Křesťan po biřmování

promluva po mši svaté
8. den novény 9denní duchovní obnovy farnosti Veverská Bítýška, téma „Křesťan po biřmování – další vzdělávání“
(přepis zvukového záznamu)

Stojím tady před vámi jako jeden z těch v mé třídě. Chtěl bych na začátek říct, že nevím, o čem tady mluvili bratři kněží přede mnou, takže se dopředu omlouvám, že některé věci budu říkat také já, tak abyste mi to prominuli. Když si čteme evangelia, tak jsou čtyři, a každé má svůj pohled na Krista. Tak snad i naše pohledy jsou možná v něčem různé, ale Kristus je jeden, a my se nějak snažíme žít, každý sám, specificky, svůj druh křesťanství, svůj pohled na svůj život z víry, a myslím si, že se to může navzájem velice pěkně doplňovat. Tak nejdřív jsem řekl, že budeme spolupracovat. Byl bych moc rád, kdybyste se pokusili naslouchat, co vám budu říkat, a na závěr potom, pokud budete chtít, se na cokoliv k tématu, nebo toho co se týká biřmování, toho co prožíváte, se zeptali. Já jsem dneska od 2 do 4 měl setkání 120 vojáků, záklaďáků, kteří jsou na vojně od pondělka, a ti to do mě šili ze všech stran. Já jsem mluvil asi 20 minut a zbytek debaty jsem odpovídal na jejich všetečné dotazy. Tak snad se nenecháte vojákama zahanbit, ale myslím, že tady nebudeme tak dlouho, to se nebojte.

Já jsem si nějak připravil téma: Křesťan po biřmování. Tam byla dvojtečka a dál bylo napsáno: další vzdělávání. Tak, nebojte se, nebudete ve škole, ale zkusíme to vnímat z té strany, jak můj život může proměnit svátost biřmování, co se se mnou stane. Slyšel jsem, že jste psali také vy, kteří budete biřmováni... prosím vás, mohli byste zvednout ruku, vy kteří se připravujete v neděli na přijetí svátosti biřmování? Předpokládám, že většina z vás ostatních jste už biřmování přijali. Já to téma mám především nachystané na biřmovance, spíš na lidi mladšího věku, ale myslím si, že snad každý z nás si z toho může pro sebe něco odnést... Tak, psali jste ty testy. Nevím, jestli se tam objevila otázka, kterou pokládá pan biskup při biřmování: „Co očekáváš od přijetí svátosti biřmování?“ On takhle vezme mikrofon a vždycky jde. A i k tomu, kdo si myslí, že je vzadu a že se na něj nedostane. Ale nevím, jak to bude dělat pan generální vikář, který v neděli přijede, tak se radši nachystejte všichni. Já jsem si tady pro vás připravil odpověď, kterou napsal jeden biřmovanec z Čebína před těmi dvěma lety. On na tuto otázku odpověděl: „Myslím, že to, že přijmu tuto svátost, bude jakýmsi stvrzením mé víry. Když jsem přijímal svátost u křtu, a vlastně i prvního svatého přijímání, byl jsem ještě malý a neměl jsem z toho rozum. Nyní už vím, snad, co chci. Nerozhodují a neslibují za mě tedy rodiče, ale já sám.“ Tak, teď bych se rád zeptal někoho z těch, kdo jdou k biřmování, kdo z nich byl křtěn jako mimino. Tak, ten les rukou už je trošku menší, ale přesto je. Myslím si, že většina z vás, a možná i z nás, co jsme tady v kostele, jsme byli křtěni v podobné situaci jako tento můj kamarád z Čebína. Myslím si, že tam jaksi vypíchl to nejdůležitější, jak by měl člověk prožívat tuto svátost. Já sám za sebe něco slibuji. Je to moje konkrétní rozhodnutí. Být křesťanem znamená snahu žít s Kristem naplno. A je to, prosím vás, slib na celý život. Je to určitý znak naší vyzrálosti, když dokážu něco někomu