Půst není tělocvik

Bratři a sestry, událost dnešního evangelia, o postu, a o všem tom, co z toho udělali farizejové, by se dala označit jako bouře ve sklenici vody. Vypadá to, že Ježíš něco porušil. „Jak to, že se tvoji učedníci nepostí, když všichni ostatní ano?“ Ale je v tom háček. Ten půst byl dobrovolný. Židé mají půst předepsaný povinně pouze jednou za rok. Je to v tzv. Den smíření, hebrejsky „jom kipur“. „Jom“ je den a to „kipur“ znamená smíření. A to je na podzim. Tento půst mají předepsaný z Mojžíšova zákona. Všechno ostatní je pouze lidské podání, které bylo napsáno s tím, že je to dobrovolné. A farizejové se tedy většinou postili v úterý a ve čtvrtek. Takže to bylo dobrovolné. No jo, ale když je to teda dobrovolné, tak to samozřejmě znamená, že člověk taky může říct: „Ne, já to dělat nebudu.“ Proto je to dobrovolné. Známe to velice dobře z minulosti, kdy některé akce byly označovány jako tzv. dobrovolně povinné. A běda tomu, kdo tam nešel, kdo se nezúčastnil. Ale Ježíš tohle nedělá, Ježíš nepředepisuje dobrovolně povinné akce. Když je něco dobrovolné, tak člověk má právo říct: „Ne, já se toho nezúčastním.“ A Ježíš brání před farizeji tuto svobodu, tuto možnost. On celou tu debatu potom otáčí na otázku po smyslu postu, k čemu ten půst je, a vytýká jim, že ten jejich půst je vlastně takovým tělocvikem, takovým předváděním se. Jak vidíme, všichni to věděli, bylo to známé, že oni se postí, a lidé si říkali: „Oni jsou teda fakt dobří, dvakrát za týden nic nejíst, pít jenom vodu, jíst chleba nejvýš, teda fakt jako, na nich něco bude, oni jsou fakt dobří.“ A oni se tím taky náležitě chlubili, budovali si takhle svou pozici, své postavení. Ale je to úplně zcestné. Je to něco takového, jako když má jogín svoje cvičení. Jóga to jsou cviky, které mají tomu člověku pomoci k tomu, aby ovládal své tělo a svého ducha. Ale tím to nekončí. Ten jogín věří, že tím cvičením se dostane k Bohu, svým úsilím, svou námahou, svým cvičením se propracuje k Bohu, že se setká s Bohem. My jako křesťané říkáme přesný opak. My říkáme to, že Bůh přichází k nám bez toho, že bychom museli cvičit, bez toho, že bychom museli „trénovat“. Bůh přichází k nám, protože chce. To samozřejmě nevylučuje to, že my se snažíme jít k němu. Ale než nás vůbec napadlo, že my bychom mohli jít k němu, on už jde k nám. Smysl postu a postní doby, kterou začneme prožívat od příští středy, spočívá v tom, že se máme zase přiblížit k Bohu, upevnit svůj vztah k Bohu. Nemá jít o nějaké cvičení, nemá jít o to, abychom si dokázali, jak jsme dobří. Ale má jít o to, abychom si připomněli, co všechno jsme dostali od Boha a abychom si uvědomili, že jsme na něm životně závislí.

Začalo to tak, že když Izraelité šli z Egypta přes poušť do zaslíbené země, tak si uvědomovali, že dostali od Boha všechno; vodu, manu, křepelky – jídlo, pití, že jsou na něm životně závislí, že bez jeho pomoci by tu poušť nepřešli. Když přišli do Palestiny, tak k tomu ještě přibylo to, že dostali darem zemi. Nedostali tu zem vlastní šikovností, silou svého vojska, ale darem. A za tohle měli děkovat; i tím postem. Postit se znamená odříct si něco příjemného, něco, co je mi milé, sám sobě způsobit nějakou újmu, třeba malou. Může to být v jídle, v zábavě, v čemkoli, těch možností je mnoho, ale smyslem není cvičit se, něco trénovat, dokazovat si, jak jsem dobrý. Smyslem je připomenout si, že to všechno dostávám od Boha a že to není samozřejmé. Že to není samozřejmé, že žijeme v klidu, v míru, v krásné zemi, že máme svobodu, že tu není válka, že máme kde bydlet, že máme co jíst. Židé, když přišli do zaslíbené země, tak si to chvíli pamatovali. Pak na to zapomněli a šlo to dolů, jak na takové houpačce. A potom? Potom Bůh podnikl takovou záchrannou akci. Napřed k nim posílal proroky, ale oni na to nedbali. Tak zasáhl velice razantně. Poslal babylónského krále, zničili Jeruzalém, zbořili chrám, krále jeruzalémského zabili a obyvatelstvo odvedli do zajetí. V tom zajetí byli 70 let a během té doby jim došlo, co všechno ztratili, o co všechno přišli, kam spadli. A tam k nim mluví prorok Ozeáš a říká: „Budu k nim mluvit jako ke své snoubence. Jako když byli na poušti.“ Jinými slovy, Bůh je přivedl do toho stavu nejistoty, aby oni si uvědomili, že ho potřebují. Zakýval s nimi, hrozně s nimi otřásl, ale jenom proto, že před tím byli hluší. A on říká, že to bude jako na začátku, protože snoubenec, snoubenka, ten vztah je na začátku mezi mužem a ženou. On říká: „Bude to, jako když šli na té poušti. Začneme znovu. Já budu hledat je, já k nim budu přicházet, a oni budou hedat mě, budou přicházet ke mně.“

A v tom je velikost a krása postní doby, toho, že zase začínáme znovu, s Pánem Bohem, že on nám dává tu možnost. Nejde o nějaký tělocvik, nejde o to znepříjemnit si život. Půjde o to, obnovit svůj vztah k Bohu, k tomu Bohu, který mě hledá. V době postní půjde o to, objevit to důležité. Apoštol Pavel v dnešním druhém čtení řekl: „Litera zabíjí, ale duch oživuje.“ Ježíš říká: „Nové víno do nových měchů.“ To jsou vlastně takové výzvy, které se dobře pamatují, které pronikají do mysli a do srdce člověka. Půjde tam o to, abychom se soustředili na to důležité. Ti farizejové se soustředili na podřadné, nedůležité věci. Oni sice zachovávali něco, co si sami vymysleli, ale to, co zachovávat měli, na to nedbali. V tom byla ta chyba. Bratři a sestry, ve středu začneme dobu postní. Vezměme ji jako příležitost, jako možnost podívat se na svůj vztah k Bohu, na to, jaký je a jaký by měl být. Nebojme se toho, protože Bůh k nám chce mluvit jako ke své snoubence, jako ke své snoubence, která u něho nalezla milost, jako k té, kterou hledá, jako ke své snoubence, o kterou se uchází. Bůh se uchází o každého z nás, nenechejme ho čekat.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Nenechat touhu zatlačit realitou

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.02.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
8. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Oz 2,16b.17b.21-22; 2. čtení 2 Kor 3,1b-6; evangelium Mk 2,18-22;

	Nenechat touhu zatlačit realitou	8:48
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 26 kb/s, 1.71 MB]

Bratři a sestry, co říká svatý Pavel v dnešním druhém čtení? Obhajuje se. Obhajuje se z toho, že byl nařčen, že je domýšlivý, že si o sobě moc myslí, že nikoho neposlouchá, že nad sebou neuznává žádnou autoritu, že si dělá, co chce.    Více...