Ano a rád, i když je to těžké

promluva po mši svaté
5. den novény 9denní duchovní obnovy farnosti Veverská Bítýška, téma „Biřmování – ovoce darů Ducha svatého“
(přepis zvukového záznamu)

Já když vás poslouchám, třeba při pobožnosti, tak si uvědomuji, že bych se tady mnoho ještě naučil – u vás, víte. Protože některé modlitby, i tady tu novénu, co konáte, to je takové originální. Čili, Pán Bůh zaplať. Já řeknu ještě několik slov vám všem, ale hlavně vám, kteří přijmete Ducha svatého. Já bych vám nejprve připomněl – ta myšlenka: „Ať tvář Kristova září v našich tvářích,“ je velmi významná. Když si na ni někdy vzpomenete, uvidíte, že vás povzbudí. Dokonce my to zpíváme takovým tónem známé antifony – můžeme si to také zabručet. Já vám to předzpívám: „Ať tvář Kristova září v našich tvářích.“ Zkuste to zazpívat.
„Ať tvář Kristova září v našich tvářích.“
Víte, jak by to bylo pěkné na světě, kdyby ta tvář Kristova zářila v našich tvářích. To bychom neměli takové unavené, omrzelé a nemocné lidi, kteří nadávají, jsou nespokojeni, ale když slunce svítí, tak děkujeme za to, a když máme nějaké potíže, tak zas podíváme se do Kristovy tváře a všimněte si – i v té nejtěžší situaci, kterou on prošel, ta jeho tvář má v sobě jakýsi zvláštní odstín. Dokonce i ta slova, která pronesl na kříži, jsou plna něčeho Božského. A nebo, když vstal z mrtvých – víte, kdyby někdo z nás byl ubitý a pak mocně vstal, možná první slovo by bylo: „Já vám teď dám!“ Ale kdepak. Jeho pozdrav zní: „Pokoj vám. Jako Otec poslal mě, já posílám vás,“ a „Komu hříchy odpustíte, budou odpuštěny.“ Já bych ještě malé dvě poznámky chtěl vykonat. Nevím, zda-li už máte, ti biřmovanci zda-li už absolvovali svatou zpověď, nebo budou mít možná teprve? To jsou také různé způsoby, my jsme v Mikulově udělali si celý den, to byla sobota, od rána až do večera, a v polední pauze byla, bylo tam více kněží, tak jsme vyzpovídali jak ty biřmovance, tak také kmotry, ale samozřejmě, že budeme pak také ještě zpovídat. Já bych vám ale něco chtěl říct. A především biřmovancům. Možná jste na to byli upozorněni, a pokud ne, tak aspoň krátce. Může se někdy stát, že člověk, buďto z nedbalosti, většinou to bývá z nedbalosti, něco poplete při zpovědi, nebo neřekne, nebo řekne mlhavě, nebo řekne neurčitě, a nebo proto, poněvadž se vůbec špatně připravil, tak to vůbec neřekne. A zvláštní stupeň by byl, kdyby věděl: mám něco říct, a přece by to neřekl. Ovšem to nemusí být vždycky nějaká svatokrádežná myšlenka, ale může to být také i nějaký psychologický stres, že ten člověk nemůže něco ani vyslovit. Nedávno jsem také konal misie na Znojemsku, kde jsem se o tom zmínil. Kdybyste vy měli podobné potíže, a řekli si: já něco ani říct nedovedu. Nemusí to být nic vážného, a je to, co vám jde těžko přes ústa. Tak jsem se o tom zmínil, je možno to i napsat. Také je možná zpověď, že by to napsal, ten kajícník? Je-li nějaký vážný důvod, tak ano. Ovšem ne telefonovat, to ne, to by už nebylo zpovědní tajemství. Já jsem byl překvapen, že právě takový mladý muž, který má dobrou paměť a všechno klape, asi tak jako zde také, přistoupil. Krátce potom přišel a pravil: „Víte, já bych vám to musel dlouho vysvětlovat, já vám to tady všechno dám.