Ježíš je důvodem k naději

pastýřský list věnovaný církvi v Bosně a Hercegovině a čtený při bohoslužbě (přesunuto z minulé neděle)
18. neděle v mezidobí
(podle pastorační příručky České biskupské konference „Kristus - naděje Evropy. Středoevropské katolické dny 2003-2004“).

Každá naděje je ze své podstaty zaměřena na budoucnost. Aby se naše naděje stala konkrétní a nezůstala ideou, je nutné čelit výzvě konkrétní přítomnosti, a to na místě, kam nás Bůh postavil, abychom rostli, rozkvétali a přinášeli ovoce. V situaci, v níž se nachází církve Bosny a Hercegoviny, nás bude spíš tížit beznaděj a rezignace, než aby nás do budoucnosti naplňovaly optimismus a naděje. Přesto je nutné, abychom na situaci, v níž žijeme, pohlíželi upřímně.

Evropa, která stále více směřuje k jednotě, je stále ještě zahleděna především sama do sebe. Sebestředně užívá svého blahobytu a utíká se do konzumního života. Tato Evropa se na své cestě nechce dát vyrušovat a brání se každému, kdo by chtěl dané představy zpochybnit či dokonce vyvrátit. V Evropě stále ještě žije příliš mnoho lidí v minulosti, jsou uvězněni v postoji zaměřeném na vlastní národ a utápějí se v jeho nevyřešených otázkách. Přitom přehlížejí, že povědomí o vlastních kořenech je sice důležité, ale nemůže při něm zůstat, neboť kořen bez kmene zahnívá a je odsouzen k uhynutí.

Obyvatelé Bosny a Hercegoviny jsou dnes stále ještě těžce zkoušeni strašlivou válkou z nedávné minulosti a jejími následky. V srdcích těchto lidí stále přežívá nedůvěra a odpor ke smíření až po nenávist a k opětovným otevřeným konfliktům. Bohužel zasáhly tyto tendence i mnoho věřících v různých náboženských obcích této země.

Zkušenosti z války této zemi opět ukázaly, že tam, kde chybějí duchovní hodnoty, kde je svědomí otupělé a lidé zapomínají na Boha a orientaci člověka na něj, se také ztrácí lidská důstojnost. Brutální násilí, chaos, destruktivní myšlení a jednání se všemi jeho fatálními následky stále ve velké míře diktují život v této zemi.

V Bosně a Hercegovině nacházíme z lidského hlediska nesrovnatelně více negativních znamení beznaděje a rezignace než pozitivních znamení naděje v lepší budoucnost.

Vzpomeňme hlavní z nich:

Politická situace. Národy Bosny a Hercegoviny nejsou v tuto chvíli schopny činit ve vlastní odpovědnosti rozhodnutí zaměřené ke stabilizaci situace, jednotě národů, náhradě válečných škod a ekonomickému rozvoji země. Vše, co je v tomto ohledu relevantní, rozhodují zástupci mezinárodního společenství. To vzbuzuje dojem, že všechno je řízeno zvnějšku, a vnucuje otázku: co se stane, až tito zástupci, muži a ženy, zemi opustí? Momentálně mohou obyvatelé Bosny a Hercegoviny stěží doufat ve zlepšení situace, plánovat budoucnost, zakládat rodiny a pouštět se do něčeho nového.

Útěk na ‚zlatý‘ Západ. Přes 60% mladých lidí (bez rozdílu národnosti) chce opustit svůj domov Bosnu a Hercegovinu a vycestovat do západní Evropy či jinam do světa. Nevidí pro sebe a svůj domov žádné perspektivy do budoucnosti. Ve svém zoufalství se mnoho z nich nechává omámit vnějším leskem života v západní konzumní společnosti a vystavují se přitom novým nebezpečím. Spatřují své jediné východisko v útěku na Západ.

Ekonomický rozvrat. V situaci, v níž státní struktury přestaly skutečně fungovat a panuje vysoká nezaměstnanost a v níž také již neexistuje žádná naděje, že se toto v dohledné budoucnosti změní, je těžké vidět pro sebe a svou zemi naději. Nepředstavitelné škody způsobené válkou a pomalá, částečně dokonce cíleně selektivní podpora zaměřená na zlepšení životních podmínek otevírají pro postižené existenciální otázky.

