Všechny cesty církve jsou cestami ke člověku

pastýřský list věnovaný církvi ve Slovinsku a čtený při bohoslužbě
25. neděle v mezidobí
(podle pastorační příručky České biskupské konference „Kristus - naděje Evropy. Středoevropské katolické dny 2003-2004“).

Evangelium vypráví o Ježíši a jeho učednících, kteří jsou na cestě do Kafarnaum. Na této cestě chce Ježíš připravit své učedníky na to, že bude zabit, ale třetí den vstane z mrtvých. Ježíš chce učedníky připravit na vyvrcholení a naplnění svého díla spásy. Učedníci mu nerozumějí a netroufají si se zeptat. Jde jim v té chvíli také o úplně jiné otázky: kdo z nich bude v nebeském království největší? Kdo z nich udělá kariéru a jak budou rozděleny jejich pozice? Pán o tom ví a překvapuje je otázkou: „O čem jste cestou hovořili?" Oni ale z rozpačitě mlčí.

Také my jsme na cestě, s posledním cílem domova na věčnosti; dnes a nyní na cestě do společného ‚domu Evropy‘, který chceme my křesťané společně vybudovat. Otázka Ježíše dnes platí nám: „O čem jste cestou hovořili?" Musíme si tedy nejdříve pro sebe uvědomit: o co nám jde? Splňujeme úkol daný naším papežem Janem Pavlem II.: „Vyjeďte na hlubinu!" (srov. Novo millennio ineunte, 1) nebo jinak řečeno: „V jaké míře jsme my křesťané světlem světa a solí země?"

Ve slovinské církvi - a podobně v církvích ostatních evropských zemí - je mnoho věcí v pohybu, objevují se také velmi odlišné i protikladné tendence. Slovinská církev se intenzivně snaží odpovědět na tato ‚znamení doby‘ a je potěšující, že se přitom navzdory všem obtížím a lidským chybám něco zdařilo a daří: na synodu, resp. plenárním shromáždění v letech 1999 - 2001 se shromáždili kněží a laici pověření jednotlivými diecézemi a formulovali usnesení, které bylo 5. 12. 2001 potvrzeno příslušnou kongregací v Římě.

Církev ve Slovinsku tím nedocílila pouze „pastorální diagnózy“ duchovní situace v zemi; jednotlivá ustanovení se také snaží nalézt vhodné terapie a pomoc, jak správně odpovědět na „znamení naší doby“, aby církev mohla dostát svému poslání.

Na počátku přitom stojí otázka, která je také otázkou církve v Evropě: otázka života. K primárním úkolům církve patří služba životu. Jistě není pouhou náhodou, že právě nejstarší zachované písemné prameny ve slovinském jazyce, „Brižinski spomenniki“ z roku 950, také hovoří o životě, o životě věčném, k němuž jsme všichni povoláni.

Víme, že velkolepá usnesení a krásná přání nestačí. Daleko potřebnější jsou konkrétní pomoc a dobrý příklad. Proto je také žádoucí spolupráce se všemi příslušnými společenskými zařízeními.

Dokument ze synody slovinské církve se dále zabývá duchovní situací člověka v postmoderní době. Přitom nám pomáhají slova Pána Ježíše Krista z evangelia: „Kdo chce být první, ať je služebníkem všech.“ Jako křesťané jsme povoláni sloužit lidem a následovat našeho Pána, který nepřišel, aby svět soudil, ale jej spasil (srov. Jan 3,17).

Dnes se také stále méně tážeme, co je objektivně pravdivé, nýbrž co subjektivně pomáhá. Nová ‚religiozita‘ má individuálnější zaměření: dnešní člověk chce sám určovat své náboženství a namíchat si dle vlastního vkusu z různých náboženství „náboženský koktejl“.

Pro katolickou církev to představuje novou výzvu, kterou v žádném případě nelze podceňovat. Jsme přesvědčeni o tom, že také v 3. tisíciletí „vedou všechny cesty k člověku“, a to ke konkrétnímu, historickému člověku, jak to zdůrazňoval papež Jan Pavel II. Ve svém prvním pastýřském listu ‚Redemptor hominis‘ říká již v roce 1979: „Člověk je první a základní cestou církve, cestou, kterou stanovil sám Kristus a která bez jakékoliv jiné možnosti vede skrze tajemství vykoupení a vtělení“ (Redemptor hominis, 14).

Při našem hledání „ztracené ovce“ ovšem nesmíme zapomenout na „devadesát devět spravedlivých“ (srov. Mt 18,12-15), kteří jsou duchovním pokladem naší církve. Spolu s nimi se můžeme věnovat rostoucímu počtu lidí malých, chudých, smutných a trpících. Budou schopni přijmout poselství Pána Ježíše Krista tím lépe, čím více se budeme snažit jim porozumět a opravdu pomoci v jejich nouzi. „Cennou orientaci k tomu máme v sociálním učení církve, které se tímto naším nasazením má stát stavebním principem Evropy“ (Společný pastýřský list ke Středoevropským katolickým dnům, 23).

Mnoho různých zdrojů světla doprovází slovinskou církev na její cestě. Nové světlo se rozsvítilo díky papeži Janu Pavlu II., když na své druhé pastorační cestě 19. září 1999 v Mariboru blahořečil Antonína Martina Slomšeka (1800-1862), biskupa z Mariboru.

Slomšek je prvním slovinským zástupcem blahoslavených v katolické církvi, ve slovinské církvi je proto také radost z tohoto „nového světla“ veliká. Slomšekova pastorační činnost se už v jeho době neomazovala na duchovní území Slovinska. Již ve svém působení jako biskup katolické církve spoluurčoval tehdejší evropské duchovní proudy a jeho charisma nám může také dnes sloužit za vzor. Mimo jiné objížděl 1856/57 benediktínské kláštery v tehdejších rakouských zemích. O jeho pastorační prozíravosti svědčí iniciativa v „Bratrství sv. slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje“, které založil 1851 k podpoře jednoty s ortodoxními církvemi východní tradice. Koncem 19. století měla tato jednota již přes 75 000 členů a byla zastoupena v celé Evropě i za jejími hranicemi.

Pokrokové bylo také jeho teologické myšlení, které spočívalo na základním poselství naší víry: „Všichni lidé jsou v Ježíši Kristu milovanými dětmi našeho nebeského Otce.“ A také: „Ve slavení svatodušních svátků je založena rovnost mezi národy, jazyky a kulturami.“ S touto duchovní vizí se již tenkrát postavil proti bludům o rasové nadřazenosti, které ještě dnes sužují mnoho národů světa, bohužel také v Evropě.

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí byla Evropa určována hlásáním víry, neseném hlavně v duchu sv. Benedikta, otce západního mnišství a patrona Evropy. Čeho je třeba dnes, na přelomu druhého a třetího tisíciletí? Papež Jan Pavel II. opakovaně hovoří o nové evangelizaci, která má v Evropě rozžehnout nové světlo víry. Mimo jiné musí být i Středoevropské katolické dny takovýmto světlem, které nás povede do světlejší budoucnosti.