“ Tak jsem mu pak poděkoval za jeho upřímnost a i když to bylo cosi mimořádného, mně to úplně stačilo. To jsou mimořádné věci. Nebo kdybyste byli v nemocnici, teď si řekli: „Já se mám zpovídat a kolem mě je tolik lidí?“ Za prvé: pamatujte si, když není anonymita zpovědi zaručena, nejste povinni říkat to, co vás zavazuje. Obyčejně na to kněz i v nemocnici upozorňuje, ale když mohu psát, mohu také něco napsat. Ale jiná věc – pokud by někdo z vás určitě věděl, snad jsou to výjimky, že něco nebylo pořádku, nebo má vážnou obavu, že asi něco nebylo v pořádku, vážnou obavu, ne nějakou úzkostlivost, tak velice se doporučuje při mimořádných příležitostech, jako například je svátost biřmování, udělat si normální zpověď: „Naposledy jsem byl před měsícem“, řeknu nějaké ty hříchy, co jsem měl, a dodám: „Ještě bych si chtěl vykonat takovou životní zpověď,“ nebo: „Chci ještě něco říct, co jsem neřekl, a měl jsem to říct. Vzpomněl jsem si na to.“ No a pak to poučení zní: buď to vykonat si za celý život takovou přehlednou zpověď, nemusím říkat maličkosti, hlavně, když běží o vážná provinění. A, to je jedna možnost, nebo až do té doby, třeba do třinácti let, bylo všechno v pořádku. Ale pak, víte, že to jsou někdy takové podivné roky, obyčejně se to označuje jako doba puberty, ale to nemusí být jenom to, to může být něco horšího, anebo klidnějšího, zkrátka od té doby bych si chtěl vykonat zpověď. Aby to bylo vše v pořádku. Kdyby něco takového bylo třeba, neváhejte. A uvědomte si, neobtěžujete nás kněze, když se na nás obracíte. Jistě zde bude i více zpovědníků, a nebo někdy je to možné domluvit na kterýkoli jiný den, s Otcem farářem nebo kterýmkoli knězem, kterého znáte. A není to nic divného, není to nic, řekl bych, světoborného, ale je to běžná praxe křesťanů. Dokonce, i když někdo není si vědom žádné vady, že by zpověď byla nějak neplatná nebo neúplná, doporučuje se čas od času takovou zpověď, buďto životní anebo pak opět od té poslední generální zpovědi, probrat. My kněží, když si konáme exercicie, máme také na to předpisy, tak obyčejně kromě obvyklé zpovědi konáme si takovou zpověď generální od těch posledních exercicií. Konečně možná mnozí z vás už toto vykonali, a vždycky je to užitečné, protože komplexní pohled na duchovní život může nás někdy upozornit na něco, čeho si v tom jako by ruchu a v té rychlosti duchovního života někdy ani nevšimneme. Tak, to je poznámka. Nezapomeňte, možná že někomu to zvláště něco řekne a kdybyste nenašli nikde nikoho, kdo by měl na vás čas, tak přijďte za mnou. Ale oni kněží čas mají, nemějte obavy. Víte, to je, někdy taky se může stát, vždyť já mám tolik přátel a jsou to i vysokoškoláci nebo absolvoventi, rádi mě navštíví a byli byste překvapeni, žijí pěkným duchovním životem, ale jakou pečlivost oni věnují zpytování svědomí. A to je jeden z důkazů toho, že bereme ten svůj duchovní život vážně. Ale to je negativní část, já něco odhazuji, ale není to jen negativní, pamatujte si, že kajícnost je zdrojem lásky. Kdo nemiluje, tak ten vás nikdy neosloví. Ale kdo – je to vlastně kající láska, která nás vede k tomu, abychom se vyznali, a v lásce: zpověď, křest, biřmování. Nebo při jiných takových příležitostech, například partner životní nebo něco podobného. Stala se nějaká buďto radostná nebo smutná událost, vždycky je toto velice vítané. Tak toto bych nerad, abyste přehlédli.

