Josefe, Marie, nikam nechoďte, můžete přespat u mě v pokoji!

	Josefe, Marie, nikam nechoďte, můžete přespat u mě v pokoji!	14:49
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.26 MB]

Bratři a sestry, evangelní úryvek, který jsme právě vyslechli, má vlastně tři části. První část byl popis té historické události, sčítání. Sčítání bylo vrcholem, řekli bychom, takové arogance - arogance císaře Augusta. To sčítání bylo posledním momentem podrobení, kdy on jim dává najevo: „Teď tady vládneme my, a já chci vědět, kolik peněz máte odvádět, já chci vědět, kolik vás tam je, aby kdybyste se třeba vzbouřili, abych věděl, kolik vojáků tam mám poslat, abych věděl prostě, co od vás mohu čekat, a aby vám bylo jasné, že patříte do Římské říše.“ Je to akt podrobení, akt nadvlády.

Je zmíněno, že je to první sčítání, považovalo se to za jakýsi milník, ale kdyby se někdo dnes někoho zeptal, kdy bylo první sčítání, tak by asi nikdo neviděl, že to bylo za císaře Augusta. To je prvním římské. Ty sčítání předtím třeba dělali i Egypťané.

Tedy to, co si ten Augustus řekl, že to bude ten předěl, že se bude počítat „před sčítáním“ a „po sčítání“, do určité míry měl pravdu, ale ne kvůli němu a ne kvůli tomu sčítání, ale kvůli tomu, co se v tu chvíli nebo během toho roku stalo. Tedy první částí dnešního úryvku byl popis té historické události.

Druhé dvě části už se týkají pastýřů. Pastýři tam dnes v tomto úryvku hrají tu nejdůležitější roli, mimo samozřejmě přicházejícího Spasitele. V noci jsme se zamýšleli nad tím, jak to uchopil celé svatý Matouš. Přichází dar a dar je potřeba přijmout. Svatý Lukáš, který psal o něco později než Matouš, tuto myšlenku ještě prohloubí. Dar a dárce je potřeba přijmout a je potřeba nenechat si to pro sebe a stát se zvěstovatelem toho, že přišel Dar a Dárce. Být jeho apoštolem, nebo spíš v tuto chvíli evangelistou, protože evangelium znamená „radostná zpráva“. Andělé říkají: „Zvěstujeme vám radost – radost pro všechen lid.“

Začíná to stejně, to upozornění, nebo řekli bychom, oslovení andělů, stejně jako Josefovi: „Nebojte se!“ Už to není adresováno jednomu jedinému, ale je to adresováno všem, nám všem. Pastýři jsou obrazem všech těch, řekli bychom, obyčejných lidí, lidí, kteří vykonávají své práce, lidí, kteří nejsou zrovna nějakým vzorem. Oni nebyli dvakrát vzdělaní, nebyli nějak dvakrát zbožní a žili trošku na okraji společnosti. Ale to co dělali, dělali dobře. Musíme si uvědomit, že ta stáda, která hlídali, jim nepatřila. To dělali pro někoho a mohli si říct: „Nám je to jedno. Jdeme spát. Ať to někdo roztrhá, nějaké dravé zvíře, nebo ať to ukradnou zloději.“ Ne. Střídali se. To co měli dělat, dělali dobře. Nešidili to.

A v tuto chvíli za tuto svoji, řekli bychom, snahu, která vlastně se týká jejich občanského zaměstnání, za to jsou odměnění tím, že jako první se dozvědí o té veliké radosti. Oni se dozvídají, co je ústředním poselstvím Vánoc – radost pro vás, radost pro všechen lid, protože se vám narodil Zachránce, Vykupitel.

