Nový pohled na svátost křtu

	Nový pohled na svátost křtu	12:43
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.50 MB]

Bratři a sestry, dnešní svátek nám nabízí příležitost, abychom se víc zastavili u svátosti křtu, tak já toho využiji a dneska budu mluvit o křtu a touhle promluvou bych chtěl zahájit jakýsi „cyklus“. Během letošního roku bych chtěl v promluvách probrat všechny svátosti, aby se právě oživil náš pohled na ně a aby se ty svátosti staly pro nás bližšími, přitažlivějšími, protože každá svátost to je Boží nabídka, Boží dar, který On nám dává, nabízí, a ty svátosti byly i předmětem 2. vatikánského koncilu a on nabídl takový nový pohled na všechny svátosti. Ne, že by to bylo nové ve smyslu něčeho, co nikdy lidé nevěděli předtím, ale spíš znovu objevené a o to tady jde – znovu objevit, nechat se znovu obdarovat. A ten nový pohled je asi největší na svátost křtu, protože v uplynulých staletích byla taková otázka: „ Máme křtít malé děti? Kdy je máme křtít a proč?“ My křtíme hlavně proto, že to řekl Pán Ježíš. Pán Ježíš, když se loučil s apoštoly, tak jim dal úkol: „Jděte, získejte za učedníky všechny národy, učte je a křtěte je.“ Ale v těch uplynulých staletích byla taková myšlenka: „Dobře, co když nějaké malé dítě umře nepokřtěné, co se s ním stane? Nepřijde třeba do pekla? No to by nám bylo hrozně líto, to bychom nechtěli, a proto budeme křtít všechny děti v podstatě okamžitě po narození, maximálně druhý, třetí den.“ A proto tam nebyla žádná příprava, zpravidla u toho také nebyla ani maminka toho dítěte, protože to nebylo jaksi možné fyzicky, a ztratil se ten prvek, který tam Ježíš zdůraznil jako první – učte.

Když se podíváme na dnešní evangelium, tak vidíme, že Jan Křtitel začal tím, že kázal, nabízel to a říkal: „Bůh je vám blízko, On chce být vaším partnerem, přijďte k němu.“ A ti, kteří přišli, kteří poslechli, kteří se rozhodli, že chtějí ve svém životě něco změnit, něco zlepšit, ti se nechávali pokřtít. Čili ten křest už je výsledkem jakéhosi vnitřního rozhodnutí. To dítě nemůže mluvit za sebe, za něho mluví rodiče, takže někteří lidé třeba i nastolí otázku: „Je to v pořádku křtít malé děti? Nebylo by lepší počkat, až ty děti vyrostou, až dospějí, aby se sami rozhodli?“ Vypadá to velice lákavě tahle možnost, tak nějak demokraticky, svobodně, ale je to špatně, protože ten mladý člověk, když doroste do nějakých sedmnácti, osmnácti let a nebude nic vědět o Bohu, tak si řekne: „No doteď jsem to nepotřeboval, proč bych to měl potřebovat od teď?“ Víte, jsou určité náboženské skupiny, které právě křtí až dospělé lidi a ukazuje se, že to není vůbec dobré. Takže křtít malé děti je naprosto legitimní, dělala to už první církev, ale musí tam být to, čemu se říká „výchova ve víře, předání víry“. Křtí se na víru rodičů nebo kmotrů, nejlépe obojí, ale stačí víra alespoň někoho z nich.

Bratři a sestry, Bůh od nás nečeká žádné velké sliby, žádná velká předsevzetí, ale čeká od nás dobrou vůli a víru – víru, která se bude projevovat. My se dneska setkáváme totiž s tím, že mnozí rodiče chtějí něco udělat pro své dítě: „Tak ho necháme pokřtít.“ Ale ono to není o tom „udělat něco pro své dítě“, ono je to o tom „udělat něco sám ze sebou“, být tomu dítěti vzorem i v oblasti víry. Jako jsou rodiče svému dítěti vzorem ve všem – to dítě přejímá jejich zvyky, jejich pohledy, jejich názory, tak tomu má být i v otázce víry. Ten, kdo má rodičům v tom hodně pomáhat, je kmotr. Dřív ta úloha kmotra spočívala skutečně v tom, že kmotr, jak se říkalo, přinesl dítě ke křtu, pak to skončilo. Ještě tak maximálně, když ten kmotřenec, kmotřenka, měli narozeniny, tak kmotr přispěl na dárek nebo koupil nějaký dárek a k biřmování dal hodinky. To už máme, zaplať Pán Bůh, za sebou. Úkolem kmotra je dneska daleko víc. On má být tomu dítěti nablízku, čili není dobré, když kmotr je někde v Karlových Varech, když je prostě stovky kilometrů daleko a dvakrát, třikrát za rok se přijede podívat. To je málo. Není také dobré, když je mezi tím dítětem a kmotrem velký nebo řekl bych obrovský věkový rozdíl. Není úplně dobré, když je kmotrou babička nebo dědeček, protože to dítě kmotra nejvíc bude potřebovat v okamžiku dospívání a pokud je tomu dědečkovi už teď pětasedmdesát, tak za těch patnáct let tady už třeba nemusí vůbec být anebo je mezi tímto kmotrem a jeho kmotřencem tak obrovský věkový rozdíl, že už si prostě nerozumí a to je škoda.

