Rubrika
HomilieCo je nejdůležitější?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.10.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 22,20-26; 2. čtení 1 Sol 1,5c-10; evangelium Mt 22,34-40;
Bratři a sestry, dnešní evangelium navazuje myšlenkově na evangelium z minulé neděle. Pořád jsou kolem Ježíše farizeové, tedy ti, kteří se snaží orientovat, dobře se orientovat ve všech Božích nařízeních a příkazech. Už vlastně jenom opakuji, že oni měli 365 příkazů, 248 zákazů. A teď: jak poznat, co je to nejhlavnější? Který ten příkaz je ten nejhlavnější a nejdůležitější? Obyčejný člověk vpodstatě nemá šanci nějak to nalézt. A co by se stalo, kdyby asi obyčejný člověk to nesplnil? Ježíš odpovídá, dává odpověď, která je ale asi překvapila. Protože říká, že to není jedno přikázání, ale že jsou dvě. Že jsou dvě spojená. A že to není možné oddělovat. Je totiž chybou myslet pouze na Boha a zapomenout na člověka. Ale bohužel se to stalo. A byla období, kdy se stavěly krásné stavby, i církevní stavby, ale před těmi stavbami, které byly zdobené zlatem, byli žebráci, kteří umírali hladem. A na druhé straně jsou zase lidé, kteří jsou nějak tak ochotni a říkají: „My vybudujeme ráj na zemi, ráj pro člověka, a stačí, když lidé budou k sobě hodní, slušní, a na Boha nějak nemusíme už vůbec myslet.“ Tihle lidé zapomínají na to, že bez Boha nebudou k sobě lidé dobří a slušní, protože se jim jaksi ztratí důvod. Takže tato dvě přikázání patří k sobě. Nelze je oddělit. Nelze je oddělit také z toho důvodu, že Pána Boha my nevidíme. Nemůžeme si na něj nějakým způsobem šáhnout. A to, co můžeme udělat, můžeme udělat jaksi zprostředkovaně. Pán Bůh totiž od nás nic moc nepotřebuje. Jsme to my, kdo potřebujeme jeho. Ale on to zařídil tak, že kolem nás jsou lidé, kteří nás potřebují. Svoji lásku k Bohu my máme ukazovat skrze tyto lidi. A tady je další takový problém. Ti lidé, kteří jsou kolem nás, jsou lidé chybující, často i zlí, my známe jejich chyby, jejich slabosti, a říkáme: „Co, tomu? Ten udělal takovou ostudu, celá vesnice si o tom povídá, a já mám pro něho něco udělat?“ Ano, ty. Protože tenhle člověk je třeba zraněný právě proto, že k němu už dlouho nikdo nebyl dobrý, že nikdo mu neukázal, že ho má rád, že si třeba tenhle člověk připadá zbytečný, protože mu nikdo neřekl: „Já ti půjdu pomoc, když budeš potřebovat.“ Bůh to zařídil tak, že kolem nás jsou naši bližní. A tito naši bližní potřebují naši pomoc.
Na celý ten úryvek, jak jsme ho dnes slyšeli, je možné se ale podívat ještě z trošku jiného úhlu. A sice, co je to nejdůležitější. „Mistře, které přikázání je nejhlavnější, nejvyšší, nejdůležitější?“ Nejdůležitější je vždycky jenom jedna věc, jedna myšlenka, jeden předmět, jeden zájem, na špičce pyramidy stojí jeden kámen. A Ježíš tou svou odpovědí chce vyburcovat ty, kteří ho slyšeli, aby se zamysleli nad tím, co je nejdůležitější pro ně. Ono se to lehko přečte, jak jsme to slyšeli. Ale to nestačí to přečíst. Každý z nás by se měl zamyslet nad tím, co je pro mě nejdůležitější, co já dávám na první místo. Když bychom hledali, co takové malé dítě dává na první místo nebo z čeho to malé dítě má strach, tak najdeme jednu věc. Malé dítě, ten předškoláček, se skutečně bojí jedné věci. Aby neztratil svoje rodiče. Protože on považuje ty svoje rodiče za nejlepší, nejchytřejší, nejskvělejší, a když má nějaký problém, tak utíká k nim. Všichni to známe, to dítě, když se bojí, uteče, chytí se nohy některého z rodičů, a myslí si, že je tam dokonale a dobře schované. A svým způsobem to dítě má pravdu. Ono je tam schované, protože jeho rodiče mu pomohou jeho problémy řešit. A my bychom to měli dělat podobně. Nebo i my bychom měli mít tento jeden strach. Abychom se neztratili Pánu Bohu. Ne, že on by se nám schoval nebo on se nám ztratil. Ale abychom my se neztratili jemu. Protože když člověk potom dospěje, tak začne mít mnoho starostí. A tím nejdůležitějším se pro něho stane třeba zabezpečit rodinu, postavit dům, vychovat děti, najít dobrou práci, vydělat peníze, chránit si svoje zdraví. Tohle všechno, co jsem jmenoval, jsou věci důležité, velice důležité, já to nechci nijak zlehčovat, bez těchto věcí bychom nemohli fungovat, ale nejdůležitější, na vršku té pyramidy, je něco jiného. Nejdůležitější pro nás je naše víra, evangelium a život z této víry. Protože když budeme mít to všechno, krásnou rodinu, krásný dům, vydělané peníze, zdraví, ale bez té víry to bude jaksi prázdné. Naopak, když budeme mít víru, tak to všechno, co máme k tomu, dokážeme správně hodnotit a správně používat.
