Čtvrtek 02.05.2024, sv. Atanáš, Zikmund
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Ježíš a samařská žena

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.03.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ex 17,3-7; 2. čtení Řím 5,1-2.5-8; evangelium Jan 4,5-42;

Ježíš a samařská žena15:56
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 3.22 MB]

Bratři a sestry, prožíváme 3. neděli postní. Ta neděle je ještě v něčem zvláštní, a sice: když se v nějaké farnosti někdo připravuje na křest a má být o Velikonocích pokřtěn, tak na tu 3. neděli postní se mění čtení a čtou se vždycky čtení 3., 4. a 5. neděli postní z cyklu A, která jsou zvlášť zaměřena na křest. Protože takovou jakousi osou té křestní katecheze jsou právě evangelia z těchto nedělí. Dneska o samařské ženě, příští neděli to bude o uzdravení slepého od narození a za 14 dnů to bude o vzkříšení Lazara. Je to vždycky dost dlouhé, ale je to hodně důležité. Já jsem možná ještě na začátku tady měl mezi námi přivítat naši katechumenku Janu s jejím kmotrem, a protože by už toho bylo moc, tak jsem si říkal, že to udělám až teď a že vám trošku taky vysvětlím, o co tady teď půjde. Jak víte, já jsem tady před 14 dny mebyl, protože jsem byl v Brně na Petrově s panem biskupem, kde pan biskup přijímal ty, kteří se připravují na křest, ty dospělé z naší diecéze, kteří mají být pokřtěni teď o Velikonocích, tak je přijímal mezi tak zvané kandidáty nebo čekatele křtu. Jinými slovy jim slavnostně oznámil, že budou o veliké noci Zmrtvýchvstání pokřtěni, biřmováni a přijmou Tělo a Krev Páně. A toto období té postní doby vlastně je plné takových obřadů, kterým se říká obřady uvádění do křesťanského života. Takže každou neděli se tady teď něco bude dít. Možná i někdy potom ve všední den, záleží, jak to budeme stíhat. Tři takové hlavní obřady jsou tak zvaná scrutinia. Jsou to vlastně obřady, ve kterých ten katechumen jaksi přiznává, že od Boha chce odpuštění hříchů, my se za něho modlíme a jsou tady vlastně kající přímluvy, kající prosby. Dalším obřadem, který dneska tady proběhne, bude předání modlitby Věřím v Boha. Proč? Protože v těch prvních dobách katechumeni neznali ani modlitbu Věřím v Boha, ani modlitbu Otčenáš, dokonce oni ani nechodili na mši svatou. To si drželi křesťané jako takové tajemství. Šlo tam taky o to, aby je nikdo nezradil, aby nevyzradil to, co oni slaví a jak to slaví, a taky aby nevyzradil ty osoby, které tam přicházejí. Takže to bude dnes. Dalším takovým obřadem, který potom bude, je volba jména nebo obřad, kterému se říká Effata, Otevři se. Já bych k tomu chtěl říct jenom tolik, že tady to asi nikdy nebylo, protože ty obřady podle toho nového způsobu fungují asi 10 let a v mnoha farnostech jako třeba i chybí odvaha to dělat. Proč? Protože je tam strach z toho, že by si někdo řekl: „Někdo se tady předvádí, někdo se tady ukazuje, dělá se důležitým.“ Ne, rozhodně o toto vůbec nejde, spíš jde o to, abychom se vzájemně obohatili ve víře a abychom si ukázali, jak je naše víra bohatá, jaký je to opravdu poklad, to, co máme, a abychom třeba i objevili, řekli bychom, stránky té víry, kterých jsme si třeba dřív ani nevšimli. Tak tolik k tomu, co se teď tady bude dít po kázání a vůbec o těch postních nedělích.