Ještě vás upozorňuji na jedno zpytování svědomí podle plodů Ducha svatého. Mám také obrázky, ovšem ne u sebe; já to rád si čtu na obrázcích. Když jsem měl 55 let kněžství, tak jsem měl také obrázky, a znovu jsem to připomněl ve formě modlitby: „ Duchu svatý, dej aby v nás byli patroni plodů Tvého působení.“ Máme různé překlady a dokonce máme i počet různý, ale buďte klidní, já se držím klasického, jak mnohé staré věci jsou mimořádně kvalitní, však včera byl svátek svatého Jeronýma, a ten když překládal, těch devět plodů Ducha svatého z Listu ke Galaťanům, jako genius lingvistický věděl, že některé věci se nedají z řečtiny vyjádřit v latině jedním slovem. Stejně tak v češtině. Nebudu vám to lingvisticky rozebírat, ale třeba výraz ŘECKY znamená nejenom zdrženlivost, ale také čistotu. Právě proto on to přeložil dvěma výrazy. Tak, víte, v tom textu Písma svatého jsou tři výrazy, které mají-li být vyjádřeny, nestačí na to jedno slovo. Já vám řeknu, to se hned naučíme, jakmile umí učitel něco, tak žáci to umí hned také, totiž připomeneme si těch dvanáct plodů Ducha svatého. Láska, radost a pokoj, trpělivost, laskavost a dobrota. Zkusme to říct:
„Láska, radost a pokoj, trpělivost, laskavost a dobrota.“
Ještě jednou a už to budete umět.
„Láska, radost a pokoj, trpělivost, laskavost a dobrota.“
Víte, že podle toho se můžeme pěkně zpytovat? Je někde vůbec ve zpytování svědomí „Jsem nositelem radosti?“ Víte, tam je obyčejně: „Bral jsem jméno Boží nadarmo, nechodil jsem do kostela, a zlobil jsem rodiče...“ Jsem nositelem radosti? Je ve mně radost Ducha svatého? Anebo jsem takový podivný? Láska...
„Já se rozplývám láskou.“
Nechte rozplývání. Láska znamená dávám, nejsem egoista. LATINSKY Kdo miluje, dává. To znáte, není těžké..., tím není pojem lásky vyčerpán, ale to je klíč. Konečně vzpomeňte na heslo našeho Otce biskupa. Jakpak zní? Non ego sed tuus. Ne já, ale ty. Víte, že my umíme dávat, konečně kdyby rodiče neuměli dávat, tak vůbec ani děti nebudou mít, protože každé dítě znamená břemeno finační i fyzické. Víte, také radost, ale... Ale my dáváme. Čili, já to nebudu rozebírat, ty bomby, ale zamyslete se, láska, radost, pokoj.
„Jaký pokoj?“
Já mám být nositelem pokoje. Trpělivost. No to víte, to jsou těžkosti. Ale my se máme učit trpělivosti. Jsou všelijaké metody, nebudu to rozebírat. Laskavost. Je hodně laskavosti na světě? Běžte na úřady a kamkoli, uvidíte, kolik je laskavosti. Možná, že ano, že máme obdivuhodné také bratry a sestry v administrativě a v obchodech, ale někdy to také nebývá. Trpělivost, laskavost, dobrota.
„Co je to dobrota?“
Ne já jsem dobrý, ale já projevuji dobro. „Já jsem dost dobrý,“ to může každý říct, ale čím to projevuje? Někdy nemají lidé ani čas, aby něco mi řekli. Když já něco řeknu, tak: „Dej mi pokoj, já spěchám!“ A ten člověk potřebuje povzbuzení. Kde je ta dobrota? Tak to je ta první šestice. Až budete na Monte Casino v Itálii... Víte kde to je? Tam najdete dvanáct úžasných postav, to je takový Velehrad benediktinského řádu, a tam je právě těch dvanáct plodů Ducha svatého. Tak, už jsme řekli šest: láska, radost a pokoj, trpělivost, laskavost a dobrota. A teď dál vám povím. Zas se to naučíme, velice snadno. Shovívavost, tichost a věrnost, skromnost (co to je?), skromnost, zdrženlivost a čistota. Zkuste to se mnou říct potichu:
„Shovívavost, tichost a věrnost, skromnost, zdrženlivost a čistota.“
