Láska Kristova nás mocně pobízí

(přepis zvukového záznamu)

Já jsem potěšen, že mohu několik slov poslat farnosti Veverské Bítýšce. Dokonce někteří mě znají, dokonce se mně zdá, že některé rodiny mě znají ještě z mého mládí. Kdysi se ke mně hlásily. Možná si na to vzpomenou. A rád na ně vzpomínám. Např. na rodinu Svobodovu, která bydlela také v Brně na ulici, která se jmenovala Na kopečku. Tak veliký pozdrav celé rodině. A vím, že také někteří se ke mně hlásili v Brně, možná to bylo u sv. Michala, a mě to velmi potěšilo. Ale mám velmi živou vzpomínku na setkání s vaší farností v souvislosti s biřmováním, a musím říct, že mě velice potěšila ta návštěva a pozornost, s kterou jsem se setkal. No jistě, těch akcí bylo velmi mnoho, o tom nepochybuji. Já jsem měl pouze jeden ten den vyhrazený, ale rád na to vzpomínám, protože pro hlasatele slova Božího je důležitý nejenom pohled na lidi, ale já bych to nazval pohled na oči lidí. Přitom nemyslím jen na oči, ale jak tváře reaguje. A to je někdy úplně kouzelný pohled. Tak jistě, nechci vás prohlašovat všechny za blahoslavené, i když v evangeliu je napsáno: „Blahoslavené oči, které vidí to, co vy vidíte, a uši, které slyší to, co vy slyšíte.“ Ale já využívám této příležitosti, abych vám aspoň něco poslat jako pozdrav.

A řeknu vám to, co jsem dneska v Hustopečích říkal dobrému jubilantovi, osmdesátníkovi Václavu Fišerovi. To znamená, že on patří také do té kategorie jako Stanislav Vídenský a já. Já jsem tam připomněl jemu a také vám připomínám – protože určitě ve farnosti žije více starších lidí, kteří ho pamatují – biskupa Karla Skoupého. A připomněl bych vám jeho heslo, které on zvolil. Nebylo to náhodné. A to mluvím nejenom za sebe, ale také za vašeho Otce Stanislava Vídenského. My jsme ho obdivovali, jak on byl nadšený pro Nový zákon. On ho také přednášel na našem Institutu brněnském, na vysoké škole teologické v Brně. Zvolil jako heslo svého episkopátu: „Caritas Christi urget nos.“ Dávám úkol biblistům: najděte přesně, kde to je. Je to v listě ke Korinťanům, prozradím vám v kterém: je to v druhém. A to slovo zní: „Láska Kristova nás mocně pobízí (takřka nutí).“ No a to byl on. Naplněný tou láskou a sděloval ji. Nedivte se. Myslím, že jste to zpozorovali i na Otci Stanislavu Vídenském, i když byl vyššího věku jako jsem já – ale když je někdo nadšen pro tu lásku Kristovu, tak to nezná hranic nějakých věkových, ale naopak vždycky to tak pěkně vyniká. Tak toto je jedna věc, kterou vám připomínám, a přeji vám, aby farnost Veverská Bítýška a vůbec všichni ti, kteří se shromažďují tam ve vašem kostele, aby často pohlédli do toho tajemství zvolání sv. Pavla: „Láska Kristova nás mocně vybízí.“ Přeji vám k tomu sílu a pamatujte na všechny kněze, stejně tak jako ti, kteří vás potkali a setkali s farností. Rád také vzpomínám na to nádherné rozloučení, které vaše farnost připravila pro Otce Stanislava v minulém roce.

