Nepodléhat mínění davu

promluva po mši svaté
7. den novény 9denní duchovní obnovy farnosti Veverská Bítýška, téma „Evangelizace“
(přepis zvukového záznamu)

Bratři a sestry, tak jsem dostal za úkol hovořit o nové evangelizaci, tedy o tom, jak máme lidem v naší blízkosti přiblížit víru. Nedávno jsem byl na pohřebním obřadu, který vedl farář církve československé-husitské, a v té pohřební řeči s jakýmsi velikým smutkem hovořil o veliké krizi křesťanství v naší zemi. A svoji úvahu doložil statistikou. A čísla té statistiky k nám hovoří opravdu tvrdou řečí. A ten farář povídal, že za posledních deset let opustilo římskokatolickou církev asi milion lidí, církev československou-husitskou asi sto tisíc. Tak jsem tak nějak v duchu zaprotestoval proti tomu tvrzení, pak jsem se doma podíval do statistik, a nicméně pohled do statistiky je skutečně takový. Podíváme-li se do statistických údajů, tak k římskokatolické církvi před deseti lety se hlásilo v naší republice něco přes 4 miliony lidí a dneska, podle toho posledního sčítání, něco přes 3 miliony. Tato čísla nám něco napovídají, při tom nejsou moc povzbudivá, ale pro úplnost je nutno podotknout, že před deseti lety každou neděli naše bohoslužby a naše katolické kostely navštěvovalo skoro půl milionu lidí a těch půl milionu lidí zůstalo věrných až dodnes. Tedy ve hře, nebo v té nové evangelizaci, je jakási ta kolísavá přízeň veřejného mínění, se kterou musíme počítat. A tak se v této chvíli zamysleme nad tím, jak se to veřejné mínění tak nějak měnilo, třeba za těch posledních sto let, co je tak nejvíce ovlivňovalo.

Kolem roku 1900 se drtivá většina obyvatel naší země hlásila k římskokatolické církvi. Můžeme říci, že asi 90%, snad i více. A dneska pozorujeme, že je situace opačná. A právě do této situace vstoupila první světová válka, válka, o které s určitostí nemůžeme říci, proč vlastně začala. Atentát v Sarajevu byl jen jakousi záminkou, který dal do běhu všechna ta nahromaděná, neřešená napětí. A tato rozsáhlá a krutá válka natolik ovlivnila smýšlení lidí, že se to výrazně projevilo i na jejich náboženském a mravním povědomí. Všechny ty válečné krutosti otupily mravní cítění lidí, a vojáci, kteří se vraceli zmrzačeni z bojišť, zvláště ti legionáři, kteří se vraceli z Ruska, hovořili o velikém utrpení. To si pamatuji, i náš pan řídící v Újezdě o tom mluvil. A tito vojáci s takovým poukazem říkali: „Jak se Bůh na to utrpení mohl dívat?“ A tak vlastně díky tomu, že poukazovali na to veliké utrpení, tak se nějakým způsobem vzdalovali od víry. V podstatě to potvrzuje i pastorální konstituce Druhého vatikánského sněmu Gaudium et spes, která v 19. kapitole říká, že „utrpení bere lidem víru v Boha“. A právě do tohoto stavu poválečné skepse přišly najednou nové myšlenky, myšlenky národní hrdosti, osvícenství a rozumu. A právě tyto nové myšlenky, v tom údobí jakési skepse, ty pod rouškou vlastenectví odvedly miliony lidí mnoha zemí nejdříve od Církve, a pak vlastně od víry v Boha. V naší zemi byla tehdy založena skutečně moderní církev československá, ke které tak náhle přešlo najednou milion lidí. Milion lidí přešlo k československé církvi. A mnozí jiní opouští katolickou církev a stávají se lidmi bez vyznání. A je vlastně zajímavé, že podle starého středověkého proroctví arcibiskupa Malachiáše, který zemřel 2. listopadu 1147 v náruči svatého Bernarda, a který psal proroctví o budoucích papežích, v těch proroctvích každému papeži dává jakousi přezdívku, jakýsi název, a papež té doby, Benedikt XV., je označen přízviskem Religio de populata, to znamená Vylidněné náboženství. A tento papež měl navíc ve znaku kostel se zavřenými dveřmi, který je zatopený vodou. Tak to je spíš tak na okraj.

