Bezvýhradná víra v Ježíše

pastýřský list věnovaný církvi v Maďarsku a čtený při bohoslužbě
21. neděle v mezidobí
(podle pastorační příručky České biskupské konference „Kristus - naděje Evropy. Středoevropské katolické dny 2003-2004“).

Lidé, kteří jsou povoláni k tomu, aby ostatním hlásali evangelium, trpí často nedostatkem odvahy, neboť se jim zdá, že jejich snažení má často jen malý úspěch. Dnes je úspěch v očích mnoha lidí jediným měřítkem všech věcí: co nemá úspěch, za nic nestojí, a není tedy třeba to dělat.

Těmito myšlenkami se často řídí naše jednání. Stejně tak byl posuzován i Ježíšův život a jeho konání - jako ne dostatečně úspěšné. V dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak byl Ježíš učedníky opuštěn: přátelé, kteří se zpočátku zajímali o jeho učení a sympatizovali s ním, reptají a odvracejí se od něho.

Existuje snad větší zklamání, než když člověka opustí přátelé, protože nerozumí tomu, co on považuje za nejdražší a nejsvatější? V Ježíšově životě byly úspěch a neúspěch naprosto jinak stanoveny, než jak je ve svém životě často chápeme my dnes. Dnešní evangelium nám ani tak nechce vyprávět příběh Ježíšových neúspěchů, jako spíše názorněji předvést, co nám Ježíš přinesl.

Toto evangelium má přímou návaznost na Ježíšovu eucharistickou řeč, jak je zaznamenána v evangeliu sv. Jana: v Kafarnaum na břehu Galilejského jezera mluví Ježíš - jak jsme o minulých nedělích slyšeli - o tom, že lidé musí jíst jeho tělo, neboť to je pravým pokrmem. Lidé nerozumí, reptají a opouštějí ho.

V tomto úryvku evangelia říká Ježíš dále: „Co dává život, je duch, tělo nic neznamená" (Jan 6,63a). Minulou neděli jsme slyšeli: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný" (Jan 6,54). Obojí patří dohromady: nerozuměli bychom Ježíšovým slovům správně, kdybychom zůstali jen u pokrmu. Přijímání Kristova těla může být pro nás skutečně plodné jen tehdy, pokud je přijímáme s vírou. Jen v pevné víře, že přijetím Kristova těla dostaneme pravý život, se pro nás a v nás stává eucharistie plodnou. Tak se nám stane zdrojem našeho duchovního života. Na jiném místě Nového zákona se praví, že se člověk může přijetím Kristova těla obtížit těžkou vinou: „Kdo by tedy jedl tento chléb Páně a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně" (l Kor 11,26-29).

Tak nás Ježíš napomíná, abychom přijímali jeho tělo s vírou, neboť jen tak nám bude k užitku. Ježíšova zdánlivá neúspěšnost souvisí rovněž s jinými faktory, též s falešnými představami, které měli lidé o Mesiáši. Ježíš nechce být žádným pozemským Mesiášem, jak to od něj mnozí očekávali.

Když ho poté mnozí opustili, ptá se Dvanácti: Chcete také vy odejít? Petr na to odpovídá osobním vyznáním, které nám připomíná ostatní Petrovy výroky: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý. Jeho víra v Ježíše je bezvýhradná. V plné důvěře a navzdory veškeré malomyslnosti přiznává se Petr tímto jedinečným způsobem k Ježíši, Božímu Svatému. Silou své víry posiluje i víru svých spolubratří a jejich následovníků i víru církve. Taková víra sama o sobě dává každému z nás naději a víru v budoucnost. S Petrem můžeme nyní i kdykoli vyznat: Pane, ke komu půjdeme? Ty jsi Svatý Boží. Přitom není rozhodující, jakého vnějšího úspěchu nebo neúspěchu dosáhneme, nýbrž jen to, že on je ten pravý Syn Boží, což je nesrovnatelně víc než všechno ostatní.