A teď k evangeliu. Evangelium bylo dlouhé, krásné. O čem to je? Je to o setkání. O setkání Ježíše a samařské ženy. Nás to neudivuje, ale i samotné apoštoly to udivilo. Ježíš mluví s ženou, se Samařankou. Židé se se Samařany nestýkali. Samařané byl národ, který vznikl takovým smícháním. Když Asyřané odvedli deset kmenů Izraele do vyhnanství, tak to území dosídlili zase jinými lidmi. To se stalo 700 let před narozením Pána Ježíše. A smícháním těch lidí vznikl nový národ. A Židé se na ně dívali opravdu svrchu: „To jsou lidé druhé, třetí kategorie. Oni už nejsou ani pravověrní.“ Protože při reformě místodržitele a kněze Ezdráše někteří kněží nesouhlasili s touto reformou a odešli. Odešli do Samaří a na hoře Garizím postavili druhý chrám. A byla tam taková rivalita mezi horou Garizím a jeruzalémským chrámem. A tak takový „správný Žid“, když měl projít přes toto území Samařanů, vyrazil brzo ráno, aby do večera byl zase pryč, aby nemusel žádat a prosit o nocleh v nějakém samařském domě. Vzal si také s sebou jídlo a pití, aby, nedej Bože, nepotřeboval pomoc od nějakého Samařana, od těch „neznabohů“, od těch lidí „druhé, třetí kategorie“. Tak moc jimi pohrdal. Ježíš se naopak zastavil na tomto území a poslal svoje učedníky nakoupit jídlo, samozřejmě do samařské vesnice. A teď přichází žena, Samařanka. Tedy cizinka a ještě navíc žena, tedy ještě o další stupínek níž. A Ježíš se s ní začíná bavit. Židovští rabíni, kteří jinak byli celkem vzdělaní a měli docela správné názory, tak tady tohle docela odsuzovali a říkali: „Poučovat ženu o náboženských věcech je naprosto zbytečné a nemá to žádný význam. To už je lepší vzít knihu Zákona,“ tedy to, čemu my říkáme Starý zákon, „vzít tuto knihu Zákona a hodit ji do ohně, než poučovat ženu.“ Takže Ježíš zase udělal něco, co v té době bylo neobvyklé, Ježíš s ní začal mluvit: „Dej mi napít.“ Žádá ji.

Všimněme si, Boží Syn pořád o něco žádá. Napřed anděl žádá Marii, aby se stala matkou Božího Syna. Potom Josef a Maria jdou Betlémem a žádají o nocleh, aby se Boží Syn měl kde narodit. Potom žádá Ježíš Jana Křtitele, aby ho pokřtil. Potom žádá Petra a říká mu: „Odraž s lodí od břehu, abych mohl učit.“ A potom žádá své učedníky, aby šli za ním. Říká Matoušovi v jeho celnické budce: „Pojď za mnou.“ Říká to Petrovi, Jakubovi, Ondřejovi a všem těm dalším: „Pojď za mnou.“ Žádá učedníky, aby šli a připravili velikonoční večeři. A nakonec na kříži žádá o vodu a říká: „Žízním.“ On se nestydí, nebojí se nás požádat o spolupráci, o to, abychom byli s ním. Znám jednu paní, která, když jde někam na návštěvu, tak si s sebou vezme své vlastní jídlo: „Já přece po nikom nic nechci. Mně nikdo nemusí nic dávat.“ Boží Syn žádá. Nás žádá, chce nás vtáhnout k sobě.

Ta samařská žena to v tuhle chvíli tak nevidí. Ona nevidí před sebou unaveného, zpoceného, zaprášeného poutníka, který má žízeň. Ona vidí Žida: „Ty, Žid, žádáš o napití mě, Samařanku?“ Vidí nepřítele. To je špatně. Bratři a sestry, jestliže my budeme vidět ty druhé jako nepřátele, vždycky to bude špatně. Ale Ježíš, protože je Boží Syn, tak v ní vidí ženu, nešťastnou ženu. A nepřistoupí tady na tu hru toho zla, zůstane klidný a naopak, říká: „Kdybys věděla, tak bys ty chtěla, abych já obdaroval tebe.“ Získá ženinu pozornost, ale žena si myslí: „Jsme u studny, tak řeč je o vodě. Každý den musím sem chodit a tahám ty džbány s vodou domů na vaření, na praní, na umývání, no, každý den toho je. A teď se tady naskýtá možnost, že bych sem nemusela chodit. No, tak mi to dej. To teda bude něco, to mi budou všichni sousedi závidět.“ Ale Ježíš říká: „Víš, tady jde o něco jiného. Já ti odpustím. Já ti pomůžu, abys byla šťastnější.“ A Ježíš hned odhaluje to místo, proč ona je nešťastná. Protože ona má strašný zmatek v lásce, sebelásce a ve vztazích. Koneckonců i dnes taková žena, který už by měla šest mužů, to by byla příležitost pro pomluvy, hovory na vsi, ve městě, a mnoho by se o ní mluvilo, ta by byla známá i dneska, v té době o to víc. Ale Ježíš ji neodsuzuje, Ježíš říká: „Já tě znám a já vidím do tvého srdce a vidím, že jsi nešťastná. A já ti pomůžu.“ A tohle tu ženu velice získalo: „Řekl mi všechno, co jsem udělala, ale nevyčítal mi to, nenadal mi za to, neřekl mi, že jsem špatná, že rostu pro šibenici, že jsem zatracená. Naopak, ukázal mi, jak z toho ven.“