Já tady nebudu rozebírat tyto pojmy. Skromnost, to je... Někdo by řekl: „Jakápak skromnost?“ Staří latiníci už měli heslo: „LATINSKY“ Skromnost je ozdobou děvčat.. A nejen děvčat, ale všech lidí. Například, máme tady možná také mladé lidi, kteří teprve plánují vstup do ráje, kterému se říká manželství. Ale to není řečeno ironicky, víte, to je v dobrém slova smyslu. Já vám přeji, abyste měli skromného partnera, anebo skromnou partnerku. Jinak to bude těžké, protože není každý Jágr, aby měl takový plat jako ten náš superhokejista. Víte, chápete, skromnost: já dovedu žít skromně, a třeba velmi skromně. A když mám, tak proč bych nemohl žít, tak řekl bych trošku takovým způsobem..., jak to říkal přímo svatý Pavel? To vám ještě jednou řeknu tu druhou šestici: shovívavost, tichost a věrnost, skromnost, zdrženlivost a čistota. Zkusme to říct:
„Shovívavost, tichost a věrnost, skromnost, zdrženlivost a čistota.“
Kdyby někdo řekl, že by chtěl mít ten obrázek, já mu ho pošlu. Já taky někde mám ještě ty obrázky... A v katechismu je to také, jenomže někdy je místo dvanácti výrazů devět, někdy je to přeházeno. No, ale já se držím svatého Jeronýma. Já jsem přesvědčen, že on je taková osoba, že i ty moderní odborníky daleko převyšoval. Tak, máte maličkou vzpomínku na toto setkání? A až půjdete k biřmování, přemýšlejte a zkuste si dát dohromady těch dvanáct plodů. Totiž, jestliže někdo není trpělivý, nemá Ducha. Jesliže někdo není laskavý, nezlob se, můžeš být genius, ale nemáš Ducha svatého. Jestliže nedovedeš být skromný...
„Já přece mám na to nárok!“
Můžu mít nároků třeba tisíc, ale já jsem skromný. Konečně taková vynucená skromnost, to není něco zvláštního, to je spíše chudoba východu. Ale co církev hodnotí, ne bídu, ale to: já i když mám, já přesto dám a žiju velmi skromně. To jsou ozdoby, které jsou okrasou Církve. Tak, toto je, řekl bych, kytička s dvanácti květy, přemýšlejte, jistě to najdete v Písmu svatém, anebo máte ten velký katechismus, tam dokonce také je těch dvanáct plodů jmenováno.

A teď takové tři myšlenky, co bych vám přál, aby to bylo ovocem biřmování. První navazuje na ten plod Ducha svatého. Usilujte o radost.
„Ale já mám takový těžký život.“
Právě proto, že je ta radost jakoby automatická a není třeba moc o to usilovat. Ale aby to byla radost duchovní. Znáte to, přemýšlejte. Dovedu něco radostného říct tomu, koho mám rád? Není to tak snadné. Dovedu sobě vůbec říct něco radostného?
„Nikdo mě nerozumí, lidé mě nechápou, já jsem přehlížen. A co ještě? Tak z čeho mám mít radost?“
Nedívej se na lidi, ale vzpomeň na Krista. V lidech té radosti moc nenajdeš, ale také ještě existuje pohled nahoru. A nebo, nemusí to být nahoru, je to pohled do toho tajemství Boží lásky. Čili, přeji vám, abyste usilovali o radost. To je znak křesťanů a to je také pečeť Ducha svatého. Že se nám to vždycky nepodaří, to je jasné, ale musím si uvědomit: toto je něco, k čemu já směřuji a musím se o to snažit. Dále, a to je moc důležité. Já učím děti, nejen děti, ale i mládež, i dospělé: Jak zní naše ano? Ano je důležité, ne také. Když řeknete ano, ať je to ano, když řeknete ne, ať je to ne. To je smysl těch slov: „Vaše řeč budiž ano, ano; ne, ne.“ Dokonce jeden z těch našich překladatelů, dominikán Petrů, to tak překládá – ne: „Vaše řeč budiž ano, ano...“, ale „Když řeknete ano, ať je to ano, když řeknete ne, ať je to ne.“ Ale velmi důležité slovíčko pro každého – pro mě, pro každého – a to zní: rád. Ano a rád. To si zapamatujte. Ano a rád. A ještě vám dám dodatek: i když je to těžké. Tak to umí už i malé děti.
„Co mám dělat se svým synem?“ nebo „s dětmi?“
Jeden přítel, mě povídá, velmi dobrý, a vychovává je dobře: „S těma děckama teď není řeč. Já jim řeknu: 'Jdeme do kostela'...“
To je na jedničku. Víte co je špatně? „Vy běžte do kostela!“ To je chyba! „My jdeme do kostela!“ Víte, to je důležité. Ne „posílám někoho“, ale jdeme. Já jdu a ty také. Víte, tak to je drobnost, ale psychologicky velmi důležitá.