slíbit a stojím si za tím. A zaštiťuji to jako by svým životem. Je na mě spolehnutí. A jestli se mi to třeba nepodaří splnit, tak se aspoň omluvím, aspoň zavolám, aspoň pošlu esemesku, aspoň zavolám mobilem, že nemůžu přijít, že mám jiné, složitější věci. Mluvil jsem z mnoha lidmi, kterým jejich vztah, ať už partnerský, zamilování, atd., skončil tím, že jeden z nich přestal plnit sliby. Strašně moc toho nasliboval, ale nedodržel. Myslím si, že právě tady, v této chvíli, si můžeme klást otázku, jak je to s mými sliby. Jak já, komu vlastně, co slibuji. A jak to tedy potom dokáži naplnit. Myslím si, že je lepší, když toho slíbíme méně, ale dokážeme si za tím stát ve svém životě, než když toho naslibujeme každému, koho potkáme, hory doly, jak se říká, a potom na to na všechno zapomeneme. Tak tohle si myslím, že je jedna z velice důležitých věcí. Protože tím, že někomu ublížíme právě tím, že nedodržíme slib, třeba se nedozvíme, co ten člověk prožíval, jak na nás čekal, co mu běželo hlavou, ale je to něco, co může velice silně potrhat vazby našeho přátelství. Je to věc, která je jasná nám v životě mezi lidmi, ale někdy nám už není tak jasná v našem křesťanském životě, v našem vztahu ke Kristu. Stejně jako biřmování je jednou za život, tak většinou je jednou za život i manželství, vstup do manželství. Tam je nádherný slib, slib kde si ti dva lidé slibují lásku, úctu a věrnost na celý život. My při křtu a biřmování, vlastně při křtu většinou naši rodiče, při biřmování už my, dáváme takovýto slib Kristu. Jeden kněz dokonce použil tento slib pro ty, kteří se připravovali na biřmování. Oni prosti předstoupili a říkali (já to vztáhnu na sebe): „Já Jakub, odevzdávám se Tobě Kriste a přijímám Tě do svého života. Slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že Tě nikdy neopustím a že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“ Jestli bysme na tohle měli odvahu. Tohle Kristu slíbit. Jestli ho bereme vážně, tak by se nám měla třást kolena, protože je to slib, který je opravdu na celý život. A je to něco, co musíme svým životem každý den rozvíjet. Protože, zdá se, že mladí lidé uzavřeli manželství – mně se to slovo moc nelíbí, protože, když se něco uzavře, tak už je konec, zatímco manželství se tou chvílí sňatku otvírá, otvírá se nové budoucnosti, otvírá se situacím, ve kterých oba dva budou teprve hledat a nacházet to, co je spojuje, jak budou šťastní. Oni už to nějakým způsobem tuší, oni spolu už chodili nějakou dobu, připravovali se na to, ale teprve ve chvíli vstupu do manželství začíná někdy dřina, ale taky veliká radost, z objevování jeden druhého, tohoto vztahu. Takže první věc, kterou bych vám chtěl říct, která se mi zdá velice důležitá, je vnímat svoje biřmování jako slib, který dávám na celý život Kristu, kterého mám rád, do kterého jsem se zamiloval. Jsem ochoten mu to slíbit. Slibuji to před celou farností, všichni to slyší. Já vždycky, když mám křest, tak někdy jsem rád, že to nikdo moc neslyší, co to tam ti lidé slibují, protože člověk si klade někdy otázky, jestli to Kristu nezní v uších špatně, sliby, které mu lidé dávají. Ale můžou to být i naše slova, já to nechci vztáhnout jenom na tyto lidi, ale i na sebe. Protože i naše slova někdy nemají vůbec žádný smysl, tyto sliby, takovéhle naše neupřímnosti.

