Rubrika
HomilieJako otec poslal mne, tak já posílám tebe
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, na konci dnešního evangelního úryvku si můžeme přečíst něco, co bychom mohli označit, že je to podpis svatého Jana, evangelisty Jana. A sice kde taky vysvětluje, proč zapsal ve svém evangeliu zrovna to, co tam čteme.
Bude dobré si připomenout, že vlastně Jan psal z evangelistů poslední. Rozpětí mezi prvním a posledním evangeliem je minimálně třicet roků, a svatý Jan znal díla předchůdců – Marka, Matouše, Lukáše. A tedy vlastně záměrně chtěl podat další pohled. Ten pohled není jiný, je to pohled na stejnou věc, ale z jiného úhlu, na to, co Ježíš říkal, to, co dělal. Takže proto vlastně v Janově evangeliu jsou zachyceny momenty, které ti ostatní tři evangelisté nezaznamenávají. A tady svatý Jan vysvětluje, proč to dělá: „Abyste s vírou měli život v jeho jménu.“
Ale vrátíme se k dnešnímu evangelnímu úryvku. On popisuje dvě zjevení, dvě neděle. Vůbec svatý Jan věnuje tady tomuto období mezi Ježíšovým zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením, řekli bychom, hodně času, hodně místa, kdy mu právě jde o to, aby ukázal, jak se formovala ta první církev, společenství první církve. Svatý Jan zdůrazňuje, že to Ježíšovo zmrtvýchvstání, a potom i to navázání kontaktu s učedníky, že to je takový nový začátek.
„Navečer prvního dne v týdnu.“ Pro Izraelity začíná nový den západem slunce. Je to logické. Všichni vidí – zapadlo slunce, začal nový den. Když to v noci začínáme, řekněme 23:59, ta 00:00, tak to vidíme na hodinkách. Ale kdo nemá hodiny, a tenkrát nebyly hodiny v našem slova smyslu, tak bylo potřeba nějak určit, kdy ten nový den začíná. Zapadlo slunce, začíná nový den. Navíc Jan zdůrazňuje, že to je vlastně první den navečer. Takový, řeklo by se, dvojitý začátek. Úplně opravdu začátek na druhou.
Ježíš přichází tam, kde byli učedníci. My víme, že to bylo s největší pravděpodobností ve Večeřadle. Je to jiné zjevení, než bylo třeba Máří Magdaléně. Máří Magdaléna Ježíše hledá v té zahradě. Tito učedníci nehledají. Tito učedníci, pokud mají nějaké otázky, tak je mají pro sebe, sobě, ale neventilují to. „Tam, kde byli učedníci.“ Nemluví se jenom o apoštolech. Bylo tam zřejmě vícero lidí.
„Ze strachu před židy měli dveře zavřené.“ Jan tady líčí vlastně takový paradox. On to schválně připomíná, že ten hrob, ve kterém byl Ježíš, ten hrob je prázdný, kámen je odvalený. Tedy veškeré ty zábrany, to všechno padlo. Tady, ve Večeřadle, kde jsou Ježíšovi učedníci, je to naopak všechno zavřené. Jednak jsou zavřené dveře, zatarasený vstup, ale také oni jsou zavření, v sobě uzavření. Každý je tam sám.
De facto Jan chce říci: „Paradoxně z toho Večeřadla se stal takový hrob.“ Ale je to špatně, tak by to být nemělo. A je to natolik špatně, že Ježíš, aniž by ho o to někdo žádal, aniž by ho někdo prosil, do toho vstupuje a přichází mezi ně.
„Stanul mezi nimi a řekl: ‚Pokoj vám.‘“ Do té atmosféry strachu. Mluvil jsem na začátku mše svaté schválně o tom, že každý z nás prožívá nějaké obavy. Každého z nás něco trápí, něco nás tíží. Do tohoto přichází nebo je ochoten přijít Ježíš. Jde o to, abychom my ho neposlali potom pryč, když přijde.
„Pokoj vám.“ Hebrejsky: „Šalom.“ Nejde jenom o pozdrav, ale je to požehnání a je to přímo plnost požehnání. V tom jednom slově je spojeno, koncentrováno, spousty, řekli bychom, nějakých dílčích kroků. Přání, ať ti Bůh žehná. Ať tě chrání. Ať ty to cítíš. Ať se raduješ s ním. Ať zažíváš jeho pomoc, jeho posilu. Ať odejme všechny ty strachy, všechny obavy a tak dál. Zdaleka nejsme na konci. Toto všechno se koncentruje tady v tomto jenom slovu, v tomto jednom přání.
Ježíš to opakuje dvakrát, aby všem bylo jasné, že se nepřeslechli. Že to míní a myslí opravdu vážně.
„Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás.“ No, z čeho ti učedníci byli tak smutní? No, byli smutní, jak se říká, zgrblí, z toho, že si uvědomili svoje chyby, svoje slabosti. Utekli z Getsemanské zahrady, nebyli pod křížem, Ježíše se nezastali, ani nebyli první, kdo by tam v neděli šel. Zkrátka a dobře, nevěděli, jestli Ježíš s nimi bude počítat dál, jestli je bude chtít za učedníky. Toto všechno dohromady dává mnoho otázek a vede to docela k velké úzkosti.