Situace katolického obyvatelstva. Válkou 1992 - 1995 a v době následující ztratila katolická církev v Bosně a Hercegovině téměř polovinu svých členů. Mladé rodiny téměř neexistují, zůstali jen starší lidé. Tím je zvlášť postižena např. Srbská republika, která zahrnuje polovinu země. Několik farních obcí je již mrtvých, v jiných obcích žije jen málo věřících, většinou bez výjimky starší lidé, chybí mládež. Mnoho obcí proto pro sebe také nevidí budoucnost.

Ačkoliv se již v době otomanské nadvlády v 18. století snížil počet katolíků na asi jen 200 000, měli tehdy katolíci přece více naděje nežli dnes a došlo posléze k nové stabilizaci.

V tomto výčtu znamení beznaděje by bylo možné pokračovat. Zůstává otázka: kde je zde ještě možné najít naději a budoucnost? V co je možné přese všechno upřímně doufat, aniž by tato naděje byla jen prázdnou útěchou ústící v ještě horší zklamání?

Heslo Středoevropských katolických dnů „Ježíš Kristus - naděje Evropy“ nám na to může dát odpověď. Upomíná nás, že někdo i v této situaci dává naději. Ježíš Kristus je nadějí Bosny a Hercegoviny, Ježíš Kristus je nadějí Evropy. Bible nám opakovaně dokládá, že Bůh zasahuje právě tehdy, když se lidé ocitnou v koncích se svou moudrostí. Očekává ovšem z naší strany dvě znamení: obrácení a ochotu podělit se.

Bůh někdy dopouští, že lidé musí zakusit na vlastním těle, kam může vést život bez Boha, bez následování jeho cesty a jeho řádu. Někdy jsme my lidé teprve díky této zkušenosti schopni se obrátit. Obrácení k Bohu ovšem není něco jedinečného, co člověk učiní jednou pro vždy; obrácení je trvalý postoj, který člověka vede ke stále novému rozhodování pro lepší a správné. Obrácení je nutné provádět každý den znovu. Obrácení vyžaduje stálé nové nasazení, novou snahu a novou vůli. Bůh nikoho k obrácení nenutí, respektuje svobodu každého člověka a umí čekat.

S opravdovým obrácením k Bohu úzce souvisí i ochota se podělit a žít solidárně: Kdo je schopen se osvobodit od falešného egoistického myšlení ve stylu ‚Hlavně, že se mně vede dobře, ostatní mě nezajímají‘, bude překvapen, že se v tu chvíli najednou stane i nemožné možným. Biblické texty této 17. neděle v mezidobí nám to dokládají na dvou příkladech z dějin spásy. Jeden nalézáme u proroka Elíši: muž Boží je schopen nasytit jen dvaceti ječnými chleby a trochou kaše, ale s velkou důvěrou v Boha, 100 lidí. Je o něm psáno: je to ‚muž Boží‘, tedy muž, který dělá jen to, co je v jeho možnostech, a vše ostatní nechává Bohu. Takto se stane zázrak, při němž málo chleba a mnoho víry nasytí všechny hladovějící.

Národy Bosny a Hercegoviny takové „zázraky“ v době poslední války a čase potom opakovaně zažili: pomáhá mnoho dobrých lidí, většinou sami bez materiálního bohatství, ale bohatí na lásku a osobní nasazení. Zástupně za všechny budiž zmíněn jeden starší manželský pár z Holandska. Tito manželé po roce 1992 opakovaně a navzdory všem nebezpečím cestovali do země autem naloženým léky, potravinami a jinými potřebnými věcmi, které sami darovali nebo vyprosili od jiných, a pomohli tím mnohým lidem v nouzi. Umožnila to jejich víra a láska k lidem v nouzi.

Podobné poselství jsme slyšeli i v dnešním evangeliu. Znamení proroka Elíši je takřka předzvěstí toho, co učiní Ježíš. Ježíš nasytil 5000 lidí. A je příznačné, že Ježíš nedopouští, aby zůstaly zbylé kousky chleba ležet a třeba se zkazily. Tyto kousky chleba mohou nasytit ještě jiné lidi, konečně oněch pět chlebů nasytilo 5000 mužů. Opět vidíme, že jestliže učiníme všechno, co je v našich silách - i kdyby to bylo jakkoli málo -, můžeme tím změnit svět, mohou se stát zázraky, můžeme v našem lidství chválit Boha. S touto otevřeností a s pevnou důvěrou v Boží pomoc, v Ježíše Krista, naději Evropy, bude mít přes všechna znamení beznaděje naději a budoucnost i Bosna a Hercegovina a s ní celá Evropa.