Myslím si, že další bod, který bych chtěl otevřít, který mi připadá velice důležitý, který je spojen s dospělostí, s naší určitou zralostí člověka – je, že umí přijmout realitu vlastního života. Že nežiju ve snech, že nežiju v nějaké virtuální realitě, jak nyní říkáme, zvláště někteří jste počítače znalí, tak je velice jednoduché se zavřít v pokoji a hrát si tam na počítači nějakou hru, kde mě nikdo neruší, kde já jsem sám pánem, buď vyhrávám, nebo prohrávám, ale je mně tam dobře. A myslím si, že často člověk, ať má kolik chce let, tak může žít v Myslím si, že často člověk, ať má kolik chce let, tak může žít v takovémto světě. Mám nějaké svoje vysněné představy, často je to úplně mimo realitu, a najednou člověk s tímto nedokáže nic udělat, najednou, když to zjistí, tak se mu celý svět rozpadává. Zase takový příklad: našel jsem, jak je pro člověka třeba těžké přijmout, zvlášť pro dámy, pro dívky, přijmout svou postavu, barvu očí, takovéhle věci, které, když se někdo dívá do zrcadla, tak je na sebe strašně naštvaný, jak třeba vypadá. Myslím si, že je to zase něco, co může být v určitém stádiu mého života, ale myslím si, že člověk právě, když dozrává, je ochoten přijmout sám sebe takového, jaký je. Objevit, když to řeknu zbožně, objevit s pomocí Ducha svatého všechny naše schopnosti, všechny naše hřivny, veškeré naše obdarování, které jsem dostal a které mám nějakým způsobem rozvíjet. Já si pamatuju, když jsem byl malý, tak jsem se chtěl stát stolařem, vyrábět stoly a židle, a maminka mi říkala: „Prosím tě, ty se živ hlavou. Rukama nikdy nic neuděláš pořádnýho.“ Možná to bylo takové nakopnutí, které mě provázelo mým životem. A vidím to, třeba můj bratr je kumštýř a umí ledasco, tak prostě mně to dáno nebylo. A kdybych se tím trápil od začátku, a pořád si říkal: „A já mermomocí to chci dělat!“ tak si myslím, že bych byl nešťastný a že bych šel úplně jinou cestou.

Další věc, která je nesmírně důležitá, je přijmout vlastní rodinu. Přijmout příbuzné, všechny ty, s kterými nějak žiji, s kterými se musím ve svém životě, zvláště v životě dospívání, stýkat. To je, myslím si, taky velice důležitá věc, protože na jednu stranu si to všechno neidealizovat, na druhou stranu to zase všechno nevidět černě. Žít v takovém to prostředí, kde není žádná možnost nějaké komunikace a cesty. A to co je úplně nejpodstatnější pro svátost biřmování, se mi zdá, že je potřeba přijmout svoji dosavadní cestu víry. To znamená, to, jak jsem já byl za svého života, ať trvá 15 let nebo 70, jak jsem po tuto dobu byl veden na mé cestě víry. Jak jsem byl vychováván, jakou podobu mého vztahu k Bohu, k modlitbě, k církvi, k farnosti jsem si vytvářel, jak ji vytvářely moji rodiče. Myslím si, že je moc důležité o těchto věcech přemýšlet, abychom viděli, že ta cesta má nějaké důležité body, nějaké důležité mezníky, které mi třeba ukázaly novou podobu mé víry. Je asi hloupé, když se člověk naučil, když byl malý, třeba modlitbu k Andělu strážnému, „Andělíčku můj strážníčku...“, a modlí se to v patnácti, dvaceti letech, pořád. Nebo mám jednoho kamaráda, který vyrůstal na vesnici, ale nechodil do kostela. A pro něho to, že lidé chodí každou neděli do kostela, se zdá přílišný fanatismus. V současné době. To znamená, že je to člověk, který nedokázal pochopit to, proč se do kostela chodí, nikoho se nezeptal, nikdo mu to nevysvětlil, a jemu se to tak zdá velice těžké. Takže tohle si myslím, že je taky velice důležité. Měli bychom se podívat zpátky a pokud tam najdeme něco, co je bolestivé, problematické, něco jako je: „Nedělej to, Pán Bůh tě potrestá,“ to jsme možná někteří z nás slyšeli. „Dostaneš se do pekla, bacha na to.“ Tak člověk najednou dostane představu trestajícího Pána Boha, který nemá jiný zájem v mém životě, než mě dostat do pekla. Tak až se dostanu do školy, do učení a slyším tam od těch kamarádů, že je to blbost, věřit v Boha, tak já to velice rychle odmítnu, protože v toho Boha, ve kterého já věřím, prostě věřit nejde. A tohle jsou věci, které si je dobré uvědomit ve svém životě, a prosit za odpuštění a přijmout to, že takhle jsem byl nějak formován, možná deformován. Abychom zase neodmítli úplně všechno, co v našich dějinách víry bylo.