„A oni nechtěli, oni bručí, jim se nechce.“
Tak přišly na návštěvu; byly to velmi šikovné děti. A to zrovna nebylo to špatné počasí v jejich nitru., tak jsem je naučil, jak zní naše ano: „Ano a rád, i když je to těžké.“ A řekl jsem dobrému bratrovi Alešovi, Aleš se jmenuje: „Aleši. Až budou protestovat, tak moc s nimi nedebatuj, jenom se zeptej: 'Jak zní naše ano?'“
„Ano a rád, i když je to těžké.“
A hotovo. To je pro každého z nás důležité? My tady se Stanislavem už patříme mezi ty nejstarší, dokonce by nás někteří raději chtěli dát někam do odpadu, ale to říkám obrazně, jsme už staří lidé, ale každý člověk, zvláště třeba nějak unavený, je někdy v takové situaci, že vyhovět „ano“ je pro něho těžké. Ale Duch je tam, kde člověk, nemusí to být, ale prožívá to, „Já to plním a já to plním rád.“ Právě rád, snadno, pohotově, dary Ducha svatého. Jaký je rozdíl mezi moudrostí a darem moudrosti? Co je to vůbec moudrost?
„Já nevím. No když je člověk moudrý.“
Ale co to je? Jak bychom to definovali? No je to, řekl bych, taková určitá duchovní výše, že ten člověk dovede všechno správně posoudit. Ví, kde je alfa, kde je omega. A kam jdeme, obrazně řečeno. Pamatuje na začátek i na konec a podle toho jedná. Ale někomu to dá mnoho práce. A někdo, jen se na to podívá, už to vidí. To je tak, jako když jste odborníci v něčem, máme i matematiky vynikající.
„To je strašné, já to nemohu vypočítat.“
A druhý kamarád, který je dobrý matematik, řekne: „Ale podívej, já ti ukáži, jak se to dělá.“
On má dar Ducha, takovou tu moudrost, i tu lidskou, že on může to pochopit. A zvláště, když běží o ty duchovní věci. Tam je to... Já bych vás mohl i potrápit. Třeba v tom dnešním evangeliu bylo: „Kdo není proti vám, je s vámi.“ No a teď já znám jiné písmo z Písma svatého: „Kdo není s vámi, je proti vám.“ Tak, to Písmo si odporuje. Na jednom místě říká: „Kdo není proti vám, je s vámi,“ a na druhém místě (toto je Lukáš 9, kde je ta druhá věta, to by byl úkol pro biblisty, aby to našli) tam zas je : „Kdo není s námi, je proti nám.“ Tak, teď mě to vysvětli. A někdo řekne:
„No, to je těžké. Tak vidíte, vy máte bibli a jedno místo je proti druhému. To není pravda...“
Dovedli byste to vysvětlit? Nebudu to vysvětlovat, jenom přemýšlejte. Zda-li byste tato místa a jiná místa ... Nebo nedávno jsme slyšeli větu: „Kdo má, tomu bude přidáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to co má.“
„To je divné, to je Boží slovo? Kdo má, tomu ještě dají jiní a kdo nemá, bude vzato i to co má?“
Skoro bych řekl, kdyby mě to někdo správně vysvětlil, aby to pochopilo i dítě, tak bych mu dal velkou odměnu. Není to tak snadné. No, ale ten kdo má dar Ducha, buďto studiem anebo jiným způsobem, nakonec řekne: „Já se vám to pokusím vysvětlit.“ Možná, že vy také tak někdy posloužíte, ale kdybyste si nevěděli rady... Nikdo nezná všechno, kdo by všechno znal. Ale my se učíme od takových lidí. Také bych přál i vám, bratři biřmovanci, když něčemu nerozumíte, nebo se vám to zdá být těžké, jestli znáte nějakého kněze nebo někoho, kdo trošku více se vyzná v těch věcech, zeptejte se ho. A nestyďte se. Protože, já se skutečně tomu nedivím. Nebo vzpomeňte si na toho spravedlivého manažera, že. Správce, anglicky se řekne manager. Tak, co jsme ho měli v evangeliu. Nepoctivý správce.
