Rubrika
HomilieČeká na nás Bůh, kterému na nás záleží a který nás má rád
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, letos uvažujeme o Velikonocích jako o cestě. O cestě, kterou někdo vykonává, odněkud přejde, z jednoho místa do druhého. Ale také jako o cestě, která se má stát v našich hlavách, v našich srdcích, v našem rozumu.
Jakkoliv jsou Velikonoce důležitou událostí, tak Velikonoce nejsou cílem této cesty nebo těchto cest. Pochopíme to, když si uvědomíme, co se stalo o prvních Velikonocích – Izraelité odešli z Egypta, přešli přes Rákosové moře a před nimi byla dlouhá cesta. Na té cestě uzavřeli Smlouvu, potom vstoupili do Zaslíbené země, vlastně až za mnoho let.
Stejně tak apoštolové nebo ty ženy, které se dozvídají o tom, že Ježíš žije. To není cílem. On se s nimi setkává dál, v Galileji, v Jeruzalémě, na jiných místech. Řekli bychom, dalším, opět ale etapovým cílem, jsou Letnice, přijetí daru Ducha svatého. Konečným cílem je život s Bohem na věčnosti. Ale to je ještě před námi.
Tedy Velikonoce jsou jakési východisko. Izraelité byli otroci, stávají se lidmi svobodnými. Ženy i apoštolové vlastně si kladli otázku na Velký pátek a v sobotu, když Ježíš umřel: „Čím teď naplníme svůj život? Kdo nás povede? Jakými myšlenkami se budeme řídit?“ O Velikonocích je to všechno jinak a náš život dostává směr a cíl. A také můžeme říct, náplň.
A teď jsme slyšeli v prvním čtení, jak apoštol Petr právě o Letnicích vystoupil s ostatními jedenácti. De facto taky urazili cestu. Po té vnější stránce velmi krátkou. Zevnitř, z večeřadla, otevřeli dveře a vyšli před ten dům. Tedy nikam daleko, ale vnitřně to byla dlouhá cesta. Když si uvědomíme, o Velikonocích se zavírají, bojí se, strachují se. A teď vystupují.
Navíc je to cesta, ve které vlastně přestávají dávat na první místo sebe. Dnešním průvodcem nám bude opět Petr. Vzpomeňme na všechny ty jeho výroky: „Kdyby všichni utekli, já neuteču.“ Dává sebe. Ale teď, v tuto chvíli, když vystupuje, tak říká: „Bůh vám dal svědectví.“ Petr nemluví o tom, co udělali apoštolové, ale objasňují, co koná Bůh, co koná Duch Boží v nás a skrze nás. Petr je naplněný Duchem svatým, a tak má co říci na rozdíl od těch předešlých dnů.
Když se vrátíme zase do Zeleného čtvrtku, do noci ze čtvrtku na pátek, tak když mu služka říká: „Ty taky k nim patříš!“ tak v tu chvíli nemá co říci, a vlastně tam tak zablábolí, že ho nezná. Teď je to úplně jiný Petr, protože přijal Ducha svatého.
Bratři a sestry, když to srovnáme s tím, co slyšíme, jak kolikrát v politice právě lidé mluví a nemají co říci, ale Petr v tuto chvíli má co říci.
A tady bych si dovolil udělat ještě jednu odbočku. Děkujme Bohu za to, že nástupcem apoštola Petra je v tuto chvíli papež František, protože tento člověk má co říci. Jeho gesta jsou velmi skromná, slova taky nejsou fráze, nejsou to prázdná gesta, ale ten člověk má co říci. Ať už slovy, anebo svým jednáním. Když si vzpomeneme, jak v loňském roce vykonal tu kající pouť na Via del Corso, jak sám šel po prázdné ulici. To by nedokázal každý.
Prosme za to, abychom vždycky dokázali rozlišit a poznat, jestli ten, kdo k nám mluví, nám má co říci.