Další věc, která už je taková hodně těžká, podle mě, je umět přijmout společenství věřících. Přijmout církev. Přijmout ji nejen v podobě dějin, prostě byli tam křižáci a čarodějnice, a Hus, byly tu i světlé okamžiky, ale přijmout ji v konrétní podobě, ve které žiji. To znamená církev ve Veverské Bítýšce, v Chudčicích, v Lažánkách, ve Vyškově. To znamená docela konkrétní lidi, se kterými já, pokud mi to není jedno, se snažím vytvářet nějaké společenství ve víře. Samozřejmě s někým mi to půjde lépe, s někým hůře, s někým si budu rozumět, s někým ne, ale je potřeba tuto realitu přijmout. Že nebudeme nikdy stejní, nikdy elitní, že pořád budou mezi námi lidé, kteří něco říkají v kostele, něco jiného dělají venku, že pořád budeme klopýtat po té naší cestě, nebudeme vědět, jak dál, ale že v téhle skupině lidí, když to tak řeknu, jsem já postaven, chci tady žít, chci tuto skupinu nějakým způsobem přijmout, protože pokud ji nepřijmu, tak tam prostě žít nemůžu. A budu pořád jen naštvaný, pořád budu jen kritizovat, ale nic pořádného člověk neudělá. Není až tak těžké se omluvit třeba za chyby v dějinách církve, udělal to papež, my se k tomu připojujeme, ale je velice těžké vidět v těch plusech i minusech naše společenství církve ve farnosti. A to si myslím, že je taky poměrně důležité, určité vyzrálosti, nás v naší víře. Abychom to takhle dokázali. Protože z této skutečnosti, z této zkušenosti, naší minulosti, našeho boje, můžeme se nadechnout a udělat krok dál. Jinak prostě ne. Když bych to převedl do našich dějin, tak pokud se nevyrovnáme z naší minulostí, tak se nám pořád bude v různých podobách vracet. A když třeba člověk jde ke svátosti smíření, tak se chce určitým způsobem vyrovnat se svou minulostí. Já vždycky lidem řílám: „Prosím vás, už si nedělejte výčitky svědomí, to co jste prožili, odevzdejte to Pánu Bohu, pořád se k tomu nevracejte, hlavně abyste to nějakým způsobem v sobě zpracovali, abyste byli třeba nést následky, třeba pokání za své hříchy, chybný život, ale to je pro vás odrazovým můstkem k tomu, abyste dokázali žít dál.“ Toto si myslím, že je strašně důležité. Ne prostě tu minulost úplně bourat, ale na druhou stranu ne se v ní pořád rýpat.