„No, jak je to možný? Pán zjistil, že nakonec vlastně falšoval ty doklady a on ho za to pochválil? To mě nejde do hlavy.“
No, kdybych neznal odpověď, tak taky řeknu: „Mě to taky nejde do hlavy,“ ale šel bych pak tady za Otcem Stanislavem a zeptal se, jak to je. On by mě to vysvětlil. A tak je to všechno. Víte, na to jsou skutečně dary Ducha. A není to někdy otázka velkých škol. Někdy i obyčejní lidé dovedou na nějakou námitku tak odpovědět, že profesionál se tomu diví. Odkud to ten člověk má? To je řada příkladů; totiž ten dar Ducha je v tom, že to co konáme, máme konat a děláme lépe, hbitě, pohotově, nadšeně. Čili, mladí bratři, nebo i vy starší a my všichni, prosme o to, aby v nás byl Duch svatý. Jak to jeden dobrý, takový mladý člověk řekl – poslouchal jakési kázání – a povídá: „Tak, co si pamatuješ z kázání?“ A nebylo toho hodně, ale odpovídá: „Já abych se vám přiznal, já mám obavu, že ani ten pan farář nevěděl, o čem káže. Takže asi ani on to neměl jasné.“ Přičemž, není to vyloučeno. Víte, že někdy člověk snaží se něco vyjádřit, a ... Čili prosme o to, abychom... Máme-li chuť k něčemu, tak to jde. Já kdysi už jako malý, jako student, to už je hodně let – mám 55 let kněžství, tak to bylo před 60 lety, když jsme vstoupili do semináře, Stanislav, ten už byl o několik ročníků dál, to byl náš prefekt, tak jsem si říkal: „No, ale až já to všechno budu umět, co pak budu dělat? ... Tak co pak, budu se nudit?“ Ono je to úplně jinak. Čím víc člověk ví, tak více ví to, co neví. To je ten vrchol moudrosti podle Sokrata. ŘECKY. Vím, že nic nevím. Takže někteří lidi nic neví, a neví o tom. Nebo někdo řekne: „Já nemám chyby.“ Ale on to myslí opravdově. Lépe říct: „Tobě se zdá , že nemáš chyby. Já tě celkem chápu, ale zamysli se trošku, uvidíš, že něco najdeš.“ Konečně, mladí lidé, třeba, kdybyste nevěděli, z čeho se zpovídat, běžte za maminkou nebo za tatínkem, oni vám to řeknou. Anebo za babičkou , ta ti poví všechno. A nemusím ani moc se namáhat. A nebo, mám-li dobrého přítele – nesprávný přítel, ten lichotí, ale dobrý přítel .. a podobně. Čili, radostně, rád – to je druhá taková důležitá myšlenka. A ještě vám řeknu jednu větu, která souvisí s Duchem svatým: iniciativa. Jak to, že je tady v kostele taková ozdoba? No, kdyby zde nebyl iniciativní Otec Stanislav a vy, tak to zde nebude. Iniciativa ve všem. Co bychom mohli udělat? Máte novénu. Nebo, víte, co mě potěšilo? Zpívali jste: „Přijď ó Duchu přesvatý.“ Zkuste to v některém kostele a tam ani lidi neuslyšíte. Vy jste zpívali..., tak nadšeně. Čili, musí zde být iniciativa ve všem. Všechno už bylo, nebylo. A před námi je, jak Svatý otec říká: Zajeď na hlubinu. LATINSKY. To je hlavní myšlenka. Máme tolik úkolů před sebou. Zda-li pak víte o jednom zázraku, který se stál krátce v 89. roce, a kdo ho uskutečnil? Já bych vám dovedl ty bratry. Máme Proglas, máme rádio – kde, netvrdím, že je úplně svaté, ale mnoho dobrých věcí tam je. Kdybychom neměli iniciativních laiků, nemáme nic.Kněží než by to udělali, kdepak, ti mají tolik starostí. Zde musí být lidé, kteří ví, co chtějí a podle toho také i něco pak dovedou udělat. A mnoho jiných věcí. Já mám třeba takové přání, já vám je řeknu, už se to rýsuje, že se uskuteční, já vám povím co je to: nebudu moct klidně umřít, dokud nebudeme mít svoji televizi. No, a proč ji nemáme? Negři v Africe mají třeba dvě televize a není jich tolik, jak to, že my ji nemáme? Já vám nebudu odpovídat. Jenom přemýšlejte, jak to? A je mnoho jiných věcí., no a co to je? Já vám to povím: Nemáme vysokou školu křesťanskou! Máme křesťany na vysokých školách, máme profesory mnohé, ale nemáme ani jednu univerzitu, která by mohla říct: „My se orientujeme podle evangelia.“ Polsko to má, Slovensko je menší a už to má, Maďarsko to má, Německo to má, a Češi jsou tak hloupí? Že by to nemohli mít? A nebo tady chybí ještě iniciativní lidé?