Tak to je jedna myšlenka. Druhou, co bych vám připomněl – možná, že vám ji řekl Otec Stanislav Vídenský, ale rád vám ji řeknu – je takřka krédo kněžstva brněnského. Mám na mysli toho staršího, které bylo vychováváno ještě na Institutu brněnském. Pochybuji, že by někde jinde této myšlence byla věnována velká pozornost. A to je především heslo Františka Sušila, který je nejenom národním buditelem, ale byl také vynikajícím profesorem Institutu teologického v Brně, a který po celé naší vlasti šířil to nadšení pro evangelium, ale také pro lásku k národu, který to v té době, to máme století ještě devatenácté, neměl nejlehčí. Kdybyste šli na centrální hřbitov brněnský, tak u čestné zdi byste našli také náhrobek Sušilův i s tou jeho větou. Ta zní: „Církev a vlast, ty sestersky v mých milují se ňadrech, každá půl, každá má mé srdce celé.“ Ale to není jen fráze. Víte, tak jsme my byli vychováváni, a to je naším úkolem: abychom byli nositeli nadšené lásky k Církvi a nadšené lásky také ke své vlasti. Obě tyto lásky jsou narušené. Někdo pod pojmem vlast jenom myslí společenství těch, kteří mají společnou ústavu. To je daleko víc. Přemýšlejte o tom. Je to dědictví otců. Skutečně vážné. Víte, že Svatý Otec se chystá v září tohoto roku na Slovensko, a já jsem potěšen nádherným heslem, které Slováci zvolili k návštěvě Jana Pavla II. Je jednoduché a doporučuji vám na ně myslet nejenom teď, před tou návštěvou, ale častěji. Gratuluji tomu, kdo takové heslo stanovil. „Věrni Kristu a Církvi.“ Nemusím vám to víc rozvíjet, protože víte, co je to nevěrnost Kristu, ať už velká nebo malá, anebo nevěrnost a lhostejnost vůči Církvi. Tak to je jedno slovo Sušilovo, které náš Otec biskup rád slyšel, a jsem přesvědčen, také když Stanislav Vídenský mluvil za svůj ročník, že také řekl Otci biskupovi: „My, jako bývalí bohoslovci, budeme na to pamatovat.“

A další heslo, které mimořádně pak nadchlo i známého arcibiskupa olomouckého tatíčka Stojana a všechny ty, kteří ho následovali, a mezi nimi jsou i mučedníci, nebudu je zvlášť připomínat. Ta věta je trošku složitá: „Můj život buď jedna Boží chvála, slastí Kristus, chotí Církev, tužbou ctnosti krása a mzdou lidu spása.“ Všimněte si těch pěti bodů a prosme o to, abychom měli takové kněze. To šeptal Otec Stojan, když byl svěcen na kněze i na biskupa. To je velká tradice Moravy. A já jsem potěšen, že mohu aspoň při této příležitosti to připomenout Veverské Bítýšce. „Život můj buď jedna Boží chvála, slastí Kristus, chotí Církev“ – to je pro kněze zvlášť, ale to je pro každého člověka. Aby ten vztah lásky, který je mezi mužem a ženou, aby ten se projevoval také ve vztahu Církve vůči Kristu. Tak máme nad čím přemýšlet. Já vám přeji, abyste to hodně prožili.

A co jsem ještě řekl? Protože Hustopeče je farnost svatováclavská – tam je nádherný moderní kostel, pokud jste ho nenavštívili, tak nezapomeňte ho příležitostně navštívit – tak jsem připomněl, kdo to je svatý Václav, veliký nositel idejí cyrilometodějských, nejenom světec Západu, ale světec Západu i Východu. A připomněl jsem ta slavná slova Halasova: „Kůň, bronzový kůň Václavův se včera v noci třás a kníže kopí potěžkal. Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál.“ Kdo byl František Halas asi víte. A čím se stal, když toto napsal, a jaký je pak jeho odkaz literární, možná znáte. Pokud ne, tak vám to říkám. „Proti přitažlivosti zemské do výše volím vás. Já chci být také někým milován, když mně pravice nebude moci psát, budu psát i levicí, tygra i s beránkem. Já chci být něšťastně šťasten, nešťastně nešťasten.“ Máme nad čím přemýšlet, světec by nemohl lepší závěť vykonat. Tak myslím, že už jsem vám toho řekl moc, přemýšlejte, já vám budu vděčný za každou vaši vzpomínku.

Na počátku září je mnoho poutí, mnoho, ale také pěkná pouť cyrilometodějská a mariánská je v Mikulově. Kdybyste někdy se k nám rozjeli, tak vás mimořádně uvítám. Černá Madona loretánská na vás čeká. Ať ji navštívíte kdekoli, každé poutní místo má svoji krásu, ale myslím, kdybyste navštívili Svatý kopeček u Mikulova a uvědomili si, že to, co vidíte před sebou na jih, to není už Rakousko, ale to je Evropa, naše Evropa, která patří všem. Věřím, že vás to potěší. Ať vám žehná Otec, Syn a Duch svatý. Amen.