Uzdravení ze slepoty

	Uzdravení ze slepoty	13:33
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 2.66 MB]

Bratři a sestry, dnešní evangelium bylo o trošičku kratší než to z minulé neděle, ale byla tam zase taková důležitá událost. Můžeme celou tu událost rozdělit do tří dějství. V tom prvním vystupuje slepý, apoštolové a Ježíš. Ve druhém dějství už je to uzdravený slepý a farizeové a ve třetím uzdravený slepý a Pán Ježíš.

Začíná to vlastně otázkou apoštolů: „Kdo zhřešil?“ Slepota v době Pána Ježíše byla velice častou nemocí, ale zpravidla to bylo tak, že se ti lidé narodili zdraví, pak onemocněli a v důsledku nějaké nemoci, často i infekční, protože nějak o hygieně toho moc nevěděli a nezatěžovali se s tím, oslepli. A tito lidé se třeba i někdy potom uzdravili. Ale tady byl slepý od narození. To je něco jiného. Člověk, který nikdy před tím nic a nikoho neviděl. A oni si s tím nevěděli rady a tak si říkali: „No, musel udělat buď něco špatného ten člověk,“ jinými slovy ještě před svým narozením, „anebo jeho rodiče.“ Mysleli si to apoštolové a mysleli si to i farizeové, když říkají tomu člověku: „V hříších ses narodil a chceš nás poučovat.“ Cítíme, že je to nesmysl, že to je hloupost. Člověk přece před svým narozením nemůže udělat nic špatného. Ale vidíme tady na tom, jak kolikrát i velká hloupost má tuhý život, tuhý kořínek a jak se drží a lidé za tím stojí. A Ježíš tedy jim říká: „Ne. To je celé jinak. Je to tak, že Bůh chce pomoci. Chce pomoci těm, kteří ho o tu pomoc prosí, kteří ho o tu pomoc žádají.“ Ježíš ještě před tím, než tomu člověku pomůže, tak o sobě řekne: „Já jsem světlo světa.“ Je to takový velice vznešený titul, který si Ježíš dává. Někdo by mohl říct: „Vychloubá se.“ Vzpomeňme si na léta minulého režimu, jak se tam psalo o všech těch vůdcích, jak jsou skvělí, jak jsou dobří, co všechno přinášejí lidstvu a jak by lidstvo bez nich bylo na tom špatně. Byly to projevy, byly to prázdné řeči a zpravidla to byly velké lži. Ježíš rozhodně nelže. Ježíš neskončil u toho, že by řekl: „Já jsem světlo světa,“ a že by třeba potom zavolal toho člověka a řekl by apoštolům: „On je na tom opravdu špatně, musíme ho litovat, musíme nějakým způsobem třeba pro něho vybrat peníze, nebo takhle.“ Ne. Ježíš jedná podle tohoto titulu. On řekne: „Já jsem světlo světa,“ a potom jde a vrátí tomuhle člověku zrak. Jinými slovy: Ježíš si stojí za tím, co říká. Neskončí to u slov, ale jde to k činům. Jak mu vrátí zrak? Tím, že plivne na zem, udělá trochu bláta a blátem mu zaplácne oči. Zalepí mu blátem oči a tím mu vrátí zrak. Někdo může říct: „To je divný postup.“ Z hlediska medicíny určitě, ale tady jde o něco jiného. Ježíš má kolem sebe samé Židy; Židy, kteří znají to, čemu my říkáme Knihy Mojžíšovy. A v první knize Mojžíšově se můžeme dočíst o tom, že Bůh stvořil prvního člověka z prachu země. A Ježíš tím, co udělal, že vzal ten prach, tak chce říct: „Já patřím k Bohu, já skutečně jsem Bůh. A to, co se stalo na začátku dějin lidstva při stvoření, v tom já teď pokračuji, já to dovršuji, já na tom mám účast. Jinými slovy on opravdu říká: „Já jsem Bůh.“ Jeho přátelé, jeho učedníci se z toho radují, jeho nepřátelé o to víc zatínají pěsti a jsou vzteklí.

A potom? Potom mu říká: „Běž se umýt.“ Ježíš samozřejmě mohl se ho dotknout nebo stačilo, aby jenom řekl: „Ať vidíš! Buď zdráv!“ a ten člověk by se uzdravil. Ale Ježíš ho posílá k takové nádrži. Když se řekne rybník, tak my si představíme, že to je něco hodně velkého, zelené břehy, louky kolem. Ale tohle bylo ve městě, byla to taková vpodstatě nádrž, která je obestavená domy ze všech stran a jde se tam po schodech. Je tam dodneška. Ježíš totiž chce, aby tento člověk spolupracoval s jeho nabídkou. Jinými slovy: to stejné se chce i po nás. Bůh nám dá, ale chce, abychom my ze své strany udělali všechno, co udělat můžeme. Když slyšíme, že mu řekl, aby se šel umýt, říkáme: „No, to není zas až tak náročné.“ Ale uvědomme si, že my nevíme, v které části Jeruzaléma se Ježíš s tímhle člověkem setkal, a že on tedy byl slepý. Asi ho tam někdo musel dovést k této nádrži. Určitě to nebylo jednoduché. S kopce do kopce, po schodech dolů. Ten člověk si klidně mohl říct: „To je nějaký divný, vykašlu se na to, proč já bych se někam hnal?“ Ale šel. Šel a byl uzdraven. Jinými slovy: on udělal všechno, co udělat mohl a udělat měl, a protože udělal všechno, dostal mnohem větší dar, než by odpovídal tomu, že se trochu umyl. Viděl. Určitě z toho měl obrovskou radost, nikdy před tím nikoho neviděl. Slyšel jenom hlasy a teď viděl tváře, viděl barvy, viděl to město, ve kterém žil a kterého se do té doby jenom dotýkal.

