Křesťanská naděje

pastýřský list věnovaný církvi v Chorvatsku a čtený při bohoslužbě
7. neděle v mezidobí
(podle pastorační příručky České biskupské konference „Kristus - naděje Evropy. Středoevropské katolické dny 2003-2004“).

David a nepřátelé

Příběh o Davidovi tohoto muže jednak oslavuje, jednak chce ukázat, že Davidovo království nepochází z jeho vlastních sil, nýbrž z Boží přízně, a tak nám poskytuje důležité teologické náměty. V tomto příběhu jde o Davidovu věrnost Bohu. Překonává pokušení vykonat pomstu. David ví, že je jen nástrojem v Božích rukou a spravedlivý tím, že se sám zdržuje souzení těch, kdo upadli do jeho rukou a přenechává soud Bohu. Navzdory pronásledování poznává v Saulovi člověka pomazaného Bohem. V Davidovi se nejen zakládá království Izrael, v něm také spočívá přislíbení Mesiáše, které své naplnění nachází v Ježíši, synu Davidovu (srov. Mt 1,6; 19,21).

David, - úspěšný válečník, který je pronásledován - krále ušetří. Neposlechne falešné rady Abíšaje : „Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky…“.

Příliš často se objevují rádci, kteří nabízejí dokonce teologická vysvětlení a výmluvy k ospravedlnění násilí, přičemž se často odvolávají na Boha a jeho vůli.

David Saulovi vrací kopí. Je to krok vstříc nepříteli, prorocké jednání, které otevírá prostor naději. To nejdříve znamená se něčeho vzdát: neodpovědět na jednání protivníka stejnými prostředky. David připouští setkání. Tak byl schopen Saula poznat jiným způsobem a takto bylo i Saulovi umožněno, aby jej David poznal jinak než jako nepřítele. Tímto David již předjímá něco z nového člověka, druhého Adama, o němž jsme slyšeli ve druhém čtení. Skrze stvoření máme podíl na prvním Adamovi, a skrze naši víru máme podíl na Kristovi, druhém Adamovi. Druhý Adam se nestará nejdříve o věci pozemské, nýbrž opětuje zlé dobrem, modlí se za své pronásledovatele, dává naději a odvažuje se k bláznovství lásky. Druhý Adam je novým stvořením v Ježíši Kristu. Proto se Pavel zcela obrací ke Kristu, který přesahuje vše lidské.

Výzva evangelia

K tomu „novému“ patří u Ježíše Krista také a především požadavek lásky k bližnímu. Poslechněme si ta slova ještě jednou: „Milujte své nepřátele. Prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí. Žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují (…) Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek.“ (Lk 6,27-30) Většinou bychom byli rádi, kdybychom s tím, kdo nás nenávidí, nemuseli mít nic společného. Zde se však od nás požaduje, abychom k tomu člověku byli laskaví a činili mu dobře. Necítíme se snad už jako hrdinové, když se nám podaří se udržet a na zlá nařečení, zlomyslnosti a zákeřnosti toho druhého vůbec nereagovat, neodplácet stejnou mincí?

Někdo může zase namítnou: „Vy křesťané jste opravdu naivní.“ Ne. Křesťané nejsou naivní, jsou jednoduše jiní, nemilují z naivity, nýbrž z lásky.

Kdo je můj bližní? - zeptal se jednou jeden zákoník (srov. Lk 10,29). Stejně se můžeme zeptat ve smyslu přikázání lásky k bližnímu: Kdo je můj nepřítel? I když se mnozí lidé domnívají, že nemají žádné nepřátele, může se přece jen vyplatit zeptat se, kdo je tím nepřítelem míněn.

- Nepřítel je především ten druhý, případně ten, který se ode mne liší, který nesdílí mé názory, s nímž jen těžko hledám společný jazyk, společné zájmy. Tam, kde se nedají najít žádné paralely v mentalitě, temperamentu a životních postojích, je těžké toho druhého snášet, jeho přítomnost může být zdrojem stálých nedorozumění a potíží.

- Nepřítel je také protivník, který se staví proti všemu, co dělám, navrhuji či podnikám. Má kritické připomínky ke každému mému kroku. V každé diskusi zastupuje protistranu. Jeho zbraněmi jsou ironie, provokace, zarputilost v banálních otázkách. Nic neodpustí a jeho neměnný postoj představuje nepřekonatelnou propast nepřátelství.

- Nepřítel je také obtížný člověk, ten, který vás dovede svou dotěrností přivést k zoufalství. Je to osoba, kterou baví připravovat druhého o čas, většinou přichází člověku do cesty v nejnevhodnější chvíli. Drzý a netaktní, indiskrétní a prostě člověk na obtíž. Tyto osoby vyprávějí rády o tom, co už většinou všichni vědí, a otravují ostatní svými bezvýznamnými problémy. Ty jsou pro ně mimořádně důležité. Tito lidé neberou žádný ohled na povinnosti druhých, na jejich případnou únavu či starosti.

- Mimoto je nepřítel i chytrák, jenž hraje dvojí hru. Je odborníkem na špatné vtipy, nespolehlivý a stejně tak vypočítavý. Navenek dobrosrdečný a veselý, říká jedno, ale dělá druhé a myslí zároveň třetí. Je „pravý sluha“ mnoha pánů.

- Konečně je nepřítelem i tvůj pronásledovatel, jehož špatné činy jsou lež, zlá pomluva a ponížení.

Křesťan je povolán k tomu, aby se z lásky odvážil vstoupit na nepřátelské území. Podle Písma nesmí nepřátelství v našich srdcích a hlavách setrvat delší dobu. Křesťan musí věřit ve velkou novinu ‚odpuštění‘, jež může způsobit i obrácení na víru. Už silná vůle odpustit je jako smíření. V okamžiku, kdy přestávám rozchod akceptovat, už tam začíná cesta ke smíření. Kdo jiný než my křesťané by měl ničit ty nebezpečné mechanismy zla?

Naděje je protikladem zvyku. Kdo se omezí vlastní pohodlností nebo se oddá pocitu bezmoci, neboť stejně se nic nedá změnit, ten není také schopen uvědomit si poselství Nového zákona a otevřít oči novému obzoru.

Křesťanská naděje proměňuje skutečnost novým světlem. Kristus nám svou smrtí nedokazuje, že nakonec bude přece jen všechno v pořádku, nýbrž potvrzuje, že vše, co prožíváme a co i on prožil, se vyvíjí správným směrem, pokud jen věříme. Křesťanská naděje je poselstvím, které může vše změnit a otevřít nevídané obzory. Křesťanská naděje se nesoustřeďuje na čísla a fakta a také ne na pozitivní znaky a povzbuzující tendence, křesťanská naděje ukazuje něco nového, něco radikálně nového, čeho by se byl nikdo neodvážil, ale co bylo předpovězeno a přislíbeno.

Pro nás tedy platí, navzdory vší beznaději v tomto světě doufat a snažit se o obnovu sebe i ostatních spoluobčanů v nové Evropě v duchu Ježíšově.