A potom přichází takové ty relativně klidné meziválečné časy, které v sobě zase nesly jako by v zárodku skryté další nebezpečí, které výrazně potom ovlivnily smýšlení dalších generací. A velmi hezky právě toto, tento stav, popisuje knížka Bruce Marshalla, kterou teď vydalo Karmelitánské vydavatelství, jmenuje se Dělníci na vinici. A tam, v této knize, je zachycen takový velmi hezký rozhovor pařížského kněze s jeho přítelem socialistou Bessierem. A právě tento komunistický přítel přichází za tím pařížským knězem a říká:
„Pater, víte co je dneska za den?“
„Ano, svátek svatých Filipa a Jakuba.“
A ten přítel Bessier mu říká:
„I ty má hlavičko zabedněná, dneska je Svátek práce! To znamená, že dnes v Moskvě pochodují parádní šiky Rudé armády, to znamená, že dnes v Berlíně, v Paříži, v Londýně, Buenos Aires, v New Yorku i jinde vyšly do ulic dělnické průvody, a to je silným projevem solidarity dělnictva na celém světě. A o to dneska jde, a ne o ty vaše hloupé svaté, nějakého svatýho Filipa a Jakuba.“
A poté nadšený komunista Bessier svému příteli, knězi, páteru Gastonovi, ukázal jakýsi shluk radujících se dívek v pařížských ulicích a říká mu:
„Myslíš si, že tady tyto radující se dívky, že mají zájem o vaše pitomé svaté, o Filipa a Jakuba?“
Kněze to tak zamrzelo, ta poznámka, a říká:
„A ty si myslíš, že tyto dívky mají zájem o vašeho pitomého Karla Marxe?“
„Zatím ne,“ řekl Bessier, „ale budou, jakmile o něm uslyší. A právě v tom je veliký rozdíl mezi mou a tvou vírou. Ty jsi muž, jenž v kostele káže do zmodrání, a stejně si toho nikdo nevšimne. Kdežto my, až dělníkům řekneme ty naše ideály, tak stačí, aby je zaslechli, pochopí je a přidají se k nám.“
A kněz na to pak odpověděl:
„Nejsíš proto, že je snažší žít podle nižší nauky než vyšší.“
Ale pak šli mlčky dál a páter s takovým smutkem v srdci a s takovým tím smutkem, že nevěděl, jak tomu příteli Bessierovi vysvětlit víru, a i s takovou zakoušenou nemohoucností, jak pařížanům přiblížit Krista. Tak šli po ulici, všímali si mlčících tváří lidí, kteří šli za svou prací, za svými radovánkami, roku 1927, jak právě píše ten spisovatel Marshall v té knize Dělníci na vinici.

A nutno podotknout, že v této době v naší zemi vyrostla, a nejen v naší zemi, i ve Francii i jinde, vyrostla opravdu veliká katolická inteligence: páter Dominik Pecka, Braito, Bárta, Dacík, Ráček, historik Kalista nebo nezávislý hsitorik Pekař, spisovatelé Křelina, Durych, Zahradníček, Renč, atd. A skutečně v této době předválečné docházelo k jakési regeneraci víry snad po celé Evropě. A je taky zajímavé, že Pius XI., papež té doby, měl podle toho Malachiáše přezdívku Fides interpida, Neohrožená víra.

A z dalších událostí všichni velmi dobře víme, jak lidé davově podlehli svodu, novému svodu, svodu nacismu. Objevil se Hitler, Mussolini, a miliony lidí jim skutečně nadšeně hajlovali, to je dneska vidět na těch dobových fotografiích, jak prostě Němci i jiní křičí Heil Hitler atd. Prostě bylo to taková veliká, pro nás nevysvětlitelná, davová psychóza, která způsobila to, že v roce 1939 vypukla nová, ještě horší, druhá světová válka. A o této době Jaroslav Durych, náš český spisovatel, píše: „Začala se šířit všeobecná beznaděj, hraničící se zoufalstvím, víra pak nejen že nevzrůstala, toliko živořila, a spíše začala zkomírat. A po každém německém šlehnutí bičem se národ ještě více přikrčil, až se docela sehnul k zemi, a každým dnem se aspoň o stupínek odvracel od Boha.“ A 27. května roku 1941 byl učiněn atentát na říšského protektora Heydricha, a pak nastaly velmi kruté časy. A dlužno podotknout, že tehdy v Praze byla svolána manifestace na podporu Heydricha. A naši lidé tam jistě museli jít, to prostě byla doba těžká, a zaplnili celé Václavské náměstí, ale nemuseli hajlovat. To říkám proto, ne abych soudil, že ta doba byla tvrdá, ale proto, že je nutné si uvědomit, jak snadné je zmanipulovat dav k projevům přízně či nepřízně, jak vrtkavá je přízeň většiny, jak na ni skutečně nelze stavět, a jak také nemůžeme ukazovat prstem na ty druhé, říct: „A to ti druzí hajlovali, a my ne.“