A teď se k němu dostali farizeové, lidé, kteří se rozhodli, že budou takoví detektivové: „My na to přijdeme, jak to bylo.“ Protože oni nevěří, že Ježíš je od Boha, tak už to celé vyšetřování, my bychom řekli, je zmanipulované. Oni chtějí najít nějaký rozpor. Proto se vpodstatě několikrát ptají toho člověka, jak se to stalo, co on o tom říká a číhají na to, že on se do toho zaplete. Ale naopak: tento člověk čím déle s nimi mluví, tak je vidět, že má větší odvahu. Na začátku byl ustrašený, ale čím dál tím víc mluví otevřeněji, čím dál tím víc je upozorňuje na to, že oni jsou na chybné stopě. Oni totiž vůbec nevidí tohoto člověka, který je uzdravený, který má radost. Oni vidí to, že je sobota. „Plivnout na zem, udělat z toho bláto a dát to na oči, no to je práce! To je znesvěcení soboty! Už jste to slyšeli, co on dělá?“ To je asi na takové úrovni, jako kdyby někdo z nás šel v neděli ven, roztrhl si tam třeba kabát a ještě v neděli vzal jehlu a nit a zalátal si to. „Je, no to je přece hrozné přestoupení nedělního klidu, to se musí potrestat, tenhle člověk je určitě hříšný!“ Cítíme, jak je to úplně celé postavené na hlavu, jak to celé je nějak mimo, jak se nám z toho ztratil právě ten člověk, který třeba měl problém, který neviděl a teď naráz už je na tom dobře. Oni jsou, bratři a sestry, ti farizeové v takových zajetých kolejích. A tohle je z těch kolejí vytrhuje, ruší a oni ani za nic z toho nechtějí slevit, změnit. A to už je o každém z nás. My se musíme ptát: „Co ty moje koleje?“ Každý z nás máme svou cestu, svoje koleje, po kterých jdeme, a musíme se ptát, kam vedou. Vedou dobrým směrem? Jestli ano, tak všechno v pořádku. Jestli ne, tak bych to měl změnit. „A něco měnit, to je tak hrozně těžké, to je tak hrozně nepříjemné. Já bych si musel přiznat, že jsem něco dělal špatně“. Oni by si museli přiznat, že Ježíše posuzovali špatně, a to se jim nechce. Oni si myslí, že ostatní by se jim smáli. Ale kdepak. Ostatní by asi byli rádi a pochválili by je za to. Ale to přece nejde. Takže toho člověka vyhnali: „Ať máme svůj klid.“

Ježíš tohohle člověka vyhledal. Uvědomme si, že ten člověk ho neviděl, znal ho pouze po hlase, takže i když Ježíš mu třeba byl nablízku, tak dokud nepromluvil, on nevěděl, kdo ho uzdravil. Až v okamžiku, kdy Ježíš promluvil, tak on poznává: „Aha, to je ten, co mi vrátil zrak.“ A Ježíš pokračuje v tom svém uzdravovatelském díle ještě o další krok. Bratři a sestry, každý z nás mimo svých tělesných očí máme to, čemu se říká oči duše – duchovní, duševní zrak, kterým se také díváme na sebe, na ty druhé, na Boha, hodnotíme události. Zpravidla tady v tom duchovním zraku je to tak, že sebe vidíme dobře, sebe omlouváme, ale na ty druhé jsme dost přísní, na těch druhých vidíme často i malé chyby, u sebe je často přehlédneme, často přehlédneme velké chyby. Ježíš chce, aby tento člověk byl uzdravený kompletně, aby byly zdravé jeho tělesné oči, ale i tyhle oči duše. A tady v tomto bodě se to zase už dotýká nás všech. Nás všech, kteří máme jaksi více nebo méně v pořádku naše tělesné oči. Tato dnešní neděle nás chce vybídnout k tomu, abychom se zamysleli nad tím, jestli jsou v pořádku naše oči vnitřní, naše oči duše. Abychom si uvědomili, před kým nebo před čím padáme na kolena. Abychom se zamysleli nad tím, kam vede naše životní cesta, naše životní postoje, kam to řídíme. A abychom udělali takovou jakousi revizi. Ježíšovi vůbec nebude vadit, když přiznáme a řekneme: „Pane, je to špatně. Musím to změnit.“ Jemu by vadilo to, co řekli ti farizeové: „Jsme snad my slepí?“ Pokud bychom zaujali tento postoj, tak nám Bůh nemůže pomoct, protože jsme pyšní, protože tu pomoc odmítáme. Jestliže jsme připraveni jeho pomoc přijmout, jestli si to přiznáme, jestli o tu pomoc poprosíme, je všechno naprosto v pořádku.

Prosme za to, abychom měli světlo života, abychom měli odvahu jako ten uzdravený slepý, aby naše kuráž žít z víry pořád a pořád rostla, aby se nezmenšovala. Abychom to brali tak: „Ano, Bůh tady je, je tu jeho slovo, ale to slovo se dotýká i mého života a já ho chci ve svém životě uskutečňovat, já podle něho chci žít. Protože tohle mi ukazuje jak jít, co dělat, čemu se vyhnout a co následovat.“ Prosme za to, aby byly v pořádku naše oči; naše oči tělesné, ale hlavně oči naší duše.