Další bod, který tady mám, tak to je, že náš život s Kristem jde po krůčkách. To znamená, že já nebudu v pondělí 8.10. úplně jiný křesťan než jsem byl sedmého v neděli ráno, v 9:45. Než přijel pan generální, než to tady zašustilo Duchem svatým. Takže to si myslím, že je strašně důležité si uvědomit. Že nejde o to, že jsem najednou úplně jiný, že se úplně změním. Ten náš život, normální, ve vztahu, i v životě s Bohem, ve víře, jde po krůčcích. Takové ty rány, po kterých člověk změní svůj život, o 360 stupňů, samozřejmě možné jsou, ale většinou to tak nebývá. Většinou to jde po krůčcích. A právě tohle je na tomto na jednu stranu nejkrásnější, na druhou stranu nejtěžší. Protože my nevidíme hned ty výsledky, my jsme často naštvaní na to, že to prostě tak nejde, jak jsme si to představovali. Mně vždycky tady strašně moc pomáhá příklad Pána Ježíše, o tom je to evangelium, kdy prostě on se tři roky piplal s těma dvanácti apoštolama, kteří s ním žili, oni ho viděli, oni s ním mluvili, pořád byli s ním, a za tři roky nepochopili nic. To my tak intenzivně samozřejmě s Bohem nežijeme, jako oni. A trochu, myslím, jsme aspoň něco pochopili. Ale oni ve chvíli, kdy měli vydat svědectví, ukázat co z toho života s Kristem pochopili, tak se schovali, zapřeli, zradili. A přesto Pán Ježíš na těchto lidech nakonec staví svou církev, což je naprosto nepochopitelná věc, ale je to tak. To znamená, i na nás, když to vezmeme do důsledků, na nás, kteří děláme ty náročné krůčky víry pomaličku, na nás Ježíš staví svoji církev v dnešním světě. Dneska v Bítýšce, v Chudčicích, v Lažánkách, ve Vyškově. Tohle si myslím, že je vždycky moc důležité, když o něčem přemýšlíme, zkusit také najít něco, co třeba je v tom evangeliu, odkud můžeme čerpat. Takže to je něco hotového. Slyšel jsem jednu větu, ta se používá v různých souvislostech, že nějaký dobrý starý sedlák říkal: „Narodil jsem se jako katolík, a umřu jako katolík.“ Tím chtěl říct, že prostě ať se stane cokoliv, on tím katolíkem pořád bude. Ale řekl to, předpokládám, v minulém, předminulém století, v době, kdy bylo naprosto normální, že všichni jsou křesťané, že všichni jsou katolíci, všichni chodí do kostela, všichni slaví svátky, když je neděle, tak se prostě nepracuje, to se chodí dívat na pole jak to roste, ale jinak se prostě slaví, odpočívá, ti lidé nebyli lepší než my, ale to v tom prostředí to bylo naprosto normální. Ale my v takovém prostředí nežijeme, to snad všichni vnímáme, to naše prostředí není takové. My se musíme starat, bojovat o svou víru. To je další, možná snad poslední bod, který bych vám chtěl nabídnout, protože tenhle boj je strašně důležitý.

Mně se stává, že ke svátosti smíření přijdou lidi, já si myslím, že neprozradím žádné zpovědní tajemství, a říkají, že mají pochybnosti ve víře. Považují to za jeden z největších hříchů. Já říkám, to je výborný. Z toho se upřímně raduji, protože my o své víře příliš víme. Jenom sektáři o své víře nepřemýšlí, těm je všechno jasný. Ti nemají žádné pochybnosti. Ať se zeptáte bratra Jehovisty na cokoliv, on vám odpoví. Tam tyhle pochybnosti nejsou. Ale my žijeme v situaci, kde právě o své víře musíme přemýšlet. Co je nejlepší, tak k tomu nás vždycky popichují nevěřící, že, samozřejmě. Kdybychom žili čistě v katolickém prostředí, nebudeme o těch věcech přemýšlet, jako ten sedlák. Ale protože v takovém prostředí nežijeme, tak jsme stále vystaveni