Pak přišel rok pětačtyřicátý, tehdy se kostely v naší zemi, dokonce i v Čechách, zaplnily. A národ skutečně s vděčností zpíval Svatý Václave a Hospodine, ulituj nás. Jenomže tento nadějný vývoj netrval dlouho. Ve svobodných volbách, 26. května v roce 1946, plných 40%, ještě něco mírně přes, plných 40% voličů volilo komunistickou stranu. Za dva roky poté nastala jimi proklamovaná „diktatura proletariátu“, a s tou i nové, systematické pronásledování katolické církve v naší zemi. Představitelé církve byli uvězněni, řeholníci byli uvězněni, zrovna tak, jak ti vnější laici, a přišlo dlouhé, 40leté období, kdy komunismus křivil charaktery našich lidí. Zde je nutné uvést vzpomínku na prvomájové průvody té doby. Já vím, když jsme žili v Kroměříži v tu dobu, tak co by malé děti, hloupé, jsme také mávaly a odpovídaly jsme na výzvy z ampliónů, průvod šel ulicemi a z ampliónů se křičelo: „Ať žije první máj!“ A my jsme na to odpovídali: „Ať žije první máj, hurá!“ Prostě bylo to... Když si dneska vzpomenu, to už jako vy nepamatujete, prostě opravdu jsme šli tím průvodem a byli jsme tak zblblí, že opravdu jsme křičeli: „Ať žije první máj, hurá!“ A dneska už se k tomu nikdo nehlásí. A moje maminka, tehdy vždycky když mohla, jak to jen šlo, tak okamžitě z prvomájového průvodu utekla, šla do kostela, šla se modlit do prázdného kostela, a smutně si říkala, když slyšela to burácení z ulice: „Má církev v této zemi ještě nějakou šanci? Když všichni tak nadšeně a s takovou vervou skandují ta nová, socialistická a budovatelská hesla?“ A v té době se náboženstvím, zvláště příslušností ke katolické církvi, manifestačně pohrdalo. A proto je v nás všech jakýsi následek této deformace, na který mě před nedávnem upozornila jedna paní z Anglie. A ta říká: „U vás opatrně říkáte, že jste věřící, a že jste křesťan. Ale nikdy neřeknete: já jsem katolík. Prostě chybí vám takové to hrdé sebevědomí – jsem katolík. Kdežto my v Anglii řekneme: jsem katolík.“ A něco na tom je. Situace se začala měnit díky statečnému postoji pana kardinála Tomáška a celé generace těch, kteří nenechali církev spoutat komunistickým režimem, a tak jsme mohli žít plnohodnotným duchovním životem vlastně i mimo státem vymezený prostor. Tak vlastně i já jsem mohl studovat bohosloví, když jsem se v 73. roce hlásil, tak mě nevzali, ale mohl jsem teologii a bohosloví studovat vlastně v Praze v okruhu pátera Zvěřiny atd. Takže přestože stát jako vynezil ten prostor, tak církev svobodně žila, a právě tento vnitřní prostor svobody přinesl, nebo podnítil, i ten příchod toho roku 1989.

