Vzpomínky na P. Arnošta Korce

P. Arnošt Korec se zapsal nesmazatelně do mého dětství a mládí. Byla to osobnost, která nás tehdy mladé strhávala a svou autoritou ukazovala cestu v nelehké době komunistické diktatury. Jeho jistota ve víře a pevný postoj vůči tehdejší státní i obecní správě přispívaly nemalou měrou k výchově zásadových katolíků, kteří jsou páteří bítýšské farnosti dodnes.

Bylo mi osm roků, když se obcí šířila zpráva o novém duchovním správci. Z jeho tehdejší charakteristiky si pamatuji jediné: měl 46 roků. Patřil jsem tehdy už rok mezi ministranty a jeho příchod znamenal zásadní změny pro služebníky oltáře. Vypracoval pro nás pevný systém ministrantských služeb, navíc bodově hodnocený, takže jsme se pravidelně střídali u oltáře. Až do té doby ministrovali v neděli čtyři kluci, když ostatní sedávali v bočních lavicích presbytáře. S P. Korcem jsme nastupovali o nedělích k oltáři všichni. Nechal pro nás ušít nová oblečení římského střihu - a my jsme byli šťastni. Každý pátek jsme mívali ministrantskou schůzku, při které jsme si prohlubovali naše liturgické znalosti, učili se přesné nástupy k oltáři a pilovali další dovednosti. Dlouho před schůzkou jsme už byli u kostela, kde na plácku u váhy jsme podstupovali nekonečné množství zápasů „na býky“ – soutěže dvojic, kdy šlo o stažení soupeře ze zad na zem. P. Korec byl velkým přítelem obnovené liturgie. Dávno před reformou v roce 1965 jsme při mších svatých my ministranti četli česky lekce z Písma svatého, zatímco kněz se je modlil potichu latinsky. Jako první v širokém okolí jsme slavili mši svatou u oltáře „čelem k lidu“ a byli jsme na to patřičně „pyšní“.

Zcela samozřejmě jsme se my ministranti zúčastňovali brigád při mnoha opravách kostela, kaplí a kapliček na území celé farnosti. Velkou motivací nám přitom byla vděčná slova „pana faráře“ a také úsměv „slečny“ – farní hospodyně, která nám připravovala pohoštění. Fara byla pro nás kluky svátečním místem především pro atmosféru jakési posvátnosti, nevšednosti a výjimečnosti. Svačiny či večeře na faře po skončení práce byly pro nás kluky zážitkem. A když nás takto P. Korec povýšil mezi plnohodnotné brigádníky, byli jsme ochotni pro Boží věc udělat všechno.

Hodiny náboženství vedené P. Korcem – to byla především barvitá vyprávění biblických příběhů, ale i poctivě probíraný katechismus, který nám přispíval k pevné orientaci ve víře. Dále nás formovala i nedělní kázání, vždycky perfektně připravená. Sledovali jsme je pozorně a znamenala obrovský přínos pro naše náboženské vzdělání. Dmuli jsme se hrdostí, když „náš pan farář“ kázal na Vranově při pouti, kam tehdy putovalo velké množství věřících.

Vranovské poutě… to byla kapitola sama pro sebe. Nevím, jak dokázal P. Korec získat souhlas církevního tajemníka k průvodu se soškou Panny Marie z kostela až k Tejkalovu mlýnu a pak z rozcestí pod Vranovem až do rozzářené baziliky, kam jsme vstupovali se zpěvem mariánských písní doprovázených dechovkou. Byla to plnohodnotná enkláva barokních poutí, které naplňovaly život našich předků. P. Korec nás pro tuto zbožnost dokázal nadchnout. Zcela samozřejmě jsme vstávali brzy ráno k průvodům do polí na svátek sv. Marka a před slavností Nanebevstoupení Páně. Z paměti se nedají vymazat poutní průvody na Veveří, dokud to úřady nezakázaly. A pokud si zavzpomínám nad fotografiemi Božího těla, pořádaného ke čtyřem oltářům v ulicích Veverské Bítýšky, nemohu se ubránit dojetí. Bylo to něco krásného, co nás povznášelo někam vysoko, kde jsme se dotýkali posvátného prostoru, ba přímo Boha samého, kterému jsme byli ochotni obětovat cokoliv.

