Bůh nám dal také dar humoru

	Bůh nám dal také dar humoru	12:19
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.44 MB]

Bratři a sestry, když se odvolám na větu dnešního evangelia, že máme nejdříve hledat Boží království a všechno ostatní nám bude přidáno, tak si troufám říct, že o tom vám tady vykládám každou neděli nebo každou mši svatou způsobem myslím velice vážným a tak dneska uděláme vyjímku. Budeme taky mluvit o hledání Božího království, ale z jiného pohledu. Já jsem si doma našel takový cyklostylovaný spisek, který vyšel v takzvaném samizdatu ještě před revolucí a jmenuje se „Církev se směje“. Je to překlad z němčiny a jsou tam samé anekdoty. Dneska vám budu číst samé vtipy z církevního prostředí, protože i tady v tomhle, když se nad tím člověk zamyslí, tak je tam vždycky takové to jadérko, které člověku říká: „A ono na tom kus pravdy je.“ Není to myšleno proti nikomu, nikoho se tím nechci dotknout, chci přispět tady tím k tomu, že jsou Vánoce, že děkujeme Bohu za všechny dary, které jsme dostali a jeden z těch darů je dar smíchu, dar humoru, takže pokud se vám to bude líbit a bude vám to připadat směšné, nebojte se zasmát, i v kostele se to může.

Na úvod bych řekl, že mottem té knížky je taková příhoda, kterou o sobě napsal papež Jan XXIII. Píše: „Když mi v prvních dnech papežství myšlenky na tíhu odpovědnosti nedaly dobře spát, zdálo se mi, že se mi zjevil můj anděl strážný a řekl mi: ‚Jeníku, neber se tak vážně.‘“

Jako první jsem vybral jednu anekdotu, která se týká Vánoc. Všichni víme, že do Betléma k jesličkám přišli pastýři, ale přišli tam také zástupci jednotlivých řádů, aby se poklonili narozenému Spasiteli.
Přišel dominikán a říká: „Pane, přináším zlato vědy.“
Potom přišel benediktýn a říká: „Zde je kadidlo našich motliteb.“
Předposlední přišel františkán a říká: „Tady je pane myrha naší chudoby.“
Poslední přišel jezuita a mezitím, co tam ti tři tak mudrovali, tak jezuita si vzal stranou svatého Josefa a říká: „A až půjde kluk do školy, tak ho dejte k nám do internátu a my už z něho něco uděláme.“

Jedna z fary:
Panu děkanovi je zle, vyhledá lékaře a stěžuje si na neustálé bolesti hlavy. Lékař ho prohlédne a říká: „Pane děkane, možná, že příliš mnoho jíte a možná taky příliš dobře.“
„Ale kdepak“, říká děkan, „já dokonce držím dietu“.
„A nejste silný kuřák?“
„Naopak, za celý život jsem nevykouřil jedinou cigaretu.“
„A co spánek? Nechodíte spát příliš pozdě?“
„Ani to ne, můj denní režim je přesně určen.“
Lékař spekuluje, zamýšlí se a nakonec říká: „No tak pak už je jedno jediné vysvětlení. Pane děkane, vás tlačí svatozář.“

Jedna z náboženství:
Při výkladu o ráji vysvětluje pan farář, že Bůh je vševědoucí. Aby se přesvědčil, že mu děti rozuměly, zeptá se: „Děti, jak mohl Pán Bůh vědět, že Adam a Eva jedli zakázané ovoce?“
Trvá to chvíli, než se někdo přihlásí, pak se přihlásí jedna malá holčička a říká: „No, asi Pán Bůh našel ohryzek.“

Jedna taková pracovní z všedního života:
Pan farář si oblíkne staré šaty a jde opravovat plot kolem farní zahrady. Přijde chlapec a se zájmem se dívá, jak farář mohutnými údery zatlouká hřebíky do latěk plotu.
„Ty mi jdeš asi pomoci, že?“ začne hovor pan farář.
„Ale kdepak“, říká kluk, „já jsem jenom zvědav, co říkají faráři, když se bouchnou kladívkem do prstu.“

Ráno po snídani čte farář noviny. Při čtení novin nalistuje inzertní stranu a docela zbledne. Velkými písmeny a v černém orámování je tam jeho jméno mezi oznámeními o zesnulých. Napadne ho, že zavolá biskupovi, aby předešel nedorozumění. Biskup ho chvíli poslouchá a pak se ho zdrženlivě zeptá: „No ano, noviny jsem právě taky četl. Odpovězte mi tedy, prosím vás, na jednu otázku, odkud to vlastně voláte?“

Taková jedna, když se střídají faráři:
Farář se loučí se svou farností. Některým z jeho oveček stojí slzy v očích, tak farář řekne: „Brzy určitě dostanete nového duchovního správce a ten je určitě mnohem lepší, než já.“
„To neříkejte“, brání se lidé, „to váš předchůdce taky sliboval.“