tomu, že se lidé budou ptát na důvody naší víry. Tohle, když člověk vezme vážně, toto je realita našeho života, křesťanského života, že mu to není jedno, tak se začne učit hledat. A tady bych jaksi zmínil to, že v této chvíli hraje nezastupitelnou roli společenství ve víře. Lidé, za kterými já chodím, zeptat se jich na své pochybnosti ve víře. Myslím, že třeba pro vás biřmovance by to měl být váš biřmovací kmotr. Nevím ovšem, jestli jste si kladli takovouto otázku, jestli byste za svým biřmovacím kmotrem, kterého jste si vybrali, jestli byste byli ochotni s těmito věcmi jít. Aby ve vašem životě byl někdo, kdo vás na téhle cestě víry, pokud vy, a každý z nás to budeme brát vážně, tak abychom někoho takového měli. Protože je to strašně těžké tohle řešit sám, četbou Písma a tak. Ale Kristus nám dal společenství ve víře, abychom se tady o těchto věcech bavili a na tomto stavěli, podpírali se navzájem. A tady začíná ono zmíňované vzdělávání se ve víře, které nemusí mít vůbec podobu nějakých přednášek, ale jenom toho, že právě skrze dotyky, které se mně stávají skrze mé okolí, skrze ty, se kterými žiji ve škole, v práci, na ulici, v obchodě; skrze to, že čtu noviny, že se tam něco píše, skrze to, že v neděli chodím do kostela, že to tu poslouchám, skrze tohle všechno já mohu začít o své víře víc přemýšlet. A je to třeba strašně důležité při nedělní bohoslužbě. Jasně, že ne každý z nás může chodit do kostela každý den, není možné, i když samozřejmě je to krásné, ale já třeba, když chodím do kostela jako vy do práce, tak vím, jak je to těžké pro vás, kteří pracujete na šichtě, jak je těžké třeba najít si čas na duchovní věci, na četbu knížky, ale najít ty body, které my stejně prožíváme, a na kterých dokážeme tyhle věci vytáhnout. Doma, když jsme byli memší, tak jsme to dělali tak, že když jsme se vrátili z kostela , tak jsme si u oběda vykládali co jsme si pamatovali z evangelia. Museli jsme dávat pozor v kostele. Ale když jsme byli starší, tak jsme o těchhle věcech mluvili, nebylo to tak, že jsme přišli z kostela a nemluví se o tom, člověk zapomene, co se říkalo v kostele, ale těch impulsů je strašně moc. Je to Boží slovo, je to kázání, je to věc, která mě v kostele napadne, a já bych to neměl zasouvat někam hluboko, někam to pochovat, ale měl bych naopak zkusit to nějak vzkřísit, v tom osobním dialogu. Protože v kostele není čas na to, aby se o těchhle věcech diskutovalo. Já věřím tomu, že každý z nás, kteří jsme v kostele, slyšíme evangelium, promluvu, cokoliv, tak najednou nám naskakuje spousta otázek. Ale není prostor na to, abychom o tom v kostele nějak diskutovali, ale přesto si myslím, že je dobré vytvořit prostředí rodiny, kamarádů, nebo, neodvažuji se to říct, společenství, které by mohlo vzniknout, nebo vzniká, nebo funguje, to je právě vydat impulsy, člověk se nebojí je tam přinést. Protože pro mě to, co má způsobit svátost biřmování, tak je, že se přestaneme stydět mluvit o víře. My se dokonce stydíme mluvit o víře mezi věřícími lidmi! Nejen mezi nevěřícími, ale pro nás je často obtížné..., já to třeba vidím mezi kněžími. My se o věcech evangelia nebavíme, my se bavíme o tom, jak to v té farnosti funguje, kdo chodí do kostela, co je potřeba opravit, kolik se vybralo, abych to přehnal, ale... Opravdu já to vidím sám na sobě, že člověk má v sobě takovýto blok. Myslím si, že je potřeba prosit Ducha svatého, aby nás odblokoval.

