Bůh zůstal věrný

	Bůh zůstal věrný	8:23
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 1.58 MB]

Bratři a sestry, slavíme to, že Bůh se stal člověkem, že Boží Syn přišel mezi nás. Určitě nás někdy napadlo položit si otázku: „A proč?“ Možností, jak odpovědět, by bylo více, ale jedna z těch možných odpovědí je ta, abychom byli lidmi, abychom byli více lidmi nebo můžeme říct, abychom byli lepšími lidmi. Někdo může namítnout: „Copak nejsme lidmi?“ Na světě je skutečně mnoho věcí, které lze označit za nelidské – životní podmínky některých lidí, jejich strádání, ale také nelidské je to, když jeden člověk bere druhému člověku život, nelidské je to, když jeden o druhém za jeho zády říkáme něco nepravdivého, nelidské je to, když pěstujeme to, čemu se říká intriky, zášť a nepřátelství. To všechno je nelidské a tenkrát přestáváme být lidmi, jak nás chtěl Bůh mít. Když Bůh stvořil svět a první lidi, tak je pozval a řekl jim: „Buďte mým obrazem.“ Na prvních stránkách Bible čteme, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu a v tom už je řečeno, jaký člověk měl být. V tom je ta náplň našeho lidství, našeho života. Jenže Adam s Evou řekli Bohu: „My tě nechceme, my tě nepotřebujeme, my si půjdeme svou cestou.“ V noci už jsme rozjímali o Boží velkorysosti, že Bůh neřekl: „Tak já vás vyměním“, ale zůstal věrný těm lidem, které stvořil. Nevyměnil nás, ale poslal svého syna, který tenhle zatemněný obraz našeho lidství přišel oprášit. Znovu ho přišel vynést na povrch a říct: „To je to, o co máte usilovat. Být víc lidmi, víc lidmi, jak vás chtěl mít Bůh.“ Ježíš přišel proto, aby nám zjednal jasno, aby nám zjednal světlo. Bylo toho potřeba v té době, kdy se narodil a je toho potřeba i dnes. I dnes v mnoha lidech je zmatek, v mnoha lidech je jakási tma. Podle statistik je bohužel nejvíce sebevražd o vánočních svátcích. Proč? Protože mnozí lidé jsou sami a nevědí, co tam dát. Nevědí, že do té samoty patří Bůh, že Bůh je ten, který může vyplnit tady to prázdné místo. Protože nevědí, kdo by to vyplnil, tak se rozhodnou radši z tohoto světa odejít.

Bratři a sestry, když jsme se připravovali na Vánoce a slavili jsme svátost smíření, tak v té adventní bohoslužbě jsem zmínil jednu takovou myšlenku, kterou bych teď chtěl zopakovat a sice, že Bůh se narodil ve chlévě, mnohokrát jsme to slyšeli, a zdůrazňuje se tam to, že Bůh se ponížil, že neměl nic, že se narodil velice chudý. Ale ten chlév je obrazem ještě i něčeho dalšího, ten je obrazem právě té naší nelidskosti. Chlév je místo, kde to nebývá zrovna upravené, kde to není nějak moc vábné, a ten chlév máme každý v sobě, všichni, někdo víc, někdo míň. Je to právě to, kde jsme nelidští, kde zapomínáme, že i ten druhý je obrazem Božím, kdy zapomínáme na důstojnost toho druhého. A Ježíš přichází do tohohle a co je na tom krásné je to, že on nepřichází, aby nám huboval, aby nám kvůli tomu, jak se říká lidově, vyčinil, ale on přichází, aby nám to pomohl uklidit, aby z toho pomohl vybudovat něco krásného, něco přitažlivého, víc lidského. Bratři a sestry a v tom je právě síla Vánoc, že on přichází, aby pozdvihl naše sebevědomí, naši důvěru v něho, naši odvahu. K tomu právě, abychom došli až k tomu dítěti v jeslích, potřebujeme dvě věci: pokoru a odvahu.

Takovou jakousi shodou okolností brána do chrámu Narození Páně v Betlémě se nazývá brána pokory. Jestli si vzpomínáte, už jsem vám to tady říkal loni. Původně ta brána byla veliká, ale, protože se našli lidé, kteří byli jiného vyznání, byli to mohamedáni, a vjížděli tam při bohoslužbách na koních a tak ty bohoslužby rušili, tak to křesťané zazdili a má ta brána pouze metr třicet, takže každý, kdo tam chce vejít, tak se musí sehnout. Bylo to praktické opatření, ale vyšlo z toho velice silné ponaučení pro duchovní život – nevejde tam nikdo, kdo by se nepokořil, kdo by se nesehnul. Jezuitský teolog Teilhard de Chardin říká: „Není už daleko den, kdy lidstvo bude muset volit, a to mezi sebezničením anebo kleknutím na kolena.“ On vyjádřil tu obavu, kam až by mohlo dojít všechno to nelidské v nás a kolem nás, ale vyjádřil také naději, že si to uvědomíme a že na ty kolena klekneme. Vánoce nás k tomu moc a moc vybízejí. A potom potřebujeme odvahu, odvahu jít za Ježíšem, řečeno slovy dnešního světa: „Vsadit na Ježíše, vsadit na něj všechno.“ Určitě nás teď napadne otázka: „ No jo, ale jakou mám záruku, že to bude dobře, jakou jistotu mi nabídne Bůh, že jsem vsadil dobře.“ Hmatatelnou žádnou. Bratři a sestry, vzpomeňme teď na všechny ty „jistoty“, které už jsme měli a které zklamaly a vsaďme všechno na Ježíše, na jeho narození, život i smrt. Ježíš se stal člověkem pro každého z nás, pro tebe, pro mě a vyzývá nás: „Staneš se i ty člověkem pro druhé?“ Na to si odpovězme teď během eucharistické oběti.