P. Korec byl skutečně vynikajícím představitelem dožívajícího typu barokního vesnického faráře v tom nejlepším slova smyslu. Snažil se vést celou obec a vtisknout jí rysy křesťanského prožívání skutečnosti. Jeho pastýřská horlivost se snažila naplnit Kristovou přítomností práci, svátky, obyčeje, prostě celý život obce. Tuto svou snahu vystupňoval zvláště po Pražském jaru v roce 1968. Dovedl velmi rychle odpustit komunistům jejich útlak katolické církve a bez váhání je zapojoval do církevních slavností. Tehdejšího brněnského biskupa mons. Karla Skoupého vítal před kostelem předseda národního výboru Mudroch. Při dožínkách v kostele zasedly v první lavici družstevní funkcionáři. Byl to poslední pokus o jednotnou vesnici s jednou katolickou vírou. V této roli P. Korec obstál a je otázkou, kam by se obec ubírala, kdyby nenastala záhy potom tvrdá normalizace, která měla za cíl vymýtit náboženské povědomí.

Bylo by však mylné, kdyby se působení P. Korce vidělo jenom ve slavnostních bohoslužbách, poutích a mimořádných akcích. Byl to především pastýř svého lidu a byl mu blízko s poctivostí sobě vlastní. Sám jsem byl nejednou svědkem jeho péče o nemocné a umírající. Jako ministrant jsem ho doprovázel obcí do domu, kde připravil těžce nemocného k cestě na věčnost. Celou obec takřka „šokoval“, když si poprvé oblékl zelené montérky a pomáhal při žních farní záhumenky. Později tento obrázek zevšedněl a možná tato samozřejmost, se kterou si oblékal oděv dělníků, mu vynesla jistou shovívavost státních úřadů.

Tvrdá normalizace sedmdesátých let však neznala smilování a neuznávala toleranci. Závěr působení P. Korce v Bítýšce tak byl poznamenán konflikty se státní mocí, která mu nemohla odpustit především úspěšné slavení Mikuláše. Velmi ostře byl také pokárán za vstřícnost vůči big-beatové skupině, která hrála v kostele v Bítýšce i v okolních farnostech. Mladým muzikantům bylo pohroženo vyhozením ze školy, pokud produkcí v kostelích nezanechají. K tomu se přidaly i konflikty s některými farníky, nad které se nedokázal povznést a které nedokázal řešit bez pocitu zahořklosti. A tak se nachýlil čas k jeho odchodu z Veverské Bítýšky.

Při jeho odchodu do Adamova už jsem v Bítýšce nežil. Přesto si dovolím tvrdit, že jeho odchod radostný nebyl. Nezavinily to jenom invektivy státní moci a zmíněné problémy s některými farníky, ale v mysli horlivého kněze se především definitivně ztrácela vidina jedné obce s jednou vírou, která proniká celý život farníků. S nastupující hromadnou sekularizací se ještě mnohem více setkal ve svém novém působišti v Adamově, kde na „krásné roky“ v Bítýšce vzpomínal.

Několikrát jsem ho v této průmyslové obci navštívil. Bylo obdivuhodné, jak ještě v pokročilém stáří toužil oslovovat společnost. Hledal způsoby a metody, jak získat pro Krista lidi, kteří kostel v Adamově míjeli anebo spíše k němu ani nedošli. Byl vděčný za návštěvu svého bývalého ministranta a bohoslovce. Ale naše rozhovory nebyly nostalgické, ale programové - neuvěřitelně programové, i když se blížila osmdesátka.

Obdivoval jsem a dodnes obdivuji P. Korce pro jeho víru a pastorační zanícenost, kterou mě strhl na cestu mého duchovního povolání a jsem mu za to nesmírně vděčný.