Sklenka mléka

Dívám se na starou fotografii v ohmataném albu a skoro nevěřím tomu, že ten scvrklý vousáč, co ho občas vídám v zrcadle, byl jedním z těch nažehlených chlapečků v krátkých kalhotkách, kterým maminky někdy i s pomocí cukrové vody přilízly vrabčí hnízdo na hlavě do rovné pěšinky, aby na památeční fotografii od prvního svatého přijímání vypadali jak se patří. Uprostřed nás stojí mladý kněz, štíhlý, tmavovlasý s milým úsměvem a s typicky vystouplým ohryzkem krku, což zdůrazňovalo jeho mužné rysy. Páter Stanislav Vídenský, náš první a v našem případě i poslední učitel náboženství. Byli jsme čistě chlapecká, 2. třída Palackého obecné školy v Králově Poli, v jednom z nejstarších předměstí Brna a bylo jaro léta Páně 1948.

Královo Pole, nebo též „Kartósy“, dle bývalého kartuziánského kláštera, jinak též „Krpec“ nebo v hantecu „Kényk“, mělo v době mého dětství ve své horní polovině, nad Palackého ulicí s tramvajovou linkou, již charakter města, ale jeho starší, dolní polovina byla ještě vesnicí. Měla své centrum ve starém Kr. Poli, kolem Mojmírova náměstí, kde se říkalo „Na městečku“ a kolem kostela Nejsvětější Trojice.

Farnost zde byla veliká. O nedělích se v kostele a po mši na schodech pravidelně setkávaly hojně rozvětvené rodiny s celou přízní, aby se dověděly, co je v rodině nového. Patřilo to „k dobrému tónu“. Zvláště v té dolní chudší a starší čtvrti, kde žili dělníci z Královopolské strojírny, starší domkáři a starousedlíci, převážně katolíci. Byla zde i kolonie městské chudiny, složená z domků slepených jako vlaštovčí hnízda vlastní rukou z hlíny a materiálu, který se někde dal zadarmo sehnat. Oficiálně se jmenovala Divišova kolonie, ale odjakživa se jí říkalo „Šanghaj“. Bylo zde hodně dětí a bídy, ale i věřících lidí.

Pamatuji velké průvody o Božím Těle kolem náměstí s více oltáři, slavné poutě na sv. Trojici, velké svatby a dlouhé pohřby s koňským spřežením. V naší farnosti jistě měli kněží plné ruce práce.

A bylo čerstvě po válce. Dospělí žili v euforii, že válku přežili, a lidé se měli rádi více než v jiných dobách. Nadšeně pracovali na obnově republiky. Jen my kluci jsme si stále hráli „na válču“. Byla to oblíbená hra. Měli jsme za „štrekou“ (za nákladním nádražím) své bunkry a honili jsme se s klacíkem v ruce, který představoval samopal: „Tu-tu-tu-tu – je po tobě!! Co eště lítáš! Padni, blbóne!“

Těmto klukům se těžko vysvětlovalo, že Ježíš Kristus miloval i své nepřátele a dokonce za ně položil svůj život. Když jsme v hodině náboženství probírali pravdomluvnost a lež, překvapili jsme velebného pána, jak jsme O. Stanislavovi říkali, otázkou, zda i gestapákům bylo třeba říct pravdu, když se při výslechu dotazovali na úkryt partyzánů.

P. Vídenský nám pak vyprávěl příběh o člověku, který ve stejném případě dlouho mlčel a pak řekl: „Nevím!“ a nelhal. Jeho odpověď v kritické situaci znamenala: „Pro tebe to nevím!“ To jsme pochopili.

Vzpomínám si také na první svatou zpověď ve svém životě a na to, co jí předcházelo. Abychom se naučili zpytování svědomí, lítosti a modlitbě, pozval si nás velebný pán po menších skupinkách na faru. Přišli jsme tak jak jsme lítali po ulici, pozdě odpoledne a už dost vyhládlí. Farská hospodyně nás uvedla do pokoje, kde jsme měli chvíli počkat, až se kněz vrátí z kostela. Na komodě na něj také čekala prostá večeře: krajíc chleba a půllitr mléka. Dnes už nikdo nedovede pochopit, jak po válce voněl čerstvě pečený chleba a jak vzácné bylo mléko, které bylo 6 let na potravinové lístky. A taky nás naše maminky učily: „Když se někdo chystá jíst, tak se hned rozluč a nekoukej mu do huby!“ To bylo tehdy pravidlo slušného chování. Když už jsme chtěli odejít, přišel P. Vídenský a naše rozpaky rozptýlil: „Tak vás vítám, hoši, a tu večeři si rozdělíme, ne?“ Radostně jsme souhlasili.

A ta kůrka voňavého chleba a sklenice mléka ze srdce darovaná byla větším argumentem než sebevýmluvnější proslov o lásce k bližnímu. Pak jsme mu věřili všechno a své dětské hříchy jsme později, v šeru královoplské zpovědní síně, svěřili Kristu jeho prostřednictvím.

Za rok po „Vítězném únoru“, o Velikonocích, se už vědělo, že do kostelů chodí placení udavači a lidé začínali mít znovu strach. Na Velký Pátek přišla mamka z kázání zamlklá a ustaraná: „Bojím se o toho mladého kněze,“ řekla tátovi. Moc toho přede mnou neřekli, „aby kluk někde něco nekecl“, ale vyrozuměl jsem z toho, že plamenné kázání v reakci na události spojené s nástupem totality mělo dopad nejen na věřící, ale jistě i na přítomné špicly.

„Dnes zase znovu vidíme pod křížem nenávistně rozšklebené tváře, které volaly: Ukřižuj, ukřižuj!, jak s úsměškem pokřikují: Jiným pomáhal a sobě pomoci nemůže!“ Tento úryvek si pamatuji z maminčina vyprávění.

Pak P. Vídenský z Králova Pole zmizel. Nevěděli jsme kam. A nikdo se nezeptal. Nebylo radno se ptát. Všichni se báli. Ve farnosti se říkalo, že byl uvězněn. A pomalu se zapomínalo. Pro mě však Otec Stanislav zůstal vzorem a příkladem natrvalo.

Uplynulo 46 let. Psal se rok 1995. To už mi bylo 55 let a žil jsem již 30 let mimo Brno. Jako vedoucí lékař České maltézské pomoci jsem jel mezinárodním maltézským vlakem s těžce postiženými do Lurd. Převor maltézského řádu, Mons. Zlámal O. M., nám během cesty vyprávěl své osudy z doby totality a já jsem se zmínil o mém dávném učiteli a vzoru. A tehdy jsem se dověděl, že žije a je farářem ve Veverské Bitýšce. V tom roce dostala ČMP od Malteser Hilfsdienst z Německa sanitní vůz, který jsem měl vyzkoušet. Naložil jsem tedy mamku, která už tehdy špatně chodila, a zajeli jsme do Bitýšky.

Setkání s Otcem Stanislavem bylo krásné a dojemné. Nemohl si mě samozřejmě pamatovat, ale na dobu a okolnosti se upamatoval. Zato já jsem byl překvapen tím, že se skoro vůbec nezměnil. Měl totiž dar od Boha, že vzhledem skoro nestárnul. A jeho duch byl stejně silný jako dřív. Cítil jsem se zase jako malý kluk se svým milým učitelem a přítelem.

Až do jeho smrti jsme si vyměňovali pozdravy a vzpomínky. Jsem velmi vděčen za jeho fotografii, kterou nosím stále u sebe mezi dokumenty.

A tak, „kdo v srdcích žije, nikdy neumírá...“