Učedníci si totiž mysleli, že Ježíš si je vybral proto, jak jsou dobří, jak jsou silní, jak něco znamenají. A teď zjistili, že ne. Ježíš si apoštoly vybral z jiného důvodu. A sice proto, že byli slabí, protože byli chybující a byli obyčejní. De facto nic neznamenali. A z toho stejného důvodu si volí nás. I nám říká, každému z nás: „Jako otec poslal mne, tak já posílám tebe.“
Pro ty apoštoly, pro ty učedníky to bylo znamení toho, že Ježíš s nimi počítá dál ve své misi, ve svém úkolu. A hodně, určitě hodně se jim ulevilo, když toto slyšeli.
A my to potřebujeme zažít taky. Protože si třeba kolikrát říkáme: „Proč zrovna tyto okolnosti, proč zrovna žiji v téhle době a podobně. Protože Otec nás tady potřebuje a Syn nás posílá. Dostáváme tady tento úkol, abychom svědčili o té plnosti požehnání, o té plnosti pokoje tady tomu dnešnímu světu. Každá doba to potřebuje slyšet. Ta naše, bych řekl, tak dvojnásob.
„Po těch slovech na ně vdechl a řekl: ‚Přijměte Ducha svatého.‘“ Tady to gesto vdechnutí ve Starém zákoně se nachází pouze dvakrát. A sice když popisuje První kniha Mojžíšova stvoření člověka, tak svatopisec říká: „Bůh stvořil člověka a vdechl mu dech života.“ A potom je to v knize proroka Ezechiela, kde prorok vidí suché kosti, na které věje Dech Boží, Duch Boží, a tím jeho dechem jsou ty kosti oživeny.
Tedy je to gesto, které je používáno zcela zřídka, ale Ježíš, když ho používá, zase říká: „Jsme na novém začátku. To, co budete dělat, nebudete dělat jako soukromé osoby, ale budete to dělat jako osoby, které já jsem poslal, které já jsem vyslal a které jsem vybavil vším, co pro tu misi potřebujete.“ Tedy právě těmi dary, které vlastně si budeme zakrátko vyprošovat.
A hnedka jim ale říká, s čím ta mise bude spojena – s odpuštěním: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny.“ Zde v tuto chvíli nemusíme hned myslet na svátost smíření, a tady, řekli bychom, na to ustanovení církve a vůbec ustanovení tady této svátosti. Svátost smíření samozřejmě ustanovil Pán Ježíš jako všechny ostatní. Zde můžeme myslet na tu skutečnost, co ti apoštolové zažili. Oni se báli, jestli jim Ježíš odpustí. Odpustil. „Jako Otec poslal mne, já posílám vás. Mějte v sobě pokoj.“ Tedy Ježíš ten vztah srovnal, odpustil. A teď chce po nich, aby oni udělali to stejné. To stejné ve vztahu jeden k druhému.
To je, bratři a sestry, takový velký velikonoční dar. K tomu, abychom mohli zažívat pokoj, je potřeba odpustit. Jednak odpuštění přijmout, když je odpuštěno tomu, kdo se provinil něčím, ale také odpuštění dát. To znamená, že dává odpuštění ten, komu bylo ublíženo. A potom to funguje. Potom vlastně se ty dveře otvírají, potom už přestává být to Večeřadlo takovým tím obrazně hrobem, ale naopak začíná to tam žít.
Poděkujme tady za tento velikonoční dar, že nám bylo odpuštěno, a my sami se nějak nebojme a nezdráhejme tento dar používat a dávat dál.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.04.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.04.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, apoštol a evangelista svatý Jan má ve svých dílech nároky na toho čtenáře. Klade nárok na čtenáře, a sice v tom, aby čtenář pozorně sledoval, řekli bychom, tu myšlenkovou nit, tu myšlenkovou osnovu, kterou Jan předkládá. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, dnešní první čtení nám podává zprávu o věci naprosto unikátní, o společenství majetku, které bylo v první křesťanské komunitě v Jeruzalémě. Nikde jinde nikdy později už se to nepodařilo zopakovat, jenom tam. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.04.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, v knize Skutků apoštolů se můžeme dočíst o tom, co dělala první křesťanská obec, co dělali apoštolové Petr, Jan, Jakub, Filip. Potom, co dělali další, kteří se k nim přidávali, jako Pavel. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, naším průvodcem po celou dobu velikonoční bude apoštol Jan se svým prvním listem. Je to dopis. Víme to z toho, že on tam říká: „Napsali jsme vám.“ Jinak bychom to ani nepoznali, že to je dopis, protože tam není odesílatel, nejsou tam adresáti, chybí tam jakékoliv oslovení. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.04.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,32-35; 2. čtení 1 Jan 5,1-6; evangelium Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, velice takovou silnou myšlenkou dnešního evangelia už je samotný Ježíšův pozdrav: „Pokoj vám.“ Vlastně každý pozdrav vyjadřuje něco, co ten člověk, který přichází, chce sdělit tomu, kterého zdraví, tam, kam přichází. Když si k tomu uvědomíme, že hned druhá věta říká, že ti učedníci ze strachu před Židy měli dveře zavřeny, tak to znamená, že byli plni nepokoje, neklidu, že se báli, že se třásli. A do toho on přichází s tím svým pokojem, s tím přáním pokoje. Je to vlastně takový Ježíšův odkaz, nebo můžeme říct, je to hlavní myšlenka, kterou on po svém zmrtvýchvstání říká velice často. Více...