Bratři a sestry, tady se od toho „nebojte se“ dostáváme už od toho negativního k tomu pozitivnímu. Radost, to je opak strachu. Když se člověk bojí, tak ten strach ho svazuje. Ale když se raduje, tak je plný té radosti a z té radosti rozdává druhým, rozdává dál. Toto je poselství Vánoc. Ale nikdy bychom neměli zapomenout na důvod té radosti: „Protože se nám narodil Spasitel.“

Svatý Lukáš v tuto chvíli vlastně rozehrává takovou zvláštní partii. Jde tam o jakousi souslednost času, protože: „Teďka, dnes.“ Tím se nemyslí jenom ten okamžik toho fyzického zrození Ježíše Krista, ale Lukáš tím chce říct: „Pro všechny ty generace, které přijdou po těch pastýřích, každá ta generace, každý člověk, který to uslyší, tak pro něho to bude to „dnes“. To je to osobní, že Ježíš přišel pro všechny lidi, ale přišel pro každého zvlášť. Kdyby tu byl jeden člověk, Ježíš by pro něho přišel. Každý z nás by si měl říct: „Kdybych tu byl já sám a já bych to potřeboval, Ježíš by přišel.“ A to je ta radost.

Takže oni se dozvídají tady o tomto. Už to není jenom nějaká historická událost, ale je to událost, která se jich dotýká. Navíc se říká: „Najdete znamení.“ Znamení? Ježíš Kristus - celý jeho život je znamení. Celý jeho život, všechno co dělá, všechno co říká, ukazuje na Otce. Všechno co Ježíš říká, co dělá, má nějaký další, hlubší smysl a my o tom máme přemýšlet, co tím chce říct, co to znamená pro nás.

A teď je tady třetí okamžik – okamžik toho, kdy ti pastýři se musí rozhodnout. „Tak tam půjdeme, nebo tam nepůjdeme?“ Mohli by si říct: „Tak jsme unavení za celý den.“ Mohli by si říct: „Zdálo se nám to.“ Mohli by si říct: „Počká to.“ V tom rozhodnutí je vždycky risk. Co když tam přijdeme a tam nikdo nebude? Budeme vypadat hloupě. My jsme tady nadšení a tam bude prázdno. Anebo co když tam bude něco jiného, než co my očekáváme?“

Šli tam, nalezli. Byli otevření, byli ochotní riskovat. A přijali Ježíše a všem to vyprávěli a stali se evangelisty. Tady tito pastýři, můžeme říci, jsou velmi podobní potom těm pozdějším, jak my říkáme, dvanácti apoštolům, které Ježíš zavolá z jejich občanských povolání, aby byli s ním. Tady tito pastýři také byli s Ježíšem. Byli s ním kratší dobu a vrátili se tam, odkud vyšli. Ale určitě už nebyli takoví, jací byli, když tam šli. Určitě je to změnilo. Určitě byli něčím obohaceni.

Oni jsou hlavními postavami toho dnešního úryvku. Proč? Protože my se jim máme sát podobnými. Máme nějakým způsobem do toho příběhu vstoupit. To si přál František z Asissi, když postavil jesličky. Do té doby se jesličky stavěly, ale stavěly se v kostelích a zdůrazňovalo se Ježíšovo božství. Proto byl na tom zlatém polštáři. František postavil jesličky za vesnicí - za vesnicí, která se jmenuje Greccio, v roce 1223. Za sedm let budeme slavit kulaté výročí tady této události. Postavil to v jeskyni. Tam v té době mnoho lidí opět bydlelo v jeskyních. Ale on tam postavil prázdné jesličky, do kterých dal slámu. A postavil k nim živého vola a oslíka.