Rodiče by měli výběru kmotra věnovat velkou pozornost, ale i ten, kdo potom je požádán, aby byl kmotrem, by si to měl dobře rozmyslet, protože ten kmotr má jednu třeba i takovou nepříjemnou povinnost – pokud by ti rodiče zapoměli vychovávat dítě ve víře, kmotr je ten, který jim to má připomenout a všichni víme, to se neříká zrovna lehko a to není jednoduché.

Pak je tady poslední taková podmínka, kterou žádá církev, a to aby kmotr byl biřmovaný. Proč? No protože ten kmotr má pomáhat ve výchově ve víře, takže se čeká, že on sám v tom má jasno a že on sám něco udělal pro sebe. Na té svátosti biřmování není těžké ji přijmout, ale všichni víme, kdo jsme byli u biřmování, že náročná je ta příprava, která trvá třeba půl roku, rok. V jedné farnosti bylo biřmování a pan biskup se dost často ptá, jak dlouho se biřmovanci připravovali, tak se taky ptal. A tam se ozvalo: „Přes dva roky.“ Tak pan biskup trošku zalapal po dechu, podíval se na místního faráře – to už je dost dlouho – a pak je pochválil, že tak dlouho vydrželi. Zpravidla se ta příprava dělá během jednoho školního roku, což bývá tak dostatečné, ale právě v tom biřmování v první řadě jde o to, že ten, kdo chce přijmout tuto svátost, nabídne Bohu tenhle čas, čas té přípravy, aby mohl jednak získat nějaké znalosti, ale aby si taky mohl spoustu těch věcí promyslet, promodlit, rozvážit jaké zaujme dál postoje.

Bratři a sestry, křest, to je velká možnost. Tím křtem se každému člověku, ať je dospělý nebo dítě, nabízí jakýsi životní základ. My můžeme svůj život stavět na různých věcech, ale to, k čemu se máme vždycky vracet a co má být v úplném tom nejspodnějším základu, je právě evangelium. Ať je nám dobře a máme radost, ať je nám zle nebo prožíváme nějakou zkoušku, vždycky se máme vracet k evangeliu. Tohle si má každý pokřtěný uvědomovat, máme si uvědomovat to, že nemáme důvod k tomu, abychom byli pyšní, ale taky nemáme důvod k tomu, abychom byli zoufalí. Jestliže budeme stavět na evangeliu, jestliže se k tomuhle stále budeme vracet, potom to všechno bude v pořádku.

A jako poslední takovou praktickou věc bych chtěl říct to, že vlastně každý farář má křtít pouze ty, kteří patří do jeho farnosti. Třeba i tady je taková potíž, že často přicházejí lidé a říkají: „My jsme měli svatbu na kapličce na Veveří a my bysme tam chtěli pokřtít naše děti. Udělejte nám to.“ Tak na kapli na Veveří to nejde vůbec, protože křtít je dovoleno pouze ve farních kostelích. Takže tam to není možné vůbec – kaple na Veveří byla farností do husitských válek, od té doby už není – protože křtít se má tam, kde se schází farní obec, rodina věřících. Tak, jako z farního kostela vyprovázíme naše zemřelé a loučíme se s nimi, tak zase ve farním kostele vítáme nové členy našeho farního společenství, naší farní rodiny a jak jsem říkal, vždycky to mají být jen farníci. Dítě má být pokřtěno tam, kde bude vyrůstat, kde se zapojí do farní rodiny. Je to taková záležitost toho, že, jak jsem říkal, časti ti rodiče chtějí něco udělat pro to dítě, ale ne už pro sebe, a hledají nejsnadnější cestu a proto často vymýšlejí i různé kličky. Je to škoda. Je to škoda, protože v životě není možné kličkovat jako zajíc. S tím se člověk daleko nedostane a to stejné platí i v otázce víry a náboženství – buď si za tím stojím a buďto mu věřím, pak je všechno v pořádku, anebo je náboženství jenom taková moje pojistka pro to, když je mi špatně, a to v pořádku není a měl bych s tím něco dělat.

Ale zakončeme to nějak trošku optimističtěji. Mě na dnešním evangeliu zaujala už vůbec první věta – lid byl plný očekávání co se stane, co přijde. Začíná nový kalendářní rok. I my do něho vstupujeme s různými pocity, třeba s pocity strachu, obav, ale také možná se těšíme na mnoho pěkných a radostných událostí, které přijdou. Svěřme to všechno Bohu, protože On se k nám zná. On řekl Ježíšovi: „Ty jsi můj milovaný Syn.“ Ale On to říká každému z nás. Nechme všechny své obavy tady před svatostánkem a naopak odejděme z tohoto kostela po této mši svaté s radostným očekáváním, že Bůh o nás ví a že nám každý den dává spoustu a spoustu svých darů.