Petr začíná slovy: „Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč.“ Reaguje takto, protože byli obviněni z toho, že jsou opilí. Proto jim vlastně říká: „Pozorně poslouchejte.“ V originále je tam: „Pusťte to do svých uší. Vložte si to do svých uší.“ My bychom česky řekli: „Zapište si to za uši.“
Svatý Petr chce tedy ukázat, že nejsou opilí, že jsou při smyslech, ale chce také, aby ti posluchači odložili druhou krajnost. Jedna ta krajnost je: „To mluví z cesty. To jsou blázni, jsou opilí.“ Nebo druhá ta krajnost je: „To znám. To mi nikdo nemusí říkat. To znám, to už jsem slyšel, to už jsem slyšela.“ Ne. Svatý Petr chce, aby ti tenkrát v Jeruzalémě, ale i my, abychom to vyslechli jako opravdu něco nového. Jako zprávu, která mění náš život.
Říká: „Vy jste ho rukama bezbožníků zabili.“ Jde o to, abychom ani my nezabíjeli Ježíše nebo jeho zvěst. Jak ji zabíjíme? Jak ji zabíjí dnešní svět? Že ji odsouvá, právě jako bláznovství, jako něco nepotřebného, jako něco překonaného, jako něco, co do tohoto světa nepatří. Ale právě že naopak. Dnešnímu světu, který je tak těžce zkoušený, by velmi prospělo, aby taky poslouchal a vložil si to do uší.
Svatý Petr potom použije na pomoc krále Davida. Konkrétně je to 16. žalm, který cituje Petr. Tento žalm je připisován králi Davidovi a má podtitulek „Davidova modlitba“. Nebudeme to rozebírat. To bychom tady byli hodně dlouho. A to bylo důležité právě pro ty, kteří poslouchali Petra, protože oni to znali. Byla to součást jejich kultury.
V dalším odstavci Petr tyto lidi, kteří měli i podíl na smrti Pána Ježíše, označuje, tituluje jako bratři. Petr se nad ně nevyvyšuje a neříká: „S tím já nemám nic společného.“ Ne. Říká: „Patříme k sobě. Jsme jedno lidstvo, jsme jedni lidé, a Bůh poslal svého Syna, aby nás zachránil.“
Končí to slovy: „A my jsme svědky toho všeho.“ Znovu odkaz na to, jak předtím zavírali večeřadlo, jak se báli. „My jsme svědky.“ Svědek je někdo, kdo zná dobře situaci. Svědek je někdo, kdo něco viděl, zažil, byl účastníkem a je schopen druhým o tom vyprávět, popsat jim tu situaci. Svědek není někdo, kdo nějak náhodou něco viděl, jak šel kolem, a takhle. Svědek byl součástí nějakého děje.
Říká se, že když se člověk setká s ohněm, hrozí mu, že se popálí. Když se setká s vodou, tak se určitě namočí. Když se setká se smrtí, hrozí mu, že zemře. Když se setká s životem, bude žít. A když se setká s láskou, začne milovat. Toto si, bratři a sestry, uvědomili apoštolové a Ježíšovi učedníci, že je s Ježíšem spojuje tady toto pouto. Protože Ježíš tu obrovskou námahu podstoupil kvůli tomuto, že mu na nás záleželo, že nás má rád. A apoštolové a Ježíšovi učedníci se rozhodli, že toto budou zvěstovat dál. To je ta radostná zpráva. Radostná zpráva o tom, že nejsme hříčkou osudu, že nad námi nevládne žádná nemoc, že neskončíme nějakou katastrofou, ale že na nás čeká Bůh. Že na nás čeká Bůh, kterému na nás záleží a že nás má rád.
Potřebujeme to slyšet, potřebuje to slyšet dnešní svět. Buďme tedy svědky a učedníky, kteří tuto zprávu budou šířit dál.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.04.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, jestli nějak stíháte sledovat ta jednotlivá čtení, jednotlivá evangelia, tak teprve v dnešním evangeliu se zmrtvýchvstalý Ježíš s někým setkává, někomu se zjevuje. Tady celá ta scéna zjevení ženám, které teda odcházejí od hrobu s radostí i se strachem, se odehrává na cestě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, myslím, že za těch pět dnů od čtvrtka, co se tu scházíme, už jste slyšeli hodně moudrého a vážného, a tak jsem si na dnešek nachystal jeden příběh. Je to skutečný příběh. Je to vyprávění ze života evangelického pastora, který se jmenoval Wilhelm Busch, a on sám v jedné své knize vypráví o tom, jak hledal a našel Krista. Více...