Maminka loupe brambory. Najednou ji napadne, že by potřebovala přinést ze sklepa třešňový kompot, tak řekne svému synkovi.
„Ale ve sklepě je taková hrozná tma“, namítá šestiletý Jeník.
„Pojď raději se mnou, mami.“
„Ty jsi takový velký chlapec, přece by ses nebál“, dodává mu maminka odvahu. „Podívej, já musím rychle postavit brambory na plotnu a mimoto přece víš, že tvůj anděl strážný je pořád s tebou.“
„Jistě mami, ale raději pojď se mnou.“ A najednou malému svitne: „Víš co, mami? Mezitím může škrábat brambory můj anděl strážný.“

Muž říká v rozhovoru svému faráři: „A taky jsem řekl tchýni, co si myslím.“
Pan farář jej přeruší: „Synu, v tomto okamžiku mluvíme o tvých chybách a ne o tvých hrdinských činech.“

Jedna vánoční:
Pan Novák jde jednou za rok na mši, na půlnoční. Tentokrát přišel pozdě a musí celou dobu stát. Když je zase doma, padne do křesla a ulehčí si: „To je mi ale společnost. Jednou jedinkrát v roce jdu do kostela a ty lidi, kteří mohou všechny neděle pěkně sedět, vůbec nenapadne, aby člověku udělali místo.“

Tři Skotové sedí v kostele. Kostelník se blíží s košíčkem, mince cinkají. V posledním okamžiku jeden ze Skotů omdlí. Druzí dva jej popadnou a odnášejí ven.

Několik holek a kluků si pochutnává na jablkách z farní zahrady. Farář, který to náhodně zjistí, spěchá do zahrady. Zlodějíčci už jsou dávno pryč, proto farář připevní na jabloň velkou ceduli: „Pán Bůh vidí všechno.“ Příští den je na ceduli připsáno: „Ale on to na nás nepoví.“

Pak je tady ještě jeden pěkný o penězích:
Mezi cestujícími dopravního letadla je rozruch. Kolem oken se totiž od jisté chvíle vznáší temné oblaky dýmu. Tu zazní z mikrofonu hlas pilota: „Dámy a pánové, zachovejte prosím klid. Požár motoru budeme mít brzy pod kontrolou.“
Oblaka dýmu jsou však hustší a hustší. Opět se ozve hlas pilota: „V několika minutách se pokusíme o nouzové přistání. Je-li mezi cestujícími kněz, prosím, aby se okamžitě přihlásil.“
Nastane ohromující ticho a znovu hlas pilota: „Je mezi cestujícími alespoň někdo, kdo zná jakýkoliv náboženský úkon?“
Po malé chvíli se jeden pán zvedne, vezme klobouk a začne vybírat.

Jedna z náboženství:
„Co udělali pastýři, když se vrátili od jeslí?“, ptá se pan kaplan o Vánocích dětí.
A Zuzanka odpoví: „Spěchali domů ozdobit si stromeček.“

Ještě jedna o penězích, ta je moc krásná:
V kostele byla vyloupena pokladnička. Po několika dnech obdržel farář obálku s dvacetikorunou. Na přiloženém lístku bylo: „Ukradl jsem ve vašem kostele stokorunu. Protože mě trápí svědomí, posílám vám tímto dvacet korun zpět. Bude-li mě svědomí trápit dál, můžete počítat s dalšími splátkami.“

Tímto bych to zakončil, ten má, mě napadlo, vztah k Bítýšce:
Pepíček chodí do katolické mateřské školky. (Já bych podotknul, že ta knížka byla přeložená z němčiny a v Německu jsou státní, katolické a evangelické školky.)
Jednoho dne dá řádová sestra dětem hádanku: „Co je to? Je to červenohnědé, má to ocásek, kterým se přidržuje větví a skáče to v lese ze stromu na strom?“
Pepíček se přihlásí: „Sestřičko, normálně by to byla veverka, ale jak to tu znám, tak to zase bude určitě Ježíšek.“
A teď je pod tím připsaná taková poznámka, jako pokračování, že tuhle anekdotu vykládal někdo na faře a jedna stará farní hospodyně pokývala hlavou a řekla: „Jak zbožné dítě.“

Takže, bratři a sestry, poděkujme Pánu Bohu skutečně za všechno, co jsme dostali, poděkujme mu za to, že nám dal smích, že nám dal vtip a buďme si vědomi, že od nás čeká, že i tohle nějak bude přispívat k tomu, abychom my dokázali druhým vracet chuť do života. Víte, když si někdo neumí udělat srandu sám ze sebe, tak to je vážný problém a v podstatě to vždycky ukazuje, že ten člověk je nějakým způsobem postižený. Naopak, jestliže jsme schopni takhle i strpět to, když si z nás někdo udělá vtipnou, dobrou legraci, ukazuje to na to, že máme v sobě dost pokory, dost jakési zdravé sebekritičnosti.