Bratři a sestry, i my bychom si měli najít čas na to, abychom našli odpověď na otázku: „Co je pro mě nejdůležitější? Co já kladu na první místo? Čemu dávám nejvíc času, nejvíc prostředků? Čemu se věnuji nejvíc?“ A potom, potom bychom si měli uvědomit to, co jsem říkal předtím: naše víra, to, že jsme křesťané, to můžeme ukázat tady v kostele přímo, ale potom, když vyjdeme z kostela, tak je potřeba, abychom to ukazovali jaksi nepřímo, skrze své bližní, skrze ty, které potkáváme, které jsme si nevybrali, kteří jsou kolem nás a často se nám zdají obtížní, často se nám zdají nesympatičtí, často bychom se jim nejraději vyhnuli. Ale nevyhýbejme se jim, protože toto svědectví evangelia, které je nesmírně těžké a náročné, bude velice účinné. A bude mluvit, doslova křičet nahlas. A bude to něco, co od nás jednak Ježíš žádá, ale v čem on nás taky podporuje: „Miluj Boha nade všechno a bližního jako sám sebe.“ Kéž se nám to s Boží pomocí, bratři a sestry, podaří.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.10.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 22,20-26; 2. čtení 1 Sol 1,5c-10; evangelium Mt 22,34-40;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.10.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 22,20-26; 2. čtení 1 Sol 1,5c-10; evangelium Mt 22,34-40;
Bratři a sestry, drazí farníci. Zdravím vás z fary ve Veverské Bítýšce a chtěl bych se společně s vámi kratince zamyslet nad texty 30. neděle liturgického mezidobí, neděle, kterou právě prožíváme.
Vezmeme to od evangelia. Je to úryvek z Matoušova evangelia, 22. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.10.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 22,20-26; 2. čtení 1 Sol 1,5c-10; evangelium Mt 22,34-40;
Bratři a sestry, první čtení nás uvádí do izraelského společenství, které putuje pouští. Evangelium zase nás vede do Svatého týdne, někdy ve středu nebo tak nějak. Ježíš měl ten den, řekli bychom, dvě takové rozmluvy. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.10.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 22,20-26; 2. čtení 1 Sol 1,5c-10; evangelium Mt 22,34-40;
Když se řekne přikázání, třeba Boží nebo vůči Bohu, tak my se často domníváme, že to půjde právě tou cestou, jako musíš někam dojít, musíš něco odříkat a podobně. Ale jestli jste dobře poslouchali už i to první čtení, byly to příkazy, ale vždycky se to týkalo člověka: Neutiskuj, ber ohled, nezapomeň, že i ty jsi byl v této tíživé situaci. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.10.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 22,20-26; 2. čtení 1 Sol 1,5c-10; evangelium Mt 22,34-40;
Bratři a sestry, jak už jsem říkal na začátku mše svaté, misie mají dva rozměry – blízký a vzdálený, ale vždycky tam platí, že misie znamená poslání. Aby to poslání nějakým způsobem bylo naplněno, realizováno, tak tam musí být člověk, který je ochotný se nasadit, který se nadchne nějakou myšlenkou a jde a pracuje pro uskutečnění této myšlenky, proto taky, aby získal, aby seznámil s tou myšlenkou další lidi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.10.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 22,20-26; 2. čtení 1 Sol 1,5c-10; evangelium Mt 22,34-40;
Bratři a sestry, budeme se zamýšlet nad druhým čtením z Listu apoštola Pavla Soluňanům. Je to text už velice bohatý na myšlenky. Něco apoštol Pavel jenom tak naťukne a něco rozvádí dál.
Třeba tu první věc, kterou vlastně tak nějak naťuknul, tak to bylo to, že on se raduje z úspěchu, který zažil v Soluni, že ta církevní obec se velmi rychle rozrůstala a byla taková opravdová, ryzí. Více...