Ale nyní už jsme dál, událostmi 11. září roku 2001 se dostáváme do té situace, ve které my dnes žijeme. A tato nová situace před nás staví nové zrcadlo k zamyšlení nad duchovním klimatem naší doby, a nová situace nás vede k zamyšlení na tím, čím žijí lidé této doby, kterým my máme přiblížit vlastně Krista, křesťanství. O dnešní válce víme, že bojuje proti terorismu, ale nevíme, kde ten terorismus vlastně je, a s hrůzou zjišťujeme, že terorismus je všude. Dokonce i v naší zemi. Prostě všechno je tak nějak jako zamlženo, a svět je tak složitě propojen, všechno je záhadně propleteno, a hlavně zamlženo, že už nevíme, jak jsem říkal, kdo proti komu v této poslední válce bojuje. V životě nevíme, komu důvěřovat a komu ne, spojenec se náhle stává nespojencem, a dokonce, co je nejhorší, a co je typickým znakem dnešní doby, přestaly platit hranice mezi dobrem a zlem. Dětem už nevyprávíme pohádky jak dobro bude odměněno a zlo potrestáno, prostě ty moderní pohádky jsou nějaký zamlžený, a v tomto duchu pokračují i naši politici, kteří nám něco před volbami říkají, a po volbách je všechno jinak. Známá je ta epizoda, kdy byla vyhlášena mobilizace proti levici, pak po volbách byla vytvořena koalice s levicí, a tato koalice s levicí, aby byla zamlžena, tak se začala nazývat tolerančním patentem, atd. Je to typickým projevem této doby, kdy je právě všechno zamlženo, všechno zpochybněno, a musíme si uvědomit, že toto zamlžení, toto zpochybnění, je skutečně typickým znakem této doby, se kterým musíme počítat. A díky tomuto mlžení, tomuto zpochybňování, už v praktickém životě neplatí ani desatero Božích přikázání, je zpochybněno manželství, a tak stále vyšší podíl lidí neuzavírá řádný sňatek, manželství, dokonce se začíná zpochybňovat i tak jasná danost, jako je přirozenost, jako je pohlaví, a tak už se dokonce setkáváme s tím, že někteří, jak se dříve psávalo v inzerátech: „Hledám vhodný protějšek“, ale mohli by tam napsat: „Hledám vhodný stejnek“, díky takovému všeobecnému mlžení, mnoho lidí nevyhledává křesťanství, ale vyhledává jakousi virtuální realitu, či jakási zamlžená pseudonáboženství, a neustále více a více nás zaráží narůstající agresivita, zvláště už mezi malými dětmi. A u těch větších nás překvapuje jakási posedlost sexualitou. Ve škole stačí omylem říci nějakou větu, která zdánlivě by se mohla říci dvojsmyslně, a naše děti ji pochopí právě v tom smyslu té sexuality, i když snad v tady té oblasti jsou vnímaví, ale když by to malé dítě mělo říct, kdo je Karel IV., tak neřekne, ale v tady v té oblasti jsou absolutně vzdělaní. A navíc existuje nový sklon k vyhledávání „ošklivosti“. Existuje i veliké okouzlení přítomným okamžikem. Proto se žije podle hesla: „Nevaž se, odvaž se.“ A jakýmsi posledním davovým projevem této poslední doby je: „Chci všechno, a to hned.“