„Ale já mám dost pěkné postavení na Karlově univerzitě, to mně stačí...“
To nestačí, bratře. To tobě stačí, ale když vezmeme úkoly, které jsou před námi. Vždyť čtěte dokumenty, Svatého otce, a uvidíte, co všechno máme mít a nemáme.
„Kdybych vám dal milion a řekl, dones mi katolický deník. Je u nás nějaký?“.
To je něco tak neslýchaného? Ne „Katolický týdeník“. Křesťanský deník. Máme týdeníky, měsíčníky, vždyť je toho tolik, že nikdo ani neví, za co má prvně platit, ale mě by zajímalo, máme nějaký... Měli jsme to i v době totality. A v době nacismu jsme měli dokonce svůj tisk. A ve svobodě? Je to možné? Můžeme si koupit jiné věci – to já taky vím. To je tak, jako kdyby někdo řekl: „Můžete si pronajmout nějaký byt v nějakém hotelu.“
„No, poslyšte, já potřebuju alespň maličkou světničku pro sebe.“
„A to pusťe z hlavy, to není třeba. Peněz máte dost. A hotovo.“
Ne, ne. My potřebujeme něco svého, na této zemi. Já bych šel dál, víte, k různým věcem. A mnoho věcí bylo a mnoho věcí je třeba postavit na nohy. A díky Pánu Bohu, že se hýbou mnohé věci. Je až radostné, zrovna dneska jsem měl takový zajímavý rozhovor, až jsem byl překvapen, že takové lidi máme. A víte kdo to byl? Já vám to povím: dřívější velitel armády, tam na Mikulovsku. Teď už má vyšší věk, a už si říká: „Já budu dělat radši něco jiného,“ a byl jsem překvapen, jaké má nádherné plány. Ne že by to byl plán zrovna nějaký křesťanský, ale ... užasné.

Čili, usilujme radostně, iniciativně a vždycky rádi. A já vám přeji, aby pohled do tváře Kristovy nám toto připomínal a vy, kteří už jste přijali svátost biřmování, tak pokuste se obnovit aspoň v tichosti srdce ten slib, který jsme dali: „Pane Ježíši, budeme se snažit, abychom byli dobrými svědky víry“. No a těm dalším, to je tolik věcí, co bych vám chtěl vykládat, ale pouze se soustřeďuji na těch dvanáct plodů Ducha svatého. Podle toho se zpytujte. radostně, iniciativně a rádi všechno konat. A kdyby to nešlo? Já už jsem mockrát řekl: škrtáme taková slova. A hotovo. Žádné otravování.
„Já padnu!“
„Neměj strach, neměj strach.“
„Já už to nevydržím.“
„Pusť to z hlavy, však Bůh je s námi.“
Kolikrát máme při bohoslužbě větu: Pán s vámi. A víte jaké je to úžasné přání? A jistota? Bůh je s námi! A tím více je s námi, čím více my opustíme sebe a svoji ubohost, tak jako maminka nebo tatínek, hned by chtěli vysvětlit, když to dítě neví kudy kam, anebo je mu špatně. Tak to zakončíme, to svoje setkání, opět tou znělkou: „Ať tvář Kristova září v našich tvářích.“
„Ať tvář Kristova září v našich tvářích.“
A ještě něco, ať vás vyzkouším. Jak zní naše ano? Ano a rád, i když je to těžké. Všichni to řekneme:
„Ano a rád, i když je to těžké.“
A co to znamená, nad tím přemýšlejte. Pán Bůh zaplať za vaši trpělivost, a omlouvám se, že jsem to protáhl nějak moc, no ale zas mě vidíte jen tu a tam, konečně jak dlouhou ještě budeme živi, to my nevíme, a já jsem klidnější, když něco řeknu. Tak s Pánem Bohem...