Proč? Proč tato zvířata? Protože jsou to služebná zvířata. Ale tato zvířata zastupují veškeré Boží tvory. A potom tam slavili mši, půlnoční mši. A všichni ti lidé, kteří přišli na tu mši, si měli uvědomit: „My jsme v roli těch pastýřů, těch kteří sem přicházejí, těch kteří nějakým způsobem jsou ochotní riskovat a jsou otevření pro přijetí tady této zprávy. Pro mě se narodil.“

Bratři a sestry, je to určitě námět pro nějaké rozjímání v této vánoční době. Podařilo se mi tady k tomuto tématu najít takový pěkný příběh. Vypráví o jedné vesnické škole, o tom jak do této školy chodil chlapec, budeme mu říkat třeba Lojzík. Tento chlapec byl velký, byl hodný a byl dost nemocný, a tak musel dvakrát opakovat školu a vlastně když byl v páté třídě, tak už měl být v sedmé. Byl tedy dobře o hlavu větší než jeho spolužáci a byl takový trošku pomalejší vlivem té nemoci. Ale jinak byl hodný a spolužáci ho měli rádi. Tak nějak přirozeně z toho vyplynulo, že se stal ochráncem těch menších a slabších, a spíš než ochráncem, taky pomocníkem.

Na Vánoce každý rok škola nacvičovala besídku, hru o betlémských událostech. Lojzíkovým velkým přáním bylo, aby mohl hrát pastýře, člověka, který by s píšťalkou se postavil k jesličkám a něco pěkného zahrál. Ale paní učitelka rozhodla jinak, právě vzhledem k té velikosti, k tomu že převyšoval všechny, tak říká: „Budeš mít jinou úlohu, budeš hrát toho hostinského. Není to sice příliš kladná role, ale ty to zvládneš. Máš na to postavu, máš na to zvučný hlas.“

Lojzík tedy svolil, připravili celou scénu, na jevišti byly kulisy z papíru, ale aby Josef měl na co zaklepat, tak dveře udělali ze dřeva, dali je do dřevěného rámu. Josef s Marií, respektive ty děti, které je hrály, které je představovaly, přišli. Josef zaklepal. Hostinský Lojzík otevřel dveře, vystoupil a trošku nevrle už se zeptal:? „Co chcete?“

A ti říkají: „Já jsem Josef, to je moje žena Marie. Hledáme nocleh.“

„Nemáme. Tady žádné místo není.“ Jasně, zvučně, i když trošku jaksi prkenně stál, ale říkal, jak to měl naučené, byl v roli.

Josef pokračoval: „Víte, přicházíme z daleka. Jsme hodně unaveni. Nenašlo by se kousek místa?“

„Ne. Celý hostinec je až po střechu, po půdu úplně plný. Nic tu není.“

Josef to zkusil do třetice a říká: „Ale moje žena čeká dítě a brzy už se narodí. Jsme oba velmi unaveni, ale zvlášť ona. Nemáte něco?“

A v tuto chvíli Lojzík začal ze své role vypadávat. Chvíli bylo ticho, ale jak to na těch divadlech bývá, za kulisami byla nápověda. Ta nápověda říká: „Ne, ne. Jděte pryč!“ a Lojzík tedy ještě poslušně zopakoval: „Ne, jděte pryč.“

Josef s Marií se k sobě přitulili, otočili a začali odcházet. V tuto chvíli podle scénáře měl odejít také Lojzík. Měl zavřít dveře do pomyslného hostince a jeho role by tím skončila. Ale on zůstal stát ve dveřích.

Josef s Marií, ti herci, došli někde do půli pódia a Lojzík naráz za nimi zakřičel: „Josefe, Marie! Nikam nechoďte! Můžete přespat u mě v pokoji.“

Část lidí prohlásila, že to Lojzík úplně celé zkazil, že vypadl ze scénáře. Ale velká část lidí řekla: „Něco tak krásného jsme ještě neslyšeli. Ještě nikdy jsme se nesetkali s tím, že by někdo si tak přesně a tak na tělo přivlastnil příběh Ježíšova narození, že by někdo tak jasně pochopil, že je potřeba Ježíše přijmout naprosto hmatatelným způsobem.

Bratři a sestry, kéž je nám toto inspirací a kéž každý z nás si v Betlému najde své místo, a hlavně ať každý z nás narozeného Spasitele opravdově přijme.