Bratři a sestry, každému z nás ukazuje, jak ven z našich chyb a jak dál v našem životě. Ona kličkuje. Ona se snaží tak nějak utéct. Proto skáče a říká napřed o té vodě, potom říká: „Jsi snad větší než náš praotec Jakub?“ a nakonec, aby úplně otočila, tak říká: „No, má přijít Mesiáš.“ Ona tak kličkuje, ale Ježíš ten rozhovor drží v přímé linii a vede ji tam, kam sám chce. A nakonec to dovede k tomu, že jí řekne: „Já jsem to.“ Vzpomeňme si na to, kolika lidem Ježíš zakazoval a říkal, když někoho uzdravil: „Ne, abys o tom mluvil. Jdi do města, k velekněžím, ale domů se nevracej. A nikomu to neříkej.“ A téhle ženě říká: „Já jsem to. Ten, kdo s tebou mluví.“ Bylo velice málo osob, kterým Ježíš za svého života zjevil, kým je. A udělal to této ženě, cizince, ženě, která nebyla rozhodně vzorem duchovního a náboženského života, ženě, jejíž mravnost byla teda hodně otřesená. Ale téhle ženě on se ukázal jako Boží Syn. Ta žena, když to poznala, [...] odchází do města. Ale aby všem bylo jasné, že se vrátí, tak tam nechává svůj džbán. Přijde do města a řekne: „Potkala jsem někoho moc zajímavého, zvláštního, krásného. On mi řekl všechno, on o mně věděl úplně všechno. Asi je to Mesiáš. Pojďte se podívat.“ Nevnucuje jim to, netlačí na ně, ale chce se rozdělit. A dovede je k Ježíšovi. A teď udělá poslední krok, který je taky velice těžký a obtížný, ale velice důležitý. Ona je k Ježíšovi dovedla a pak vrátila, stáhla se do pozadí. Ukázala na Ježíše a řekla: „To je on. Za ním jděte.“ Nepřijímá poděkování a gratulace, neříká: „Já jsem vás dovedla, nezapomeňte na mě, já jsem ho ukázala!“ Ne, postaví se zase zpět, aby neclonila mezi těmito lidmi a Ježíšem, aby ten vztah byl naprosto bezprostřední, nikým a ničím nerušený.

Bratři a sestry, ona za jedno odpoledne prodělala takovou hlubokou duchovní cestu, duchovní obnovu. Napřed se setkala s Ježíšem, objevila to, že on ji zná, že ji neodsuzuje, ale že ji naopak nabízí dar, že s ní Ježíš počítá, že ji chce obdarovat. A když toto poznala, tak se rozhodla, že si to nenechá pro sebe, ale půjde to zvěstovat těm, kteří Ježíše neznají. Je to cesta, po které máme jít i my. Nevadí, bratři a sestry, že my po ní půjdeme mnoho roků, my to nezvládneme za jedno půldne jako ona. Nevadí, že u nějakého toho období, v nějaké té etapě půjdeme delší dobu, vůbec nevadí. Ale důležité je, abychom si uvědomili, že jsme na této cestě, abychom na této cestě chtěli být, abychom chtěli být, jako samařská žena, obdarováni, abychom viděli Ježíše a abychom si řekli: „Ano, Pane, i to já chci udělat. Přijmout dar, který ty mi dáváš. A potom to říct těm, kteří tě ještě neznají.“

Úplně jenom na konec, zmínku o tom, jak tam Ježíš mluví o polích, která už jsou ke žním. Z čeho on se radoval? Z toho, že na území, které ti pravověrní Židé odepsali, byli lidé, kteří byli připravení ho přijmout. Potřebovali jenom trošku pošťouchnout. A to byla ta žena. Jedna z jejich středu, obyčejná žena. Bratři a sestry, nezapomeňme na to, že i s námi Bůh počítá, i kolem nás jsou lidé, kteří jsou připraveni ho přijmout, ale potřebují nějaký impuls, potřebují někoho, kdo jim zprostředkuje setkání. A to máme být my. Bůh s každým z nás počítá, že tak jako samařská žena půjdeme k těm, kteří jsou kolem nás, a řekneme: „Setkal jsem se / setkala jsem se s někým moc zvláštním, s někým krásným, s někým, kdo mě přijal. Pojď se s ním setkat i ty, on chce zachránit i tebe.“



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.