouval, jak jsou a jak budou šťastni. On půjde a povede své věrné cestou, kterou mu ukázal Otec. A jestli ta krev má téci, tak poteče! Ale jeho vlastní! A pro tuto cestu, pro tuto cestu chce získat své učedníky bez jakéhokoliv malování a okrášlování. Cesta k tomu opravdovému osvobození člověka a jeho spáse není a nemůže být cestou bez oběti a bez utrpení. „Protože, kdo by chtěl svůj život zachránit, tak ten ho ztratí.“ To je takový paradox lidského údělu. Není nesmyslný a není také beznadějný. Syn člověka, jak se rád Pán Ježíš nazýval, bude kráčet cestou křížovou a dá svůj život za přátele. A ten přijde jednou se svými anděly ve slávě Otce a tehdy všechno dá do pořádku. Tehdy každému odplatí podle jeho jednání. A proto, „kdo chce za mnou přijít“, tak tedy s křížem. „Vezmi svůj kříž na sebe, zapři se a následuj mě.“
Milí přátelé, pokusme se ještě jednou o tu upřímnost. Poznáváme se v tom Petrovi? Má před očima věci lidské, zrovna tak a právě jako my. My jsme v pokušení, abychom se vyhýbali utrpení. Také druzí, aby ho neměli, my ho nechceme vidět, nevíme, co si máme počít s těmi, kteří mají nějaké trápení. Nevíme, co si máme počít s lidmi, kteří jsou staří, kteří jsou neproduktivní, kteří jsou nemocní, kteří jsou zmrzačení, s těmi, kteří jsou duševně choří. Však víte, co je za dohadování o euthanazii. Někteří ze „soucitu“, prý, by chtěli přerušit jejich utrpení, skončit tento smutný nebo méněcenný život. A to nemluvíme o utrpení vlastním, protože my sami se chceme za každou cenu vyhnout kdejakému utrpení, ba dokonce jenom nějakému nepohodlí. A není utrpení opravdu opak všeho, po čem člověk touží? Není divu, jenomže bolest k člověku patří, Pán Ježíš přece netvrdí, že utrpení činí člověka šťastným. To by byl přece čirý masochismus. Ale učí nás, že bolest nemusí být v životě zrovna a právě to nejhorší. Vždyť to přece také platí i v tom přirozeném řádu věcí, který poznáváme a který také velice evidentně zakoušíme. Maminky berou na sebe velice ochotně porodní bolesti, dnes i za přítomnosti mladých otců, aby se tím více mohli radovat z narození dítěte. Platíme bolestné, a někdy drahé operace, jenom abychom získali ztracené zdraví. Bereme na sebe všelijaké útrapy, nepohodlí cesty, abychom mohli dosáhnout vytouženého cíle. Utrpení se dá lidsky snášet, jistě, ale jen tenkrát, když víme, proč trpíme. Že je to k něčemu, že je to k něčemu dobré. Ten Pán Ježíš nám neříká dnes, že máme to utrpení vyhledávat, ani on se nějak lehkomyslně nehnal do Jeruzaléma, skrýval se, dokonce nějaký čas za Jordánem, až mu to jeho příbuzní vytýkali. Ale potom, až přišla jeho hodina, tak řekl vzmužile, ne s nějakou rezignací, odhodlaně: „Pojďme do Jeruzaléma, tam se to všechno dokoná.“ My se dokonce máme a smíme s ním i tváři v tvář utrpení úpěnlivě modlit: „Otče, je-li možno, odejmi tento kalich ode mne.“ Ale pak musíme také umět říci podle jeho vzoru: „Ne má, ale Tvá vůle se staň.“ Měli bychom dokonce, i to je důležité, milí přátelé, my bychom dokonce pamatovat i na utrpení, ke kterému nás zve Ježíš, na utrpení dobrovolné na cestě křížové, po které šel on sám. Utrpení za druhé, utrpení z lásky k druhým. On nás vyzývá, aby když přijde naše hodina, jsme zvládli to pozoruhodné umění zapřít sebe sama, vzali ten kříž a následovali ho. Víte, že bolesti a utrpení se nikdo nevyhneme. Nevyhnou se mu věřící stejně jako ateisté. Ale jako věřící máme jedno velké štěstí, máme štěstí ve vědomí, že ani v tom utrpení nejsme sami. Že nejsme opuštěni. Jdeme cestou, po které šel Pán Ježíš v lásce a oběti. Jdeme za ním a víme, kam tato cesta vede. K čemu vede, kam vede. K naplnění našeho lidského údělu, k dozrání, k plnosti člověka křesťana vede ne do prázdna, ale do náruče milujícího Otce, vede ke slávě vzkříšení.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.09.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.08.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, texty, které jsme slyšeli, jsou z 22. neděle v mezidobí, tedy čtou se ve všech kostelích vlastně na celém světě, a na první pohled nejsou nějak oslavné, sváteční. Ale při takovém bližším pohledu zjistíme, že se docela dobře hodí i k tomu, co dnes slavíme, k dnům města, a k tomu, že začínáme nový školní rok. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.09.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, texty, které jsme vyslechli, se čtou 22. neděli v mezidobí. Řeklo by se tedy, že nemají nic společného třeba s tou slavností, kterou tady prožíváme. Ale všechny ty texty vyprávěly o nějakém společenství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.08.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, dnešní evangelium navazuje bezprostředně na to, kde jsme skončili v četbě minulou neděli. Pořád vypráví o událostech, které se staly blízko Cesareje Filipovy, tedy na severu Izraele a v dnešním Libanonu, jak Šimon vyzná o Ježíšovi: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“, a Ježíš mu na to říká: „Ty jsi Šimon, a odteď se budeš jmenovat Petr, Skála. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.08.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, hlavní myšlenkou dnešních textů je to, že když Bůh někoho povolává, tak to neznamená, že by měl život jednodušší. Naopak každý člověk musí počítat s tím, že má přinést oběť. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.08.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, my se zase zastavíme nad druhým čtením, nad úryvkem z listu Římanům. Slyšeli jsme dnes pouhé dva verše, ale tyto dva verše jsou začátkem takové třetí kapitoly, myšlenkové kapitoly, myšlenkového okruhu, který před nás svatý Pavel staví. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.08.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, naše dnešní zamyšlení se bude pořád točit kolem otázky: „Proč jsme v kostele,“ nebo jak se ptají děti: „A musím tam? A co tam mám dělat? Já se tam nudím.“
Včera byla zase svatba na kapličce, a ta kaplička, to je takový můj kontakt s realitou. Více...