A tím je jaksi schématicky a neúplně naznačena situace dnešního člověka, nebo těch dnešních vlivů, které na nás doléhají, a my se máme ptát, co dělat. Jakým způsobem přiblížit těmto lidem víru v Boha, ono to není tak jednoduché. Je to zápas. Ale, za prvé: neměli bychom podléhat mínění davu. Prostě dnes se nikdo nechlubí tím, že hajloval, a dneska se málokdo přizná, jak v tom prvomájovém průvodě křičel: „Ať žije první máj, hurá!“ Prostě všichni víme, jak to mínění davu je zrádné, a kolikrát už v tomto století lidé šli s davem, jak často se zmýlili. Takže nepodléhat mínění davu. Za druhé: musíme mít v sobě zdravé sebevědomí – jsem katolík, jsem křesťan. Na to mě právě upozornila ta Angličanka. A to z toho důvodu, že novodobé historické bádání skutečně dává za pravdu katolické církvi. Katolická církev skutečně byla prosta fanatismu a přinášela, a stále přináší, kulturu života, úctu k životu, vzdělání a životní moudrost. A musíme si také uvědomit, že hluboce věřící křesťané se nenechali svést lákavými svody té které doby. A nakonec, co jste tady mladí, tak čím budete starší, tak tím více budete poznávat, že vás vaši přátelé budou vyhledávat k řešení svých osobních problémů právě proto, že jste věřící. A v dnešní době, kdy je všechno relativní, kdy je všechno zamlžené a zpochybněné, tak se máme držet té třetí zásady: vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne, jak říká Kristus. Tedy musíme se snažit, právě v té době, kdy je něco řečeno a hned to neplatí, tak musíme se snažit jasně formulovat pravdy víry, jasně formulovat mravní zásady, nemlžit, a zároveň se podle nich musíme snažit žít. Tím se může vnést jakési uzdravení do této nemocné společnosti. Za čtvrté: musíme žít ve společenství církve, ve společenství církve se podpíráme, a jestliže člověk chce být sám křesťanem, tak za chvilku padne. Za páté: musíme usilovat o osobní vztah k Bohu, pomocí modlitby, četby Písma svatého, přijímání svátostí. V modlitbě se máme zamýšlet nad tím, jak se mé těžkosti, a snahy a zápasy, jeví před Bohem. A za šesté si musíme uvědomit důležitost řádného manželství a rodiny. Že dobré manželství a dobrá rodina ozdravuje život ve společnosti, zvláště v té době, kdy se žije „na hromádce“, kdy rodinné vztahy skutečně neplatí, tak ta důležitost rodiny, manželství... Nakonec mám na starosti farnost neslovickou, kterou považovali už všichni za mrtvou, chodilo tam pár lidí, a jenom dvě, tři křesťanské rodiny celou tu farnost dokázaly oživit, dokonce snad ještě víc než některý kněz. Tak důležitost manželství a důležitost dobré rodiny. A za sedmé: máme usilovat o dobrou a náboženskou výchovu svých dětí. Musíme je začít učit rozlišovat to dobro a zlo, ty nové pohádky to nenaučí, máme je učit jednat podle jejich svědomí, učit modlitbě a životu ve společenství církve. Máme je učit sebeovládání a úctě k druhému člověku, přírodě a ke všemu krásnému, a musíme se snažit, aby ty naše děti dosáhly dobrého vzdělání, dobrého uplatnění v životě. A také nesmíme zapomínat, za osmé, na důležitost kněžství a řeholního stavu. I dobrý kněžský život, a řeholní život, opravdu také vnáší ozdravení do života této společnosti. A za deváté: kéž si uvědomíme, že církev vždycky získala prestiž, když se snažila čelit tlakům doby. Když se dost postavila na stranu proti bezpráví. A tak velikým přínosem jsou ti, co mají vliv na druhé – ať už jsou to ty sdělovací prostředky, politici, tady můžeme vzpomenout třeba Luxe, velký vliv mají lékaři, umělci, učitelé atd. A za desáté: církev vždycky získala prestiž, když pomáhala slabším a ohroženým. A dnes mezi ty ohrožené patří mládež a mezi ty slabší patří nemocní a staří. Tak to je takové to desatero, co bychom měli dělat, nebo mohli dělat, co je v našich silách, abychom přiblížili víru v Boha těm druhým.

A na závěr si musíme uvědomit, s povděkem uvědomit, jakou morální autoritou pro celé lidstvo je Svatý otec Jan Pavel II. Jak je, Bohu díky, ve všech zemích, i tam, kde se čeká nějaké to napětí, tak jak je ve všech zemích přijímán, jak je mu v celém světě nasloucháno. A tedy, to 20. století, když ve jménu humanismu a rozumu tolikrát zabloudilo, tak je hezké, že právě v této době je nasloucháno hlasu papeže, hlasu hlavy církve, hlasu náměstka Ježíše Krista na zemi. A navíc musíme poděkovat za tolik dobrých aktivit, které kolem sebe vidíme. Které vyrůstají z nadšení, z osobní iniciativy, pro růst víry. A takovéto aktivity, iniciativy, není schopen davově žijící člověk, žijící podle zásady: „Uhas svoji žízeň“, „Nevaž se, odvaž se“, atd. Třeba je zde rádio Proglas, církevní školy, hospice, církevní nemocnice, jsou tady krásné řeholní komunity, třeba na Vranově a jinde. A tedy, jak říká Svatý otec, v tomto dvacátém století miliony lidí projevily nebývalou statečnost a věrnost ve víře. Je zde veliký duchovní a ekumenický potenciál mučedníků všech národů a všech křesťanů. Tedy z toho důvodu se můžeme do budoucna dívat opravdu s nadějí. Vždyť mnoho lidí říká, že 21. století bude buď století křesťanské, a nebo, jak to tak vidíme, ve svých zmatcích zahyneme. Ale křesťanství tu vnitřní sílu skutečně v sobě má a navíc Ježíš Kristus nám otvírá i nové a věčné horizonty života, ke kterým nás chce přivést, a zároveň nás chce vymanit z moci ďábla, který se tolik snaží opanovat duši současného člověka. To je všechno.