Samozřejmě k tomu, co jsem tady říkal, je možné najít mnoho textů v evangeliu, já bych vám nabídl jenom dva: první je v listě apoštola Petra, v prvním listě, ve třetí kapitole, kde právě Petr mluví ke svým křesťanům a říká jim: „Buďte vždycky připraveni obhájit svoji víru, dát důvody své naděje těm, kteří se vás na to ptají. Ale vždycky s jemností, je důležité, abyste měli čisté svědomí, abyste uměli o těchto věcech mluvit.“ A druhý text je velice známý, text sv. Matouše v páté kapitole, kde mluví o tom světle světa a soli země: „Vůbec nevadí, že je nás málo, že je nás pár, že je nás hrstka, ale jde o to, abychom byli silní ve víře, abychom byli pravdiví, abychom dokázali, tím že budeme o své víře přemýšlet, budeme ji vnášet do tohohle světa.“ Mně vždycky, když se dívám na olympiádu, nejvíc z olympiády se mi vždycky líbí zahajovací nebo poslední ceremoniál. Nejvíc se mi líbí, jak jdou jednotlivé národy, jsou tam ty obrovské národy – Američani, Rusi, to jsou davy, a potom tam jdou takový ty malinký státečky, kde jde jeden vlajkonoš a dva lidi za ním. A všichni jim hrozně tleskají, pro jejich odvahu, i když budou na posledních místech ve všech soutěžích, že měli odvahu sehnat ty peníze, a jet na olymipádu a zúčastnit se. Myslím si, že oni se nebáli vyjádřit svoji příslušnost k nějaké reprezentaci, k nějakému státu, a to je přesně naše situace nás křesťanů, kteří žijeme v tomhle světě. Nebát se vyjádřit nejen svůj postoj, ale třeba i svými slovy to, čemu věříme. Řeknu vám jeden koknrétní příklad, omlouvám se jestli to bude takové civilní a vulgární, ale u nás na škole se samozřejmě mluví sprostě, to všichni tušíte, a tak jsme jednou seděli s těmi studenty, byl pokec, a oni začali mluvit sprostě, o holkách, o sexu, a tak, já jsem jim řekl: „Nezlobte se, vykládejte si klidně dál, ale já mám na tyto vztahy trošku jiný názor,“ a odešel jsem. Druhý den přišel jeden z té skupiny a říkal: „Pane kaplane, vy jste udělal dobře, že jste odešel, ono už to potom stejně k ničemu nebylo, já mám taky takový názor jako třeba vy, ale ono víte, mezi těma děckama se to nedá tak říct, já bych vypadal jako..., strašně hloupě, ale díky za to.“ Myslím si, že to byla taková drobnost, ale v mnoha situacích jsme taky v takovéhle pozici. Lidé o nás dobře ví, že jsme křesťani, že chodíme do kostela, zvlášť tady třeba, v Bítýšce, nebo v Brně, a my někdy děláme, jako by jsme prostě pod tu vlajku nepatřili. Možná se tím potom taky užíráme, potom si říkáme, že bysme s tím něco udělat měli... To je právě ono, tyhle postoje prostě mít. Zase říkám, není to možná, když člověk nemá podporu věřících, když se za něho nikdo nemodlí. Nevím, jestli si pamatujete, když jsem šel mezi vojáky, tak jsem všechny prosil, abyste se modlili. Já jsem to nemyslel jen jako zbožnou frázi, ale jako něco, co mě prostě drží. Jak se zpívá v té písničce, něco, co mě drží nad vodou. Abych prostě se neutopil, protože to je strašně jednoduché, se utopit. Když člověk věří, že ho ti druzí drží a že se za něho modlí, a že patří do nějakého společenství, tak to je něco, co mu dává sílu jednat, mluvit jinak, než ta společnost vyžaduje. Takže to je o tom, kde čerpat tuhle sílu. Samozřejmě, každý z nás hledá, kde tuhle sílu čerpat. Abychom tohle zvládli. Je to spoluzodpovědnost za tento svět. Svatý František svým životem změnil svět, dalo by se říct. Možná se nám to zdá moc nadnesený, nafouknutý, ale myslím si, že záleží na každém z nás, a na prostředí ve kterém jsme...